Činoherní studio vzniklo na základech administrativně zrušeného Kladivadla. Téměř celý soubor (S. Kalioglou, U. Kluková, L. Bambas, V. Helšus a J. Zavřel) byl převeden pod ústecké Státní divadlo Z. Nejedlého, kde ho pod názvem Groteska krátce vedl režisér opery N. Snítil. V područí tohoto divadla setrvalo ČS, jehož působištěm bylo někdejší Divadlo hudby, do konce 1992. První fáze navazovala na tvorbu Kladivadla charakteristickými parodiemi na pomezí divadla a kabaretu (adaptace textů komediografa F. F. Šamberka Play Šamberk; westernová parodie J. Bednáře Řešeto aneb Ztracená partie s hudební skupinou Bluegrass Hoppers-Fešáci – 1972).
Od března 1972 se stal uměleckým vedoucím režisér J. Chundela a název se změnil na Činoherní studio mladých. Počátkem sez. 1972/73 byl soubor podstatně rozšířen (D. Balounová, M. Spurná, J. Šebestová, provd. Juklová, M. Veselá, J. Khain, J. Krafka, R. Novák a P. Vaněk) a název zkrácen na Činoherní studio. Novou koncepci charakterizoval výrazný příklon k činohernímu divadlu (do jisté míry vynucený soužitím s ústeckým Státním divadlem, které nemělo činoherní ansámbl, a tlakem provozovatele). Vynalézavá dramaturgie se orientovala na nehrané autory a na málo známá díla klasiků (Moličre: Lidé obtížní aneb Votravové, 1972; Tardieu: Memoáry admirála Memoriála; Gombrowicz: Yvonna, princezna burgundánská – 1973). Zpočátku ČS zápasilo o publikum, neboť divácký kádr zrušeného Kladivadla inscenace nástupnického souboru bojkotoval. Chundela brzy stmelil soubor, který posílili herci z brněnského Divadla na provázku – J. Bartoška, K. Heřmánek, P. Zedníček – a Z. Dušek. Chundela do ČS přivedl řadu výrazných, normalizačním režimem většinou potlačovaných režijních osobností a přizval ke spolupráci zakazované autory, jejichž překlady a adaptace tu byly uváděny pod krycími jmény. Za jeho éry v ČS pohostinsky režíroval E. Schorm, který po Memoárech admirála Memoriála nastudoval Topolovu úpravu Komenského Diogena cynika (1974 – první inscenace, jež prorazila u diváků – nebývalých 82 repríz). Dále tu hostovali režiséři I. Balaďa (Shakespeare: Středoletní noci sen, 1973), A. Hajda (Nestroy: Šibal Kanibal, p: K. Kraus, 1974), J. Herz (Tajovský: Ženský zákon, 1975). V překladu J. Topola byla uvedena Volodinova hra Pět večerů (1972) a Syngeova Drátenická svatba a Stinné údolí (1973). Nedostatek původních her odpovídajících představám ČS nahrazovaly adaptace prozaických předloh (Gončarov, Smetana: Oblomov, r: J. Chundela, 1974; Páral, Schorm: Profesionální žena, druhý průrazný divácký úspěch, r: E. Schorm, 1975) a divadelní montáže O. Roubínka, který s ČS neoficiálně spolupracoval jako dramaturg (Pokolení před Petrem, 1973; Komedie v pasti, 1975). Ty byly určeny především školní mládeži a ČS jimi takticky splňovalo požadovanou společenskou angažovanost. Vedle objevné dramaturgie se ČS vyznačovalo osobitou antiiluzivní inscenační poetikou, expanzivní režií, dravě komediálním stylem, využívajícím fraškovitých a groteskních postupů, nonsensu, gagů a syrově naturalistických detailů. Ryčné herectví, odkazující k lidové divadelní kultuře, rezignovalo na jemněji diferencovaný výraz. Hyperbolicky vyhrocený obraz pokřiveného světa a člověka podtrhovala scénická řešení (scénografové V. Landa a M. Palec) a kostýmy (I. Greifová), hýřící šokujícími tvary, křiklavou barevností a provokativní ošklivostí. Během tříleté Chundelovy éry se experimentující ČS přiřadilo ke generačním studiovým scénám 70. let, aniž však plně sdílelo jejich programový postulát autorského divadla.
