České studio založili pod patronací bývalého dramaturga činohry brněnského ND spisovatele J. Mahena v dubnu 1924 v Brně mladý režisér J. Bezdíček (na něho byla vystavena koncese) a divadelník česko-ruského původu V. Gamza se skupinou 12 mladých nezaměstnaných herců, většinou absolventů pražské a brněnské konzervatoře (E. Hráská, I. Kubásková, J. Švabíková, V. Očásek, J. Šára, J. Tumlíř, R. Záhorský ad.). Atypickou cestující společnost řídil celý kolektiv členů, což předjímalo institucionálně-organizační strukturu Burianova D 34. Vzhledem k privilegiím brněnského ND nesmělo ČS působit v Brně, proto vyjíždělo na venkov, do oblasti východní Moravy. V prostředí většinou nedotčeném konvencí soudobých oficiálních scén propagovalo své pojetí divadla jako čistého umění, vyvázaného z politických a komerčních zájmů a hledajícího nové způsoby jevištního vyjádření. I tím se odlišovalo od tehdejších cestujících společností, repertoárem a scénickým výrazem závislých na produkci velkých scén. Mahen orientoval ČS k jevištnímu poetismu, za nímž se v druhé polovině 20. let vydaly avantgardní pražské scény, zejména OD J. Honzla a J. Frejky. Úvahy o programu ČS dovedly Mahena i k napsání jevištních a filmových libret Husa na provázku (1925), jednoho z klíčových děl české divadelní avantgardy. Rozhodující programový činitel souboru, V. Gamza, silně ovlivněný poetikou MCHATu a jeho Prvního a Třetího studia, se však s Mahenovou koncepcí neztotožnil. V duchu názorů K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka prosazoval ve svých režiích věrné a přesné tlumočení dramatického textu a po vzoru J. B. Vachtangova usiloval očistit psychologické herectví od realistické a naturalistické popisnosti. Režijně se představil psychologicky propracovanou inscenací Čechovova Strýčka Váni (1924), na niž navázal Marinettiho Ohnivým bubnem (1924), rovněž koncentrovaným k obecně lidským problémům, avšak výrazově expresionisticky zahroceným. Nejzdařilejší kreací byla již mejercholdovsky uchopená Langerova Periferie (1924), pro kterou rovněž navrhl konstruktivistickou výpravu (první na české scéně vůbec). Komplexním využitím šíře a hloubky scény, jejím vertikálním členěním a bodově usměrňovanými světly výrazně rytmizoval a dynamizoval jevištní dění. Bystrý spád a rychlé střídání scénických výjevů komponovaných do podoby jakýchsi výseků reálné skutečnosti připomínaly filmové postupy. V úloze Franciho projevil Gamza i vynikající schopnosti herecké. Bezdíčkovy režie (Ibsen: Strašidla; Mahen: Ulička odvahy – 1924; Vildrac: Koráb Tenacity, 1925), inspirované psychologickým realismem a impresionismem, tíhly k dobové konvenční interpretaci a neměly tak směrodatný význam jako práce Gamzovy. Přestože ČS nabízelo velký výběr inscenací (koncem 1924 již 28 her, z toho 10 původních českých novinek) a dosahovalo hlavně Gamzovou zásluhou pozoruhodných výsledků, ocitlo se na jaře 1925 v těžké existenční krizi. Východisko soubor hledal ve spojení s divadelní skupinou E. A. Longena, která téhož roku opustila Prahu s nadějí, že na venkově najde příhodnější podmínky. K fúzi obou souborů došlo počátkem července 1925 v Kolíně. Nově utvořené těleso, provozované na koncesi F. Zöllnera, neslo název Sečesteal (Spojené ensembly Českého studia a E. A. Longena).
Literatura
E. Hráská: † V. Gamza, Divadlo 8, 1928/29, č. 6, s. 1; V. Kolátor: V. Gamza, herec a režisér, Čs. divadlo 8, 1930, č. 2, s. 18 + O V. Gamzovi, 1931; R. Fleischner: Divadlo v přerodu, Olomouc 1937, s. 47; J. Bezdíček: J. Mahen v divadle a na konzervatoři, Index 11, 1939, č. 4–5, s. 52; J. Honzl: V. Gamza, in: Divadelní a literární podobizny, 1959, s. 103; M. Loucká: V. Gamza, příspěvek k počátkům české divadelní avantgardy, dipl. práce, FF UK 1966; J. Kamen: V. Gamza, in: Prolegomena 19, 1973, s. 57; H. Pospěchová: Po stopách úsilí o vznik druhé české scény v Brně, dipl. práce, FF UJEP 1986, s. 72.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 32—33
