První informace o fiktivním českém géniovi Járovi (da) Cimrmanovi a o nálezu jeho pozůstalosti se objevila ve fingovaných rozhlasových přenosech z neexistující Vinárny U pavouka (autoři: Z. Svěrák, J. Šebánek, r: H. Philippová) v prosinci 1966. Tzv. Společností pro rehabilitaci osobnosti a díla J. C. (kromě zmíněných v ní byli stálí „hosté vinárny“ M. Čepelka, L. Smoljak, O. Unger, K. Velebný aj.) bylo na témže mystifikačním principu založeno divadlo, usilující o poznání a zpřístupnění života a díla zapomenutého českého polyhistora. Iniciátorem celého projektu byl J. Šebánek.
DJC zahájilo činnost 4. 10. 1967 v pražské Malostranské besedě symbolickým poklepáním spisovatele J. Škvoreckého na základní kámen nového divadla a premiérou hry Z. Svěráka Akt (r: H. Philippová, předprem. 19. 6.). Do konce 1974 působilo DJC jako součást SDS, poté několik měsíců při Pragokoncertu, od března 1975 při PKS. V Malostranské besedě hrálo do konce 1971, poté bylo nuceno, často v důsledku nepřízně obvodních a jiných úřadů, střídat působiště. V lednu 1972 se přestěhovalo do Reduty na Národní tř., v červnu 1972 hrálo v Divadle Na zábradlí a v Malostranské besedě, od počátku 1975 ve strahovském Klubu 7, ve vinohradské Koleji 5. května, v Klubu v Řeznické a znovu v Divadle Na zábradlí. Od září 1975 působil soubor 8 sezon v Branickém divadle, paralelně hrál od 1976 v Žižkovském divadle. V září 1983 se přestěhoval na dalších 9 sezon do divadla Solidarita v Praze-Strašnicích (1985/86 paralelně hrál i v Divadle J. Wolkra). V září 1992 získalo DJC stálé působiště v Žižkovském divadle TGM ve Štítného ul.
Teprve po rozchodu zakládající skupiny na konci sez. 1968/69 (odchod H. Phillipové a J. Šebánka) se stali Svěrák a Smoljak vůdčí dvojicí DJC. Po odchodu K. Velebného (1969), který po autonehodě nemohl dál účinkovat, spolupracoval hudebně i herecky J. Klusák (do 1977) a P. Vondruška, od počátku 80. let se stal skladatelem DJC J. Uhlíř.
Od zrodu DJC se ustálil neměnný tvar inscenací, z nichž ještě dvě režírovala H. Philippová (Smoljak: Vyšetřování ztráty třídní knihy, 1967; Šebánek: Domácí zabijačka, 1968), všechny ostatní pak L. Smoljak: v prvé půli odborný cimrmanovský Seminář (chyběl pouze u inscenace hry Němý Bobeš, 1971) a po přestávce hraná jednoaktovka jako praktická demonstrace přednesených tezí. Struktura inscenací předurčila poetiku DJC: herci (v tomto souboru, jako v jediném v novodobé české divadelní historii, směli hrát pouze muži) nehrají dramatické postavy, ale s naivním zápalem a nekritickou zaujatostí vědců-ochotníků neuměle diskutují a poté demonstrují mistrův odkaz. Součástí semináře bývá většinou i polemika s nepřítomným – též fiktivním – rakouským cimrmanologem, prof. Fiedlerem, jehož badatelské výsledky čeští cimrmanovci neuznávají. Jako úzkým specialistům jim unikají bezděčné slovní i situační absurdity i značně pokleslé Cimrmanovy dramatické postupy (braková banalita a trivialita námětů i postav, mezi nimiž není nouze o operetní hrabata, uhlobarony, potrhlé profesory, maskované padouchy, geniální inženýry a policejní inspektory, neuměle převlečené vousaté ženštiny a další fraškovité postavy i situace), předváděné s vážnou doslovností kulisového jevištního naturalismu a s naivním okouzlením primitivními technickými triky (autorem scény a kostýmů je J. Weigel). Herci DJC (Z. Svěrák, L. Smoljak, J. Šebánek, M. Čepelka, O. Unger, J. Weigel, K. Velebný, P. Brukner, J. Vozáb, F. Petiška, J. Klusák, P. Vondruška, později J. Hraběta, J. Kašpar, B. Penc aj.) mluví nevzrušivým, oznamovacím způsobem, spoří pohybem, intonují i gestikulují věcně až prkenně. Bez emocí a psychologické pravděpodobnosti, ale s nekritickou láskou k předmětu bádání vnějškově demonstrují témata, ideje, situace. Tím permanentně parodují nejen pseudovědu a osvětářství, ale jakýkoli noetický optimismus a pozitivismus (Vyšetřování ztráty třídní knihy, 1967; Němý Bobeš, 1971 aj.), český sklon k malebné idyle (Hospoda na mýtince, 1969; Cimrman v říši hudby, 1973; Dlouhý, Široký a Krátkozraký, 1974 aj.), provincionalismus, malost i mesianismus (Posel z Liptákova, 1977; Lijavec, 1982; Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, 1985 aj.), odbojové legendy i národní mučedníky (Lijavec, 1982; Blaník, 1990 atd.). Jednoaktové hry jsou parodiemi divadelních a literárních žánrů: pohádky, detektivky, operety atd.
