Specializované divadlo pro děti a mládež bylo zřízeno 1949 a po celou dobu existence provozováno hl. městem Praha. Navázalo na tvorbu Pražského divadla pro mládež a Divadla mladých pionýrů. Podstatnou část nově ustaveného souboru tvořili členové těchto zaniklých divadel (mj. G. Kaulfusová, M. Švandová, K. Richter z Pražského divadla pro mládež; E. Foustková, J. Klatovská, H. Nováčková z Divadla mladých pionýrů). Prvním ředitelem se stal herec a dramatik M. Stehlík (1949–51). Divadlu byly přiděleny prostory v Dlouhé ul., kde působilo do 1996, vyjma období 1972–79, kdy kvůli rekonstrukci hrálo na scéně MDP v Divadle komedie v Jungmannově ul. Publikum tvořily děti a mládež školního věku převážně ze škol pražských, zčásti i z blízkého okolí. Školní představení byla organizována, jedna škola navštívila divadlo 2–3 ročně. Repertoár se členil podle věkových skupin mládeže, jejichž hranice a tudíž i počet kategorií se v průběhu let proměňovaly. Stehlík se pokoušel využít zkušenosti sovětských divadel pro děti a mládež a rozvíjet koncepci českých propagátorů tohoto typu divadla M. Mellanové a V. Vaňátka. Ve stopách politicky tendenčního Vaňátkova programu pokračoval především skladbou repertoáru, jehož osu tvořily soudobé původní hry včetně Stehlíkových. Během dvou sezon však nedokázal vybudovat stmelený soubor. Ten se nedařilo zformovat ani v následujícím období, třebaže byli angažováni noví herci (L. Burešová, uplatňovala se i jako režisérka, J. Genzerová, L. Hušková, O. Čermák, K. Fořt, A. Helcelet, J. Chmelař, J. Jílek, F. Suchomel, J. Teplý ad.). 1951/52 řídila divadlo tzv. umělecká trojka, složená z členů souboru, 1952–55 režisér S. Vyskočil, 1955–57 režisér V. Novák. 1952 byla zřízena funkce pedagogického poradce, jenž zajišťoval kontakt se školami a s dětskými diváky. Produkce 50. let byla poznamenána schematismem, který tu měl výrazně didaktický ráz – představení doplňovala školní látku a především napomáhala výchově dětí v duchu kolektivistických idejí. V repertoáru dominovaly tzv. pionýrské hry pro mladší děti (např. Michalkov: Pionýrský šátek; Urban: Tesaříci – 1950) a hry svazácké podle vzoru sovětských komsomolských her pro starší mládež (Stehlíkovy adaptace románů A. S. Makarenka, např. Začínáme žít, 1949). Často se střídající režiséři (Stehlík, Vyskočil, režírující herečky L. Burešová a E. Foustková, příležitostně J. Jahn, M. Seeman ad.) se s obtížemi pokoušeli jevištně oživit schematické texty. Popisný realismus podporovaly i výpravy zpravidla od kmenových výtvarníků divadla O. Vymazala (1949–56) a A. Calty (1953–67). Umělecké zjednodušení se projevovalo také v herectví; příznačné bylo uplatňování tzv. oboru travesti (herečky hrající dětské role).