Po Chundelově odchodu do Divadla Na zábradlí (1975) se stal uměleckým šéfem režisér I. Rajmont. Jeho nástupní režie Diderotova Jakuba Fatalisty v dramatizaci M. Kundery podepsané E. Schormem (1975, hráno až do 1989, 223x), naznačila modifikaci dosavadního programu v diferencovanějším rozvíjení tragikomické grotesky v návaznosti na část předchozí tvorby, reprezentovanou inscenacemi E. Schorma. Rovněž režie krátce angažovaného J. Vostrého (Shakespeare: Jak se vám líbí, 1976; Lermontov, A. a J. Vostrých: Komtesa a pěchotní důstojník; Arbuzov: Můj ubohý Marat – 1977) obohacovaly herecké postupy. Vostrý působil neoficiálně také jako dramaturg. ČS zůstalo otevřeno významným režisérům: J. Grossmanovi (např. Crommelynck: Vášeň jako led, s hostující M. Málkovou, 1978 – čs. prem.), I. Balaďovi (Gogol: Ženitba, 1979), J. Kačerovi (Shakespeare: Komedie masopustu, 1981), kteří dávali tvorbě divadla žádoucí vnitřní diferenciaci. Grossman tu působil i dramaturgicky a pedagogicky (např. přednášky o Čechovovi při studování Tří sester). ČS nalezlo i své autory. Nejprve A. Koenigsmarka, který vedle původních her (Edessa, 1978; Obraz z dějin, 1981 – r: I. Rajmont; Sbohem, bel ami – zakázáno před premiérou v září 1981) přispěl adaptací Shakespearova Troila a Kressidy (1979). Druhým domácím autorem se stal K. Steigerwald (Dobové tance, 1980; Foxtrot, 1982 – r: I. Rajmont), jehož hry Tatarská pouť a Neapolská choroba, pro ČS napsané, tu nebyly povoleny. Oba dramatikové divadelní názor souboru netoliko sdíleli, ale jako dramaturgové též aktivně formovali. Pro poetiku ČS Rajmontovy éry byl příznačný paradox (vážné nazíráno jako groteskní, šaškové zastupují filozofy), dynamické herectví, protitradiční interpretace textu, v němž Rajmontova režie hledala aktuální platnost a podřizovala ho svému výkladu (Büchner: Leonce a Lena, 1976; Vostrých podle Gozziho: Být královnou v Samandalu, 1977; Čechov: Tři sestry, 1982; Büchner: Dantonova smrt, 1983). Obraz úpadku, zmaru a negace, vyrůstající z prožitku soudobého společenského marasmu, dával tvorbě ČS opoziční ráz. Scénograficky se na inscenačním stylu i na tlumočení obsahové výpovědi účinně podíleli především J. Malina (Leonce a Lena, Edessa, Troilus a Kressida ad.) a I. Žídek (Ženitba, Dobové tance, Tři sestry, Dantonova smrt ad.). Herecký soubor se obměňoval, za Rajmonta byli postupně angažováni L. Suchařípa (podílející se na dramaturgii mj. i svými překlady), V. Knop, J. Hrušínský, R. Rusev, J. Schmitzer, R. Stärz, V. Kratina, T. Töpfer, P. Rímský, K. Burianová-Rajmontová, M. Šplechtová. Suchařípovy herecké kreace (Markýz v Jakubu Fatalistovi, Kibic v Troilovi a Kressidě, Čebutykin ve Třech sestrách ad.) tu nejvýrazněji naplňovaly postulát osobnostního herectví, deklarovaný v 70. letech studiovými scénami.
Na konci sez. 1977/78 bylo pro špatné bezpečnostní a protipožární zabezpečení působiště ČS uzavřeno. Následující čtyři sezony soubor hrál v budově SD Z. Nejedlého. Poté získal odpovídající prostor v adaptovaném kině Revoluce v Ústí n. L.–Střekově, kde zahájil 8. 2. 1982.
Za Rajmontova vedení bylo ČS jedním z živých ohnisek uměleckého dění v umrtveném českém divadelnictví druhé poloviny 70. a počátku 80. let.
