Skupina začínajících divadelníků, převážně posluchačů konzervatoře, se seskupila již 1940–41 kolem J. Honzla v Divadélku pro 99 v Topičově salonu. Když odtud musela na konci sezony odejít, přestěhovala se do koncertního sálu ve Smetanově muzeu na Novotného lávce. Honzl, vystavený sílícím fašistickým útokům, byl nucen stáhnout se do ústraní. Inscenaci Dykova torza (Kouzelník a Kruté dítě, 1942), kterou hodlal zahájit činnost v novém působišti, za něho podepsal F. le Breux, který se také nakrátko ujal vedení souboru. Když na jaře 1942 s několika členy ansámblu přešel do Nezávislého divadla, převzal vedení A. Dvořák (též dramaturg, režisér a výtvarník). Ve spolupráci s hercem S. Vyskočilem, který vypomáhal s řízením a s výpravou, řídil skupinu do května 1945. Po osvobození ji předal zpět Honzlovi, jenž z ní utvořil Studio ND.
Stabilní jádro skupiny tvořili vedle A. Dvořáka a S. Vyskočila A. Hegerlíková, K. Houska, M. Motlová, R. Pochová, S. Šíp, Z. Stránský a S. Zvoníček. Za války přechodně spolupracovali „burianovci“ J. Pokorný, J. Raban a Z. Míka.
Od sez. 1942/43 se soubor soustavně snažil expandovat na další scény. Vedle svého hlavního působiště hrál nejprve 2–3x týdně v nedalekém Stálém divadle v Unitarii v Karlově ul. Dvořákův pokus uvést na této scéně ke čtvrtému výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava Blatného grotesku Smrt na prodej (1943) byl kvalifikován jako politická provokace a ředitel B. Diviš představení DSM ze svého divadla vykázal. Pak soubor pronikl do Nezávislého divadla na Václavském nám., kde v létě 1943 nastudoval ve Dvořákově režii dvě veselohry s populárním komikem J. Plachtou. Příchod ostravské skupiny v čele s J. Škodou do Nezávislého divadla zabránil kolektivu DSM uchytit se na této scéně trvale. V sez. 1943/44 pravidelně hrál v malostranském Intimním divadle, kde pod hlavičkou Studio Intimního divadla uváděl dvě inscenace a v hlavním pořadu Intimního divadla Dumasovu Dámu s kaméliemi (r: A. Dvořák, 1943). Názorové neshody s ředitelem Jaromírem Dohnalem ukončily dočasné spojení a skupina se stáhla zpět do Smetanova muzea, kde se mezitím usídlil Nový soubor. Na jaře 1944 nastudovanou Pokorného montáž starořecké lyriky Píseň otroků a bídy cenzura zakázala. Poslední prací souboru v době války byla inscenace tajně připravená k Honzlovým padesátinám, Jarryho Král Ubu (1944), uvedená toliko jednou pro zvané hosty.
Dramaturgickou orientací na pravidelné hry se DSM odlišovalo jak od Honzlova D pro 99, tak od divadélka Větrník. Od repertoárové linie, kterou tvořily klasické hry, se dramaturgie odchýlila jen výjimečně (pásmo antických básní Písně otroků a bídy). V návaznosti na program meziválečné avantgardy rozvíjel Dvořák inscenační tvorbu dvojím směrem: jednak k „recitovanému“ poetickému divadlu, jednak ke komediálně rozpoutanému divadlu parodie a satiry. K první skupině patřila vedle Lenauova Dona Juana (1942) a Goethova Urfausta (Faust v prvotní podobě, 1943) inscenace jediné původní novinky, Balady o stínu (1942), básnické hry F. Macha prolnuté surrealistickými prvky. Přidružovala se k ní i surrealisticky laděná inscenace Dykova Velikého mága (1943), uvedená ve Studiu Intimního divadla. Do této linie spadalo i zakázané Míkovo nastudování Písní otroků a bídy. Hlavním vyjadřovacím prostředkem těchto inscenací byl hercův mluvní projev, soustředěný víc na tlumočení kultivovaného básnického slova než na vytváření postav. V surrealisticky koncipovaných inscenacích se ve větší míře uplatnily také výtvarné prostředky. Protějškem této linii byla inscenační řada Světové divadlo smíchu, tvořená klasickými komediemi a fraškami (Plautus: Komedie o strašidle; dramatické výstupy Hanse Sachse uváděné pod názvem Šprýmy Hanse Sachse; Klicpera: Hadrián z Římsů, Potopa světa – 1942; Hérondos: Mimiamby; Sofokles: Slídiči; Gryphius: Komedie křup a křap aneb Absurda comica – 1943), k nimž se přiřazovaly lidové loutkohry (Don Šajn; Loupežníci na Chlumu – 1943). Rudimentární komediálnost dramatických textů umožňovala mladým hercům uplatnit temperament v mimicky a pantomimicky rozpoutaném, někdy až groteskně stylizovaném projevu, zhusta užívajícím parodizační a karikaturní postupy.
V době nacistického tažení proti tzv. zvrhlému umění prosadil soubor v několika inscenacích na českou scénu Honzlem propagované postupy surrealistické jevištní stylizace. V úsilí o stylový průboj se zřetelně projevil rezistentní duch mladých divadelníků, zatímco myšlenkový obsah jejich tvorby byl po této stránce nevyhraněný.
Literatura
nh. [N. Honcová]: Na jevišti Smetanova muzea, Praha v týdnu 3, 1942, č. 2, s. 11 + Divadlo ve Smetanově muzeu, tamtéž, č. 5, s. 13; jd [J. Drda]: Trojí lidové divadlo, LN 17. 2. 1942; -a: Za novými cestami na divadle, Nár. střed 19. 6. 1942 + Divadlo Unitaria, tamtéž 21. 10. 1942; t. [J. Träger]: Příslib divadelního mládí, Eva 14, 1942, č. 21, s. 1; -rn- [J. Pokorný]: Unitaria na cestě ke vkusu, Praha v týdnu 3, 1942, č. 42, s. 8; M. Havel: Mladí a divadelní práce, tamtéž, č. 51, s. 4; J. O. Kubovský: Dvě sezony divadla bez jeviště, Praha v týdnu 4, 1943, č. 24, s. 2 obálky; J. K. [J. Kopecký]: O moderním divadle a nebezpečí avantgardní konvence, LN 8. 9. 1943; Dr. V. A. [A. Veselý]: Divadelní generace hledající a formující, Praha v týdnu 4, 1943, č. 41, s. 2; Hch [V. Hloch]: Písně otroků a bídy, Venkov 4. 3. 1944; J. Zítko: Komika cti netratí, Praha v týdnu 5, 1944, č. 35, s. 4; A. Dvořák: Divadelní pitaval, 1960, s. 106 + V předvečer druhé světové války a za okupace, in sb. Divadlo bojující, 1961, s. 149 + Trojice nejodvážnějších, 1961, s. 128 + Vzpomínky na Honzlovo Divadélko pro 99 a počátky Divadélka ve Smetanově muzeu, in: J. Honzl: Divadélko pro 99, 1964, s. 221 + Divadelníci na nedivadelní frontě, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 152 + O doplnění nájemníků v domě, ve kterém straší, Divadlo 20, 1969, květen, s. 74; J. Träger: Štafeta divadelního mládí v soumračné době, in sb. Theater-Divadlo, 1965, s. 106; B. Srba: Divadlo mladé generace 1939–1945, Program SD Brno 59, 1987/88, s. 222, 262 + O nové divadlo, 1988, s. 252.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 50—52