Od druhé poloviny 50. let, zejm. po nástupu ředitele V. Adámka (1957–74) a dramaturga J. Fixy (1959–65), byla patrná snaha uvádět méně tezovité hry (např. Zrotal: Co kamera neviděla, 1960; Pour: Ve slepé uličce, 1961), která však narážela na nedostatek původních her pro děti a mládež. Od poloviny 60. let dramaturgie, kterou usměrňoval za pomoci lektorky a pedagožky B. Lebedové sám Adámek, čerpala ze současné i klasické dramatiky hry blízké cítění a problémům mladých. Podnětně působila dramatika V. Rozova (Šťastnou cestu!, 1957; Nerovný boj, 1960; Na červenou volno, 1964; Hledání radosti, 1972). Proměnou prošly pohádkové hry, tvořící důležitou repertoárovou linii. Od mechanického vsouvání sociální problematiky na začátku 50. let (Šafránek: Růžové poupě, 1949; Stehlík: Perníková chaloupka, 1951 aj.) se postupně zdůrazňoval filozofický smysl pohádek a poetická symbolika (Němcová, Pavlíček: Bajaja, 1956) i humor (Jílek: O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, 1966). Úsilí o diferencovanější repertoárovou skladbu a o působivé divadelní ztvárnění přinášelo pestřejší paletu žánrových typů, včetně hudebně-taneční komedie (např. Egner: Loupežníci z Veselíčka, 1961; Gay: Tučňácká pohádka, 1963 aj.). Rozšiřoval se okruh děl domácích i cizích (např. Vančura: Josefína; Jonson, Zweig: Lišák Volpone – 1966; Čapek: Loupežník, 1967; Nušić: Paní ministrová, 1969). V závěru 60. let uvedlo DJW poprvé Shakespeara (Večer tříkrálový, 1969; poté Romea a Julii, 1972). Hned po svém příchodu se Adámek soustředil na budování hereckého souboru. Postupně angažoval E. Bouškovou, T. Fischerovou, B. Fixovou, Z. Jirákovou, R. Malou, J. Waltrovou, J. Faltýnka, B. Kalvu, P. Svojtku, I. Vyskočila, E. Žáka ad., režiséry V. Tomšovského (1958) a K. Texela (1961). Adámek též režíroval, ponejvíc se svou ženou E. Šmeralovou. Jeho režie vycházely ještě ze zúženého pedagogického pojetí divadla, inscenace měly vláčný, tlumený rytmus (Polevoj, London: Příběh opravdového člověka, 1958; Egner: Loupežníci z Veselíčka, 1961; Gay: Tučňácká pohádka, 1963; Jílek: Pták Ohnivák a liška Ryška, 1968, Jak se broučci měli rádi, 1970, O Šípkové Růžence, 1972 aj.). Oproti tomu nápadité režie Tomšovského hýřily vtipem, pohybem i hudbou a akcentovaly poetické prvky (Andersen: Sněhová královna, 1959; Perrault: Kocour v botách, 1968; Tomšovský: Jak se čerti ženili, 1973; Fadějev, Vildman: Mladá garda, 1974; Brdečka: Limonádový Joe, 1982 ad.). O bohatý jevištní tvar a psychologickou charakteristiku vztahů postav usiloval režisér K. Texel (Gogol: Ženitba, 1971; Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, 1972; Moliére: Zdravý nemocný, 1974 aj.). V režiích se během 60. let objevovaly postupy posouvající inscenační tvorbu k emotivně působivému syntetickému tvaru. Scénograficky spolupracovali R. Lander, V. Nývlt, O. Schindler, J. Sládek, F. Tröster, L. Vychodil, jejichž výpravy se odpoutávaly od popisné ilustrativnosti, navazovaly na scénografické výboje meziválečné a nezřídka se inspirovaly výtvarným projevem dětí. V herectví byl potlačen princip travesti; svébytnost umělé jevištní skutečnosti přirozeně překlenovala věkový rozdíl postavy a interpreta.
Adámkovo úsilí o získání starších diváků vyústilo mj. v nový typ pořadů Zkratky 19.06, jež byly uváděny v období 1962–70 ve večerních hracích termínech. Většinou to byly komponované programy písní a rozhovorů se známými herci (např. J. Dítětovou, J. Šejbalovou, R. Lukavským), zpěváky (H. Hegerovou, L. Hermanovou, V. Průchovou, E. Pilarovou, K. Gottem, W. Matuškou) a sportovci (E. Bosákovou), promítaly se na nich různé filmy apod. V DJW, které mnohem přesněji než ostatní specializovaná divadla pro mládež dodržovalo schéma organizovaných návštěv školních dětí, se obecný trend hrát pro mládež starší 15 let a případně pro dospělé prosadil později než jinde.