Po Rajmontově odchodu (1983) se často střídali umělečtí šéfové (V. Dušek, V. Knop, M. Dvořák, opět krátce I. Rajmont, P. Pecháček). Proměnil se i soubor, do něhož přibyli herci V. Gajerová, J. Mílová, H. Sršňová, I. Řezáč, O. Vetchý ad., z dosavadních členů zůstali M. Kopečný, J. Šebestová-Juklová a M. Spurná. Nechyběla dramaturgická iniciativa (ojedinělým počinem bylo uvedení komedie Alína aneb Praha v jiném dílu světa obrozeneckého dramatika J. N. Štěpánka, r: I. Zmatlík, 1983) ani ambiciózní režie (Barker: Pazour, r: M. Krobot; Jarry: Ubu králem, r: P. Kracik – 1985; Fischerová: Princezna T., r: P. Pecháček, 1986; Różewicz: Kartotéka, r: P. Kracik, 1987), ale ucelená poetika se začala vytrácet. Stagnace a vnitrosouborové problémy ohrožovaly existenci ČS. Novému uměleckému šéfovi P. Poledňákovi (1987–93) se podařilo krizi zastavit a dát ČS nový impuls. S příchodem mladého šéfa se obměnil ansámbl (I. Chýlková, J. Špaňúrová, P. Meissel, K. Roden, M. Ronec), dramaturgem se stal V. Beránek. Ke spolupráci byli přizváni mladí režiséři: H. Burešová (Horák: My tě tu písničku naučíme [Medzivojnový muž], 1987), M. Pavlík (Hein: Pravdivý příběh AQ, 1988; Zeyer: Stará historie, 1989), J. Uherová (Genet: Služky, 1990), kteří spolu s P. Poledňákem (Ajtmatov: Výstup na Fudžijamu, 1987; Weiss: Marat/Sade, 1988; Dürrenmatt: Meteor, 1989) vtiskli ČS pečeť generačního názoru. Zřetelně se projevil posílením hudební složky, na níž se podíleli představitelé soudobého rocku (M. Kocáb, M. Pavlíček, R. Nebřenský, skupiny Vltava, Natural ad.). Ztráta opozičně politického smyslu divadla po převratu 1989 se i v ČS projevila příklonem k zábavnému programu (Orton: Viděno klíčovou dírkou; Pozvání pana Sloana – 1990; Allen: Nepijte tu vodu, 1991 – vše r: P. Poledňák; Fryan: Zepředu zezadu, r: J. Kališová, 1993), dramaturgickým hledáním (Páral: Milenci a vrazi, r: Z. Potužil, 1991) a ověřováním možností spolupráce s dalšími režiséry v sez. 1992/93 (Dürrenmatt: Frank V., r: M. Schejbal; Shakespeare: Macbeth, r: V. Polesný; Leskov: Labuť, která škrtí, r: Z. Potužil). Na konci 1992 bylo ČS vyvázáno ze svazku se Státním divadlem, od 1993 je samostatným subjektem. Bezmála celý kolektiv v čele s Poledňákem přešel od sez. 1993/94 do MDP, kde obsadil divadlo Rokoko.
Do uvolněného ČS nastoupil téměř celý absolventský ročník DAMU: režiséři M. Lang (do 1997), J. Pokorný (umělecký šéf), dramaturgyně M. Bláhová a L. Havlíková, herci E. Lehotská, K. Pollertová-Trojanová, V. Pospíšilová, V. Rašťáková, R. Jašków, T. Krejčíř, T. Pavelka, M. Sitta, J. Šmíd. Z původního ansámblu zůstala J. Juklová. Ředitelem se stal původně amatérský herec J. A. Haidler, uplatňující se i jako překladatel. Nový soubor tu obnovil své absolventské inscenace (Goldoni, Lang, Bláhová: Lhář; Lang, Bláhová: Kurva svatá, podle Kischova Nanebevstoupení Tonky Šibenice – r: M. Lang; Preissová: Její pastorkyňa; Fást: Valašská čtverylka – r: J. Pokorný) a pokračoval sondováním generačně blízkých témat (Wedekind: Procitnutí jara, r: J. Pokorný; Shakespeare: Romeo a Julie, r: P. Koliha j.h. – 1994; Bruckner: Choroby mládí, r: D. Czesany, 1997). Vypjatě subjektivní režie jevištně konkretizuje dramatické předlohy