Divadlo bylo otevřeno v pražské předměstské čtvrti Libni v sále hostince U Deutschů (dnes Divadlo pod Palmovkou), jehož divadelní tradice sahá do druhé poloviny 19. stol., kdy zde začali hrát místní ochotníci (1861) a později venkovské divadelní společnosti. 1893–99 stála v zahradě hostince Aréna U Deutschů, kterou si pronajal divadelní ředitel J. Hurt. V divadelním sále hostince se začalo pravidelně hrát 1901. Ředitelé společností, které se zde vystřídaly (např. A. J. Frýda, M. Groszová, J. E. Sedláček), se snažili získat diváky z řad předměstského obyvatelstva, avšak žádný zde nedosáhl trvalejšího úspěchu.
Dům U Deutschů zakoupila 1908 populární operetní subreta M. Zieglerová. Získala divadelní koncesi a rozhodla se vytvořit zde velkoměstskou operetní scénu podle zahraničních vzorů. Potřebný kapitál získala úspěšným uměleckým turné po Americe (1906–07), která významně ovlivnila její představu velkolepého divadla. Velkým nákladem přestavěla hlediště i přilehlé divácké prostory (vestibul, chodby, šatny), jež elegancí vybavení, impozantním osvětlením, ale i zajímavými novinkami (americký bar, luxusní cukrárna) a nevšední reklamou měly přitahovat společenskou honoraci a zámožnější obyvatele Prahy. Uměleckým vedoucím se stal dřívější režisér Arény na Smíchově J. Kubík ml., dramaturgem publicista F. Sekanina, šéfem orchestru J. Wilkonský, provozním tajemníkem K. Mayer. Zieglerová angažovala 70členný soubor, v němž byli ze známějších herců např. R. Jindrová, F. Kaňkovský, B. Karen, A. Karlovský, F. Lier, M. Lierová, O. Lubin, J. Novák, A. Pírková, E. Pražský, M. Procházková-Malá, M. Příbramská, M. Růžová, J. Sedláček, J. E. Sedláček, M. Zdrůbecká ad. Protagonistkou byla samozřejmě M. Zieglerová.
DMZ zahájilo 23. 1. 1908 pražskou premiérou Lehárovy Veselé vdovy (hl. role M. Zieglerová), která se stala společenskou událostí Prahy. Přítomný skladatel část představení dirigoval. Následovaly další nákladné operety, většinou uváděné v Praze poprvé (O. Strauss: Kouzlo valčíku; J. Strauss: Cikánský baron; Zeller: Ptáčník; Lehár: Dráteníček; Ziehrer: Povedená holka). DMZ uvedlo též několik veseloher a frašek (např. Bisson: Kontrolor spacích vagonů), výjimečně i literárně hodnotné činohry (např. Ibsen: Příšery; Maria: Dvě), které však narazily na naprostý nezájem obecenstva. Ředitelka se snažila poutat pozornost uváděním novinek světových operetních scén. Jako herečka byla již vyzrálou umělkyní. Ať hrála rafinované krásky velkého světa nebo prosté dívky z lidu, usilovala ztělesnit dobovou představu podmanivého ženství. Sugestivní radostí ze hry často překonávala naivitu a sentimentalitu uváděných děl. Osobní půvab a jiskřivý temperament, jimiž okouzlovala diváky svých prvních rolí (např. Denisa v Hervého Mam’zelle Nitouche, Helena v Offenbachově Krásné Heleně), obohatila postupně o hereckou zkušenost, jež jí umožnila plně využít a skloubit herecké, pěvecké, taneční a pohybové nadání. Zaujala jako Franci v Kouzlu valčíku, Rosetta v Povedené holce, Safi v Cikánském baronu, Zuzka v Dráteníčku. Nejzdařilejší kreací – údajně souměřitelnou s výkony předních evropských subret – byla Hana Glavari z Veselé vdovy. Na všechny spolupracovníky kladla vysoké nároky. Ač byla typickou hvězdou svého divadla, obklopila se kvalitními herci, jimž ponechávala velký prostor pro uplatnění. Dbala rovněž na úroveň hudebního provedení; její orchestr byl pokládán za nejlepší mezi pražskými předměstskými scénami. DMZ proslulo nákladnými výpravami s překvapivými efekty a drahými kostýmy.
Přestože Zieglerová uvedla řadu úspěšných operet a návštěva libeňského divadla se stala módní záležitostí, nepodařilo se jí trvale připoutat zájem obecenstva. V tvrdé soutěži s dalšími operetními scénami, zejm. s Arénou na Smíchově, Uranií a s MD na Král. Vinohradech, se záhy ukázalo, že velkoměstská scéna nemůže sídlit uprostřed dělnické čtvrti vzdálené od městského centra. Aby mohla pokrýt velké provozní náklady, podnikla Zieglerová již v létě prvého roku existence divadla zájezdy na venkov, hostovala na Jubilejní výstavě 1908 a v prosinci vystupovala v Aréně na Smíchově. Tehdy byly na libeňské scéně uváděny činohry pod vedením A. J. Frýdy, který byl do divadla dosazen jako sekvestor. Zieglerová si uvědomila nutnost orientovat se i na místní lidové obecenstvo. Postupně oprostila divácké prostory od vnější okázalosti a od počátku 1909 zařadila do repertoáru operety, které měly lidovou tendenci podniku podepřít (Moor: Pan profesor v pekle; Fall: Veselý Matuško; Jarno: Krista z myslivny). Ani těmito změnami se jí však nepodařilo hospodářské problémy vyřešit. 18. 5. 1909 uvedlo DMZ poslední premiéru, Ziehrerovu operetu Valčík lásky. Po letním hostování na venkově přešla část souboru do Arény na Smíchově, kde hostovala i Zieglerová.
Libeňské divadlo koupil v dražbě dr. Friedl, bratr A. J. Frýdy, jenž se stal novým ředitelem. Ani jemu se nepodařilo probudit zájem obecenstva o divadlo, které odchodem Zieglerové ztratilo přitažlivost, a po dvou měsících divadelní podnikání v Libni vzdal.
Literatura
J. Borotínský: Libeňské divadlo, Div. list Máje 4, 1907/08, s. 124; HL.: Divadlo Marie Zieglerové v Praze VIII., Divadlo 6, 1907/08, s. 352; off.: Divadlo Marie Zieglerové v Praze VIII., tamtéž, s. 400; -l.: Divadlo M. Zieglerové v Praze VIII, tamtéž, s. 475; nesign.: Opereta, Divadlo 7, 1908/09, s. 194; M. Zieglerová: Taková jsem, jaká jsem vždy byla a nezměnila jsem se, Divadlo 25, 1938/39, s. 155 + My od divadla, rkp. 1960, NMd; L. Pacák: Opereta, 1946; A. Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích I, 1949; A. Branald: Zlaté stíny, 1980.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 100—101
