Divadlo založil V. Vaňátko a koncipoval je jako scénu orientovanou výhradně na děti a mládež. Byl jeho ředitelem (do června 1948) a vůdčí uměleckou osobností. Souboru byly přiděleny prostory divadla na Senovážném nám. (bývalá Kleine Bühne, kde po osvobození krátce působilo Divadlo 5. května; 1999 budova zbořena). Zprvu bylo DMP jako většina tehdejších divadel pro děti a mládež provozováno Svazem české mládeže. Když se ho pro nedostatek finančních prostředků k 31. 12. 1946 vzdal, provoz převzalo zaměstnanecké družstvo, které obdrželo finanční příspěvek od Ministerstva informací a Ministerstva sociální péče. Do DMP přešel kolektiv Obratník, ustavený po osvobození z iniciativy Z. Míky jako ambulantní scéna, která 1945 s agitační hrou J. Pokorného Ejhle, město! a s pásmem poezie Na barikádách zajížděla i mimo Prahu. Členové Obratníku (Z. Míka, J. Adamíra, H. Bendová, J. Dalík, J. Holý, M. Malecká, J. Ouvín, L. Spáčil, O. Šimánek a výtvarník M. Tomek) se stali jádrem souboru, v němž začínali hereckou dráhu B. Böhmová, J. Crha, J. Koza, H. Nováčková, E. Velímská ad. Vaňátko usiloval kolektiv umělecky a názorově stmelit a dbal o jeho všestrannou hereckou výchovu. Stálými výtvarníky byli M. Tomek a V. Němotová, choreografkou K. Ronová. Režíroval většinou Vaňátko, jen několik málo inscenací připravili jiní (J. Benda, J. Holý a J. Koza).
V DMP Vaňátko navázal na zkušenosti z Malého d 41. Inspirován poetikou E. F. Buriana usiloval o syntetické, umělecky i ideově hodnotné divadlo pro děti školního věku. Snažil se oslovit i učňovskou a zemědělskou mládež, jejíž umělecká výchova byla zanedbána (např. založil Kádr pionýrů DMP, jenž se měl podílet na formování profilu divadla). Základ repertoáru tvořily adaptace a pásma, které inscenoval už v Malém d 41 (Zíbrt, Erben, Vaňátko: Dětský rok na vsi; Majerová, Vaňátko: Robinsonka; Tyl, Vaňátko: Rozpustilý Janeček – 1946; Erben, Vaňátko: Jednou ranou tři sta zabil, 1947). Tuto retrospektivu doplňovaly pohádkové hry, bajky a alegorie (Vovsová: Vzpoura v perníkové chaloupce, 1945; Hrubín, Vaňátko: Jak květinky přezimovaly, 1946; Radok, Tesařová: Podivné příhody pana Pimpipána; Hrubín: Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků – 1947; Urban: Příběhy cvrčka Janka, 1948). Druhou linii tvořily hry o současné mládeži (Vaňátko: Malý partyzán, 1945; Čópić: Úderníci; Gabriel: Dvě barikády – 1947). Z dramaturgického hlediska byla tvorba DMP dvoukolejná – vedle netradičních pohádkových příběhů z lidského a antropomorfizovaného zvířecího i rostlinného světa byly uváděny aktuální, tendenčně prosocialisticky orientované hry. Vaňátko pokládal dramatický text za materiál pro scénickou konkretizaci; velký význam přikládal divadelnímu dotvoření předlohy scénickými postupy a prostředky. Jeho inscenace se vyznačovaly lyrismem, poezií a obrazností, uplatněním choreografie (herecký pohyb byl tanečně stylizován) a hudby. Básnickému scénickému vidění lépe odpovídaly předlohy, které samy obsahovaly silný poetický prvek, nebo umožňovaly jeho rozvinutí (Jak květinky přezimovaly; Dětský rok na vsi; Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků). Tanečně pohybovou stylizací a dalšími režijními postupy se dařilo zakrývat nedostatky dramatických textů a překlenout herecké slabiny mladých začátečníků. Leckdy ale Vaňátko podtrhoval výchovnou tendenci přímočarým hereckým výrazem na úkor emocionálního účinu. Jeho inscenace se však vždy vyznačovaly velkou péčí o jevištní řeč: mluvní projev musel být zřetelný i působivý. Inscenace Dětský rok na vsi byla uvedena i v zahraničí (1946 v Jugoslávii), velký ohlas mělo vystoupení divadla na Světovém festivalu mládeže 1947 v Praze.
S rostoucím politickým napětím před únorem 1948 se pozice DMP zhoršovala. MŠO, řízené J. Stránským, odmítlo DMP financovat a soubor se ocitl v tíživé situaci. Nejisté existenční vyhlídky a střety uvnitř souboru, který začal Vaňátkovo náročné vedení považovat za despotické, prohlubovaly krizi, která vyústila ve Vaňátkův odchod. Nová ředitelka E. Foustková (od června 1948) se snažila i jako režisérka pokračovat ve Vaňátkových stopách, ale bez úspěchu. Za jejího nedlouhého vedení se režijně uplatňoval K. Lhota a pracoval tu někdejší výtvarník Větrníku O. Vymazal. DMP, které bylo v prvých poválečných letech nejvyhraněnější specializovanou scénou pro děti a mládež, zaniklo na jaře 1949.
Literatura
J. Hájek: Divadlo pro mládež v Praze, in sb. Dvacet let divadel pro mládež, 1954 (zde soupis rep.); O. Kryštofek: Malé d 41 a Divadlo mladých pionýrů, Životní cesta V. Vaňátka, in sb. Velké divadlo pro malé diváky, 1963; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 104