s velkou mírou invence bizarně stylizovanými, agresivně klipovými postmoderními dekonstrukcemi, odrážejícími dekadenci konce 20. století (Pitínský: Matka, r: J. Pokorný, 1995; Páral, Bláhová: Profesionální žena aneb Sonička v říši divů a za plexisklem, r: J. Pokorný, 1996; Tobiáš: Jaurés, r: J. Pokorný, 1997; Čechov: Platonov, r: D. Czesany; Sofokles: Élektra, r: J. Pokorný – 1998). Z ní vyrůstají i autorské opusy M. Bláhové (vedle adaptací původní Podzimní hra, r: D. Czesany, 1999) a zejm. J. Pokorného, jednoho z prvých představitelů tzv. drsné školy (Taťka střílí góly, r: J. Pokorný, 1999), který k postižení brutality a vyprázdněnosti soudobého světa volí metodu hyperrealistického zobrazení. Výtvarně spoluurčují inscenační poetiku zejm. K. Čulíková, Z. Krejzková, P. Matásek a P. B. Novák. Soubor se obměnil: řada členů odešla do pražských angažmá (režisér Lang, herci Jašków, Pavelka, Sitta, Šmíd, Pollertová-Trojanová, Pospíšilová), přibyli režisér D. Czesany (od 1997 umělecký šéf) a herci J. Andělová, N. Drabiščáková, J. Prosperi, L. Roznětínská, M. Vítů, J. Bidlas, M. Finger, M. Hlaváč, H. Chmelař, J. Lepšík, R. Zach. V inscenacích z posledního období, zejm. po Langově odchodu, je patrný rozpor mezi autorskou, dramaturgickou, režijní ambicí a její scénickou realizací, která často postrádá základní profesionální parametry (poloamatérský herecký výraz). Důsledkem je klesající návštěvnost, jež prohlubuje ekonomické problémy ČS.
Literatura
V. Sochorovská: Diogenes cynik, MF 18. 6. 1974 + Profesionální žena na jevišti, MF 12. 3. 1975; (mik): Diderotův román na jevišti, ZN 22. 1. 1976; -mt-: Putování do Edessy, Scéna 4, 1979, č. 8, s. 4; M. Křovák: Několik úvah o Činoherním studiu v Ústí n. L., in sb. Divadla studiového typu, 1980, s. 49; Činoherní studio. Dvacet let, b. d.; V. Königsmark: K pojetí herecké postavy v současném českém divadle in sb. Nad současným českým herectvím, 1981, s. 20 + Dobové tance, Program SD Brno 52, 1980/81, s. 334; V. Mráček: Vášeň jako led, Scéna 4, 1979, č. 6, s. 7; J. Votruba: Hledání souvislostí, Scéna 6, 1981, č. 17, s. 4 + Obraz z dějin, tamtéž, č. 19, s. 4 + Foxtrot se dosud tančí, Scéna 7, 1982, č. 18, s. 4 + Činoherní studio: Mezičas, Scéna 9, 1984, č. 5, s. 4 + Pazour zraňující i zraňovaný, Scéna 10, 1985, č. 12–13, s. 4 + Co se děje v Ústí, Scéna 12, 1987, č. 18, s. 3 + Výstup na Střekov, tamtéž, č. 21–22, s. 4; S. Slavický: Čechov ŕ la Gogol, Scéna 7, 1982, č. 6, s. 4; J. Sloupová: Mechanické divadlo Petra Kracika, Tvorba 16, 1985, č. 46, s. 19; S. Machonin: Revizor z Ústí, in sb. O divadle I, červenec 1986, s. 116; J. Balvín: Dantonova smrt a její inscenace, DR 2, 1991, č. 4, s. 46; J. Kerbr: Kam to ústí?, SaD 4, 1993, č. 4, s. 24; R. Erml: Nezničitelné touhy plavovlásek, DN 6, 1997, č. 1, s. 5 + Ve znamení bobra, tamtéž, č. 4, s. 3; V. Hulec: Hra z doby, kdy neřest byla ještě romantická, tamtéž, č. 6, s. 5 + Z lyrika dramatika neuděláš, tamtéž, č. 17, s. 5; Pořád jsme inscenovali pohřby, rozhovor s J. Pokorným, SaD 10, 1999, č. 2, s. 128; E. Stehlíková: A proč Élektra, tamtéž, s. 135; K. Král: Zločin čili Drama, tamtéž, s. 140.
SSD
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 36—39