Humor DJC byl od počátku významově ambivalentní: aniž rezignoval na kritickou satiričnost, vyznačoval se hravou básnickou asociativností (četné slovní hříčky, hra se synonymitou a homonymitou slov, nečekaná slovní, větná i situační spojení). Ač lze nalézt četné filiace s poetikou mystifikace i jinde (např. dr. Faustroll A. Jarryho a jeho patafyzika), kořeny tohoto humoru jsou povýtce tuzemské (J. Hašek a jeho fiktivní Strana mírného pokroku v mezích zákona, slovní klaunerie V+W) a historicky tkví v mýtotvorné mentalitě národního obrození. Hry byly situované většinou do dob rakousko-uherské monarchie a připomínaly se v nich význačné osobnosti, např. F. Kafka, K. Marx, J. Strauss, A. Einstein, které, jak dokazováno, zcizily Cimrmanovy ideje, vědecké objevy a umělecké dílo. Tím má tato laskavá, v podání cimrmanovských herců i lidsky dojemná a poetická parodie národního mýtu zajištěnu aktuálnost, kterou neoslabila ani společenská změna po roce 1989. Většina inscenací DJC se stále udržuje na repertoáru a některé překročily tisící reprízu (Hospoda na mýtince, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Posel z Liptákova). V 90. letech k nim přibyly nové: Záskok (1994) a Švestka (1997).
Životnost cimrmanovské mystifikace prokázala i paralelní existence další, více hudebně a text-appealově zaměřené scény, Salonu Cimrman (1980–87), vedené zakládajícími členy DJC J. Šebánkem a K. Velebným (zemřel 1989) ve Vysokoškolském klubu v Řeznické (1980–87) aj. 1998 bylo při DJC ustaveno Studio Jára, které se představilo inscenací Hymna (1998). Z. Svěrák a L. Smoljak přenesli poetiku DJC a peripetie jeho historie i do filmu (Jára Cimrman ležící, spící, 1983; Rozpuštěný a vypuštěný, 1984; Nejistá sezona, 1987), téměř všechny inscenace byly nahrány na gramofonové desky a videokazety.
DJC během své existence přesáhlo význam pouhého divadelního souboru a stalo se kulturním fenoménem, představujícím zcela novou, originální kvalitu českého humoru.
Literatura
OS [O. Srbová]: Zrod mýtu či divadlo z libosti, DN 11, 1967/68, č. 5–6, s. 9; J. Škvorecký: Nápady jednoho z publika, tamtéž, č. 9, s. 2; M. Obst: Útěcha z cimrmanologie, Divadlo 20, 1969, červen, s. 21; P. Chudožilov: Éra trapnosti, tamtéž, s. 41; O. Sus: Parano-Jára, Orientace 5, 1970, č. 6, s. 91; V. Just: Epilog Járy Cimrmana?, Program SD Brno 53, 1981/82, s. 305 + Jára Cimrman ještě po…letech, Scéna 7, 1982, č. 22, s. 5 + Smysluplná hra s nesmyslem, in: L. Smoljak, Z. Svěrák: Divadlo Járy Cimrmana, 1987, s. 302 + Z dílny malých scén, 1989; Z. Hořínek: Járadacimrmanismus, Host do domu 15, 1969, č. 6, s. 15 + Jára (da) Cimrman a járadacimrmanismus, in: Prostředky divadelní komiky, 1980, s. 75 + Jára da Cimrman dramatik, Scéna 7, 1982, č. 25–26, s. 10; J. Vondráček: Umění smyšlenky, nikoli lži, tamtéž, č. 20, s. 8 + Vinárna U pavouka, 1998; J. Kerbr: Cimrmani v roce 93, SaD 5, 1994, č. 2, s. 80; P. Rut, L. Smoljak: The Theatre as Mystification, Czech and Slovak Theatre 1993, č. 6, s. 21; E. Stehlíková: Jedno oko nezůstalo suché, SaD 5, 1995, č. 2, s. 106; F. Černý: Sedm tisíc cimrmanologických lekcí, DN 5, 1996, č. 12, s. 1, 4; J. Kolář: Cimrmani stále výborní, DN 6, 1997, č. 22, s. 5; Z. Svěrák: Historie DJC, in: Divadlo JC XII, Dodatky, 1993, s. 5; P. Rut: Cimrman, Smoljak, Svěrák, tamtéž, s. 50; Divadlo Járy Cimrmana v obrazech, 1997; J. Šebánek: Já, Jára Cimrman, 1991.
SSD
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 88—90
