DISK vznikl 1945 jako stálá školní scéna, určená k veřejnému předvádění absolventských představení studentů dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze. Jeho ustavením se dovršilo úsilí posluchačů i pedagogů, datující se od 1941, kdy do pedagogického sboru přišli režiséři J. Frejka a F. Salzer, scénograf F. Tröster, herci M. Nedbal, L. Pešek a L. Skrbková, kteří proměnili charakter výuky a zacílili ji k umělecké praxi. Na rozdíl od předchozích jednorázových ukázkových prezentací byla již za okupace představení studentů reprízována na různých pražských scénách (v Divadle Na slupi, v žižkovské Akropoli, v Divadle U Nováků ve Vodičkově ul.). Obnovy pravidelných inscenací dramatického oddělení konzervatoře se po osvobození chopila skupina studentů (R. Lukavský, J. Pleskot) a pedagogů (F. Tröster, M. Haller ad.), prosazující vytvoření stálého divadla studentů konzervatoristů. Novému divadlu, pojmenovanému DISK (DIvadelní Studio Konzervatoře), byl přidělen sál v Unitarii (Karlova ul. 8 na Starém Městě). Od počátku sez. 1945/46 tu hráli konzervatoristé tzv. pátého ročníku; většina jich setrvala i po ukončení studia.
V prvých třech letech (1945–48) DISK nebyl typickou školní scénou, ale divadlem názorově i generačně spřízněného kolektivu. Jeho představy vyznačila zahajovací inscenace Mahenova Nasreddina (r: J. Pleskot, v: F. Tröster, 1945), uvedená na poříčské scéně E. F. Buriana, která bujnou komediálností, hravostí, fantazií a uvolněným, tanečně a pantomimicky rozhýbaným herectvím inspirovaným komedií dell’arte, manifestovala optimistický životní pocit mladé generace i její nechuť k psychologickorealistické divadelní konvenci. Následující pořady – obnovená okupační inscenace Moliérových Zvědavých žen (r: J. Pleskot, 1945), Shawův Androkles a lev (r: R. Lukavský, 1946), Slaměný klobouk Labiche a Martina (r: I. Weiss, 1946) – stvrzovaly profil DISKu jako divadla, „které se směje“. Po odchodu J. Pleskota a R. Lukavského (1946) se do popředí dostala režijní tvorba I. Weisse, L. Pistoria a V. Lohniského. Zejména Pistoriovými inscenacemi se DISK profiloval jako scéna aktivně rezonující se současným děním (Havlíček-Borovský: Kdo věren Bohu, vlasti, králi; Shaw: Volební právo ženám! – 1946; Martin: Oba břehy Jordánu; Aristofanes, Renč: Mír – 1947; Majakovskij: Ledová sprcha, 1948). Sebevědomé mládí se tu hlásilo o svůj podíl na společenském vývoji. Vedle činnosti stálého souboru, na níž se z pedagogů podílel jediný F. Tröster, nikoli jako učitel, ale jako partner, fungoval DISK od konce první sezony rovněž jako školní divadlo. Postupně narůstal počet absolventských představení, takže další setrvávání stálého souboru, který se určení DISKu vymykal a se školou zůstával spojen jen formálně, nebylo na této platformě žádoucí. Během adaptace sálu pro operní inscenace (1948) hrál stálý soubor pod názvem Ex-Disk tři měsíce v Alhambře na Václavském nám. a do rekonstruované Unitarie se již nevrátil. V rámci poúnorové divadelní decentralizace se s ním v Praze již nepočítalo. Od sez. 1948/49 nastoupil téměř celý do Ostravy. Ukončením dvojkolejnosti se DISK změnil ve zkušební školní divadlo.
