Pod prvním z dvou názvů – Divadelní studio – je 1929 založila jako ryze ochotnický spolek skupina agilních amatérů soustředěná okolo kulturního referenta Národních listů P. Pospíšila s úmyslem pěstovat „divadelní kulturu na základě výsledků dosažených moderními scénami domácími i cizími“. V duchu avantgardního programu obohacovalo DS kvalitně připravenými inscenacemi brněnský divadelní život.
Na podzim 1936 vystřídal Pospíšila zkušený herec a režisér A. Turek, který za svého předchozího působení v brněnském Zemském divadle proslul jako propagátor divadla pro děti. Obdobně jako V. Merten v Praze i Turek získával popularitu mezi dětskými diváky v roli Kašpárka. Stal se nejprve jednatelem spolku a využiv obratně svých známých a přátel rozšířil činnost DS ve směru svých zájmů. Aniž zcela potlačil jeho původní zaměření, rozvinul tu rozsáhlý repertoár her pro děti. Postupně na sebe strhl vedoucí pravomoci a na sklonku republikového období proměnil scénku ve svůj poloprofesionální soukromý podnik. Představení pro děti pak začal uvádět pod názvem Divadlo Kašpárka Turka. Provozovací licence, byť časově omezená, mu umožňovala divadlo do jisté míry profesionalizovat. Do řádného angažmá přijal zkušené amatérské i profesionální herce (L. Přichystalová, M. Secová, M. Doležal, K. Fajt, R. Krátký aj.). Od vzniku protektorátu se divadlo měnilo ve víceméně pravidelnou scénu. Získalo stálé působiště v paláci DOPZ na tehdejším Lažanského nám. (dnes Divadlo B. Polívky). Teprve po násilném uzavření Zemského divadla nacisty v listopadu 1941 však mohlo svou činnost skutečně zpravidelnit. Předtím smělo pořádat v Brně především představení pro děti, zatímco většinu představení pro dospělé, vázáno úředně stanovenými provozovacími podmínkami, odehrálo na zájezdech. Počátkem 1942 mu byla udělena řádná koncese a mohlo se etablovat jako tzv. druhá brněnská činohra. Turek uváděl své hry nejen v DOPZu, ale i v Redutě velmi soustavně. Program pro dospělé opíral o pohostinská vystoupení herců zvučných jmen (Z. Baldová, V. Fabianová, J. Štěpničková, R. Deyl st., K. Höger, B. Karen, E. Kohout, S. Rašilov, F. Smolík ad.) a filmových hvězd (L. Baarová, N. Gollová, A. Mandlová, G. Nezval, T. Pištěk, H. Vítová), jimž místní herci jen přihrávali ve vedlejších rolích. K vystoupením zval i celé soubory, včetně činohry pražského ND. Scéna se tak stávala jakousi filiálkou pražských divadel. Jejím prostřednictvím se brněnské publikum seznamovalo s konverzačními veselohrami z repertoáru Městských divadel a Uranie (Busch: Chlapík; Mauri, Martinez: Julie si koupí dítě; Stefani: Muži nejsou nevděční – 1942), s hodnotnými díly z programu ND (Goethe: Torquato Tasso, 1942) i s největším pražským okupačním šlágrem, Snížkovým Rozmarným zrcadlem (1942).
Z původní produkce divadla byly významnější toliko Walterovy inscenace Tetauerových Milostných mámení (s O. Korbelářem v jedné z hl. úloh) a Bahrových Dětí (obě 1942), v nichž se formoval kádr souboru Walterových Komorních her. Vedle pořadu pro dospělé uvádělo divadlo i nadále inscenace určené dětem (např. Zlatý kolovrat podle K. J. Erbena a B. Němcové; Pohádka o šťastném člověku podle B. Němcové; Sněhurka a sedm trpaslíků podle bratří Grimmů – 1942).
Po květnu 1945 divadlo obnoveno nebylo, z části jeho souboru a z jeho provozních prostředků se postupně formovalo nové brněnské divadlo pro děti a mládež.
Literatura
Nesign.: Antonín Turek, Divadlo 29, 1943, s. 110; nesign.: Papírová představení, Venkov 19. 6. 1943; nesign.: Dětské divadlo Kašpárka Turka v Brně, Nár. střed 23. 7. 1943; H. Pospěchová: Po stopách úsilí o vznik druhé české scény v Brně, dipl. práce, FF UJEP 1986; B. Srba: České divadlo v Brně v letech nacistické okupace a druhé světové války, Program SD Brno 61, 1989/90, s. 336.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 95
