Činoherní soubor Divadla 5. května (D5V) byl utvořen z velké skupiny herců z divadla Uranie, několika členů Svazu DDOČ a herců pražských i mimopražských scén. Jeho členy byli S. Amortová, O. Beníšková, J. Krejčová, S. Langová, L. Matoušková, M. Matysová, L. Plachá, B. Waleská, F. le Breux, R. Deyl ml., K. Houska, R. Hrušínský st., V. Hlavatý, J. Chvalina, F. Kovářík, V. Očásek, J. Plachta, V. Plachý-Tůma, Z. Šavrda, V. Vejražka ad. Funkci uměleckého šéfa zastával režisér A. Kurš, režírovali M. Jareš, F. Salzer a také A. Radok, angažovaný v D5V jako režisér opery. Dramaturgem byl J. Kopecký. Scénograficky se na inscenacích podílel vedoucí výpravy J. Svoboda, dále J. Gabriel, který byl ve svazku divadla jako výtvarník, a F. Tröster.
Kuršův program, obecně formulovaný jako socialistické, revolučně bojovné divadlo lidu, vycházel z koncepce R. Rollanda (Théâtre du peuple, 1905) a z inspirace sovětské. Činohra zahájila činnost D5V na tzv. Velké scéně (v bývalém Neues Deutsches Theater, dnes Státní opera) 19. 6. 1945 Kuršovou inscenací Vsevoložského dramatizace Serafimovičova románu Železný potok, která manifestovala Kuršovu koncepci ideově úderného divadla, scénicky realizovanou monumentálními davovými výjevy. V této linii pokračovala Kuršova inscenace Jiráskova Jana Žižky (1945) a jevištně komornější Mahenovo Mrtvé moře (1946). Jejich umělecký nezdar však do značné míry zpochybnil a rozkolísal původní záměry. Dramaturgie pohotově uváděla české novinky, tematicky inspirované událostmi a prožitky válečných let (Radok: Vesnice žen; Černoch: Veliká zkouška – 1945). Ze zahraniční dramatiky uvedla několik her, demonstrujících jednání člověka v mezních situacích – Hochwälderova Tlustého anděla z Rouenu (adaptace Maupassantovy Kuličky, 1946) a zejm. Anouilhovu Antigonu (r: A. Kurš, 1946). Inscenace, jež byla uměleckým vrcholem práce souboru (herecké kreace M. Matysové v tit. roli a V. Vejražky v roli Kreona), rozvířila prudké, již notně ideologicky zahrocené polemiky. Karvašovým Meteorem (1946) se na pražském jevišti objevila poprvé po osvobození současná slovenská hra. Od počátku měla v repertoáru místo dramatika sovětská (Leonov: Obyčejný člověk; Arbuzov: Daleká cesta – 1945 ad.). Většina činoherních inscenací se hrála nejprve na Malé scéně D5V v bývalé Kleine Bühne na Senovážném nám. (naposledy Divadlo Minor, zbořeno 1999), v sez. 1945/46 v novém působišti v Komorním divadle. Na Velké scéně, která sloužila opeře a baletu, se uváděly prostorově náročnější činoherní inscenace.
Na odliv diváků v první sezoně činohra reagovala velkým počtem premiér (celkem 23 inscenací). Nezájem publika a ekonomické nesnáze nutily k ústupkům od původní koncepce divadla lidu. Kolísavá inscenační úroveň povážlivě často sklouzla do konvence či rutiny. K umělecky průkazným výsledkům patřilo vedle Antigony Salzrovo nastudování Shakespearova Snu noci svatojanské v poeticky hravé výpravě F. Tröstra (1946), Radokovy režie Tlustého anděla z Rouenu (1946) a Gorkého Vassy Železnovové (v: F. Tröster), inspirovaně využívající expresionistického tvarosloví.
V prvé sezoně otevřené Studio, jež mělo vychovávat herecké elévy, ještě během ní zaniklo.
Do sez. 1946/47 vstupovala činohra po rozpadu původního dvousouborového D5V jako samostatné divadlo, provozované zaměstnaneckým družstvem. Z Komorního divadla se přestěhovala do divadla v Dlouhé třídě. Na místo dramaturga nastoupil po J. Kopeckém J. Pokorný. Vzrůstající společenské napětí se promítalo i do poměrů uvnitř divadla. Kurš po prohraném zápase o udržení vedoucí pozice odešel v dubnu 1947 do Divadla města Žižkova a šéfem se stal herec V. Plachý-Tůma. Během sez. 1946/47 byl ustaven zájezdový soubor, vedený hercem J. Plachtou (Divadlo pod plachtou), který měl jednak přispět k zlepšení nedobré hospodářské situace a jednak propagovat na venkově novou kolektivizační zemědělskou politiku. Ekonomickým obtížím divadlo čelilo změněným dramaturgickým kurzem k divácky atraktivnímu, převážně zábavnému repertoáru (Hamilton: Plynová lampa; Christie: Bylo jich deset; Achard: Život je krásný). Volbu her určoval i ohled na uplatnění populárního komika J. Plachty (např. Gogolova Ženitba, Labichův Pan Perichon na cestách). Závažnější hry postrádaly nejen osobitá řešení, ale i umělecky průkazné scénické kvality (např. Jarešova sentimentalizující inscenace O’Neillovy Anny Christie či Kuršova naturalistická režie Caldwellovy Tabákové cesty). Výjimku představovala jediná Radokova režie v této sezoně, Maeterlinckův Starosta stilmondský, a Salzrova režie Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Odchod F. Salzra dále oslabil režii, koncem sezony odešel i přední herec V. Vejražka.
Před začátkem sez. 1947/48 nastaly ve vedení divadla personální změny: uměleckým šéfem se stal J. Jahn, na uprázdněné místo režiséra byl angažován S. Vyskočil. Dramaturgie se obrátila k domácí klasice (Tyl: Čert na zemi, r: S. Vyskočil; Preissová: Její pastorkyňa, r: J. Jahn; Mahen: Chroust, r: M. Jareš) a ke společenskokritické, sociálně laděné dramatice (Hay: Černý lán, r: S. Vyskočil). Navzdory zřetelným známkám umělecké stabilizace byla ministerským rozhodnutím činnost Činohry 5. května v červnu 1948 ukončena s odůvodněním, že divadlo splnilo své kulturně politické poslání. Souboru je tlumočil M. Kouřil, vedoucí divadelního odboru MŠVU. Většina členstva přešla do nově založeného Divadla filmového studia.
Literatura
L. Fikar: Divadlo 5. května, interview s A. Kuršem, MF 10. 6. 1945; J. Kopecký: Divadlo pracujícího lidu, Práce 17. 6. 1945; er [E. Radok]: První rok Divadla 5. května, RP 11. 5. 1946; J. Kopecký: Přehled diskusí a kritik, in: J. Anouilh: Antigona, Praha 1948; t: Divadlo 5. května, DivZáp 1, 1945/46, s. 381; A. Kurš: Činohra Divadla 5. května, tamtéž, s. 425; H. Budínová: Minulá sezóna v 5. květnu, KP 2, 1946/47, č. 51, s. 6; Š. Otčenášek: Činohra 5. května, in sb. Divadlo nové doby, 1990, s. 35.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 40—41