Po zrušení výuky herectví na konzervatoři (1949) se jediným hereckým učilištěm v Praze na dlouhá léta stala DAMU, která převzala školní divadlo i jeho původní název. Souvislost s výukou určovala ráz DISKu, inscenační výsledky byly závislé na potenciálu absolventů i vedoucích pedagogů. Po 1948 byla výuka cele podřízena systému Stanislavského a inscenace DISKu důsledně budovány touto metodou. Výběr her se řídil dobovým repertoárovým schématem (ruská a česká klasika, původní hry), aniž by zvlášť přihlížel k tvůrčím možnostem či zájmům absolventů. Představení režírovali většinou pedagogové, což byli často herci. Inscenace zrcadlily směr výuky, který nekladl důraz na rozvíjení individuální osobitosti adeptů, ale spíše ji formoval pro potřeby stále ještě notně unifikované divadelní praxe. V sez. 1959/60 se v DISKu objevily inscenace několika poetických a lyrických her autorů meziválečné avantgardy (Hoffmeister: Nevěsta, Park; Nezval: Schovávaná na schodech), jimiž se DISK začal profilovat jako mladé divadlo, nacházející ve své rané historii podnětné impulzy, zprostředkované jejím účastníkem, nyní pedagogem R. Lukavským. V následující dekádě se již prosadil do výběru her dosud opomíjený ohled na mládí studentů (Čapek: Loupežník, 1964; Klicpera: Ženský boj; Burian: Lidová suita; Nezval: Milenci z kiosku – 1967 ad.). Souběžně se rozšiřoval prostor pro uplatnění absolventů režie: objevily se nápaditě aktualizované inscenace klasiky (Goldoni: Poprask na laguně, r: B. Hertlová; Čapkové: Ze života hmyzu, r: Z. Pošíval – 1961). Také dramaturgie se postupně emancipovala. Vedle nemnoha objevů ze současné světové dramatiky (Schéhadé: Vascův příběh, 1962; Arrabal: Dvě panické etudy, Kolo odsouzeného, 1970) dramaturgie spolupracovala se současnými domácími autory (Kohout: Dvanáct, 1963; Aristofanes, Kopta: Jak se skrz vesmír vez mír, 1964; Schneider: Ešte de vo to, 1966; Vyskočil: Ó, rodný ranč, 1969) a uvedla i autorské pokusy studentů (Lorencová, Klíma: Karta se obrací, 1961; Janžurová: Holčičí improvizace, 1962). Produkci DISKu dominovaly inscenace ryze činoherní, jen zřídka se tu projevoval trend k žánrovému synkretismu. Uvedení hudebnědramatického díla bylo ojedinělým pokusem (Offenbach: Bandité, r: I. Bednář, 1970), ovšem kromě inscenací operní katedry HAMU.
Další cestu DISKu charakterizovaly snahy mladých o realizaci vlastních záměrů v osobité dramaturgické, režijní a herecké výpovědi. V 70. a 80. letech některé z inscenací DISKu rozčeřily ustrnulé pražské divadelnictví provokujícím pokusnictvím (Plenzdorf: Nová utrpení mladého W., r: H. Ižófová; Vodceďálek, Schmid: Nová komedie o kněžně Libuši a dívčí válce, r: J. Schmid – 1977; Dostojevskij: Ves Stěpančikovo, dram+r: L. Bělohradská, 1979; Gončarov: Strž, dram: H. Herbychová, r: J. Nebeský, 1981; Hra lidová, r: H. Burešová, 1983; Majakovskij: Ledová sprcha, r: P. Kracik, 1984; Brecht: Krejcarová opera, r: P. Kracik, 1986 ad.). Několikrát došlo k situaci, že názorově stmelený absolventský ročník pokračoval společně i po skončení studia (1959 odešla velká část absolventů herectví s režisérem J. Kačerem, dramaturgem Z. Hedbávným a scénografem L. Hrůzou do ostravského Divadla P. Bezruče, 1971 skupina herců s režiséry I. Rajmontem a I. Zmatlíkem do Divadla V. Nezvala v K. Varech, 1986 téměř celý ročník herců s absolventem režie Z. Srbou do mosteckého divadla, 1993 nastoupili bezmála všichni absolventi do ústeckého Činoherního studia). Opět byly uváděny hry autorů z řad studentů (Sílová: Hlavně že mi rozumíš, 1986; Lagronová: Nouzov, Nevím kudy kam, 1990 ad.).
Na konci sez. 1992/93 byl DISK nucen opustit letité působiště v Unitarii. Absolventská představení DAMU byla poté uváděna pod hlavičkou DISK na různých místech (Divadlo v Celetné, Divadlo v Řeznické, Rubín aj.). Adaptací prostor v zadním traktu budovy DAMU (do Řetězové ul.) vznikla malá studiová scéna Řetízek (1996), která zčásti vyřešila problém vlastního školního divadla. Z podnětu tehdejšího děkana DAMU M. Horanského, který se výrazně zasloužil i o realizaci, bylo v areálu školy vybudováno nové divadlo DISK (arch. K. Hubáček), otevřené 1998.
Literatura
A. Urbanová: O zapomínaném divadle, Divadlo 6, 1955, s. 721 + DISK aneb Divadlo školou povinné, in sb. Divadlo nové doby, 1989, s. 424; Z. Josková: O DISKu, Divadlo 8, 1957, s. 395; sb. 15 let DAMU a DISKu [1961]; M. Haller: Dějiny dramatického oddělení pražské konzervatoře, in sb. 150 let pražské konzervatoře, 1961, s. 281; J. Grossman: Talenty a vychovatelé, Divadlo 13, 1962, červen, s. 10; sb. 40 let DISKu tvůrčí dílny DAMU, 1985 (zde soupis rep.); B. Bezouška: Jak jsem proskotačil život, 1993, s. 127.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 46—47
