Amatérský soubor založený 1961 studenty tehdejšího Pedagogického institutu v Ostravě. U zrodu stáli L. Nekuda, E. Schiffauer, P. Ullman, P. Veselý, v dalších letech přibyli M. Beránková, R. Dulíková, Z. Chrastinová, Z. Majvaldová, E. Popelíková, M. Šajdková, I. Binar, P. Paprstein, T. Sláma, E. Vybíral ad. První premiérou, studentským večerem H3 PO4, se autoři a interpreti přihlásili k vlně divadel malých jevištních forem, k text-appealu, improvizaci a programové „nedivadelnosti“. Po počáteční inspiraci Semaforem si soubor záhy vytvořil vlastní poetiku ovlivněnou ostravským kontextem, vyznačujícím se silnou ideologizací a depresivností životního prostoru. Snad proto byl humor DPO na rozdíl od pražských scén ironičtější, s nádechem sarkasmu a skepse. Jako autorská a herecká dvojice se od počátku prosadili L. Nekuda a P. Veselý. Po poetickém pásmu z prací L. Aškenazyho Černá bedýnka (1961) se programovými inscenacemi staly autorské kabarety Ta rakev (1962) a Šlápoty (1963), vyjadřující pocit mladé generace, hledající svůj „pevný bod“ ve společnosti a kriticky odmítající kariérismus, pokrytectví a fráze. Šlápoty společně s P.F. Kabaretem pro štěstí (1963) se staly nejúspěšnějšími inscenacemi souboru.
DPO působilo v klubu Atlantik na Hornopolní ul. a na Černé louce. Hudebně se na pořadech podílely skupina Jezztet, skupina J. Skřehoty a Jezz Sextet Okap pod vedením J. Kostřiby. Vedle kmenových autorů L. Nekudy a P. Veselého se prosadil jako textař i autor I. Binar, jako režisér většiny pořadů P. Paprstein. Po hře Čekání na Agátu (1965), která byla pokusem o absurdní hříčku, se autorská dvojice Nekuda–Veselý rozešla. Poslední éra DPO byla spojena s tvůrčí aktivitou L. Nekudy. Jeho muzikál Skok (1966) byl ironickým pohledem na mýtus českých dějin a společenskou satirou namířenou proti totalitnímu systému. Minikomedií Koníček (1967) a Hoffmeisterovou dadaistickou hříčkou Nevěsta (připravenou pro festival studentských divadel v Nancy 1967) DPO, v té době již působící jako poloprofesionální soubor, svou činnost 1968 uzavřelo. Vedle celovečerních inscenací byly důležitou součástí tvorby večery soudobé poezie a hudby Jazz and Poetry, pravidelné text-appealy a poetické pořady Ještě jeden pohled a Malý princ.
DPO je příkladem mimopražského autorského divadla 60. let, založeného na kabaretním principu divadla-dialogu a na generační výpovědi. Volným pokračovatelem DPO bylo Divadlo Waterloo.
Literatura
Autointerview Divadélka Okap, Červený květ 10, 1965, č. 5, obálka s. 3; P. Veselý: Nejmenší divadlo, Ostravský kult. zpravodaj, 1969, č. 4, s. 9; L. Nekuda: Sešlost, Žďár n. S. 1994; S. Tittlerová: Divadélko pod okapem a Waterloo v Ostravě, dipl. práce, FF UP 1996.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 48—49