Adámka ve funkci ředitele vystřídal herec K. Richter (1974–90), jenž angažoval režiséra M. Vildmana (1975–90) a dramaturga B. Nekolného (1975–88). Nové vedení navázalo na přechozí program, rozšířilo okruh klasických her (Shakespeare: Sen noci svatojanské, 1975; Zkrocení zlé ženy, 1978; Goldoni: Poprask na laguně, 1978; Čapkové: Ze života hmyzu, 1979) a hledalo zajímavé novinky domácí i zahraniční (Vonnegut Jr.: Všechno nejlepší, Wando June, 1980; Fixová: Koťata se topívají, 1981; Shaffer: Equus, 1982; Dvoreckij: Den profese, 1985 aj.). S příchodem režiséra Vildmana repertoár nabyl výrazně muzikálového rázu; vedle původních muzikálů (Ulrych, Poštulka: Dynamit 18, 1976; Gesner: Jsi jednička, Karlíku B., 1980) přinášel i hudebnědramatické adaptace sovětských próz (Fadějev, Vildman: Mladá garda, 1974; Daškevič, Gajdar: Bumbaraš aneb Paličák, 1977 ad.). Divadlo tak přitažlivější formou, korespondující s mentalitou a vkusem dětí a mládeže, inovovalo naplnění požadavku společensky angažované tvorby. Výtvarnou podobu inscenací určovali scénografové J. Pátek (od 1967 výtvarník divadla) a hostující O. Schindler. V 70. letech nastoupili mladí herci D. Veškrnová, M. Kolár, A. Strejček, F. Skřípek aj.
Po zrušení SDS 1980 bylo k DJW administrativně připojeno Studio Ypsilon (do 1990); činnost souborů pokračovala paralelně, bez vzájemného ovlivňování. J. Schmid, umělecký šéf Studia Y, pouze jedenkrát režijně pracoval se souborem DJW (Fixová: Koťata se topívají).
Odchod ředitele K. Richtera do důchodu 1990 spadal do první fáze změn po listopadu 1989. Ve vedení se rychle vystřídali dva ředitelé, 1991 nastoupil J. Řeřicha. DJW změnilo název na Divadlo na Starém Městě. V nastalé krizi, způsobené jak zánikem organizovaného náboru dětských diváků, tak novým pohledem na divadlo pro děti a mládež, řada dlouholetých členů hereckého souboru odešla (J. Jílek, R. Malá, E. Miláčková, J. Walterová, T. Juřička, B. Kalva ad.) a situace vyústila do odvolání ředitele Řeřichy. Ředitelem byl 1995 prozatímně jmenován člen kulturního výboru pražského magistrátu F. R. Čech, z konkurzu na jaře 1996 vzešla ředitelka D. Šálková. S ní od sez. 1996/97 přišla skupina, která se odštěpila z divadla Labyrint, a z Dejvického divadla skupina s režisérem J. Bornou.
Zbytek souboru DJW dohrával svá představení do konce 1996 v Divadle v Dlouhé. Poté pokračoval pod vedením G. Bubníka jako DJW v Divadle U hasičů (bývalé Divadlo S + H v Římské ul. na Vinohradech), kde uvedl jedinou novou premiéru, pohádku H. Vohryzkové Chytrá horákyně (podle B. Němcové, r: V. Tomšovský, 1997). V novém působišti se udržel do konce 1997, kdy je z ekonomických důvodů opustil. Poté hrál jen na zájezdech a v dubnu 1998 jeho činnost skončila.
Literatura
Dvacet let divadel pro mládež v Praze, 1956 (zde soupis rep. 1949–56); J. Fixa: Divadlo J. Wolkra v Praze, in sb. Velké divadlo pro malé diváky, 1961, s. 113; O. Kryštofek: Čtyři závažné sezony DJW, Divadlo 12, 1961, s. 456; 30 let Divadla J. Wolkra, 1965; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk; Divadlo J. Wolkra, 40 let činnosti divadla pro děti a mládež, 1975 (zde soupis rep. 1966–75); Letopočet padesát, 1985 (zde soupis rep. a členstva 1935–85); R. Erml: Pláč na nepravém místě, DN 5, 1996, č. 10, s. 3; T. Stanislavčík: Divadlo pro děti není socialistický přežitek, LN 13. 1. 1998.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 91—93
