Původně studentské amatérské kabaretní sdružení Červená sedma (Č7), založené v prosinci 1909 v Praze královéhradeckými studenty M. Beránkem, J. Červeným, A. a Z. Formánkovými, kteří pokračovali v aktivitě započaté v literárním a dramatickém studentském spolku Mansarda v Hradci Králové. K zakladatelské skupině se vzápětí připojili K. Balling, F. Hvižďálek a J. A. Kubišta. Do 1913 skupina působila na ryze amatérské základně a získala značný ohlas. Hrála na různých místech v Praze, podnikla dva větší zájezdy na Moravu (1912) a jeden do Vídně (1913). 1914 obdržela povolení k profesionálnímu provozu, avšak ani poté nedisponovala vlastním hracím prostorem. V témže roce získala významnou posilu v E. Bassovi, který se uplatňoval jako autor, textař, klavírista, herec, zpěvák a především jako duchaplný, pohotový a břitký konferenciér. 1916 posílila Č7 další autorsko-interpretační osobnost, J. Dréman. Jako šansoniérky se tu vystřídaly I. Gollwellová, A. Steimarová, H. Škrdlíková a L. Pírková-Theimerová, která vynikla jako interpretka pikantních šansonů i jako znamenitý komik. Za války přijali členové Č7 angažmá v nově vzniklém kabaretním divadle Rokoko (1916), kde se uplatnili natolik úspěšně, že je v poslední válečné sezoně zcela opanovali. Těsně před převratem 3. 10. 1918 získala Č7 stálou scénu v adaptovaném sále hotelu Central v Hybernské ul. (pozdější Komorní divadlo), vybavenou vestavěným jevištěm a stolovým zařízením v hledišti, kde působila do října 1921. Poté až do svého zániku v březnu 1922 hrála ve vinárně Obecního domu.
Č7 vnesla do českého kabaretu revoltující prvek satirického výsměchu, ironizující především bodrost měšťákova sebevědomí, který se vymykal jak z tradice idylického lokálního humoru staropražských šantánů, tak z rámce velkoměstsky reprezentativního kabaretu, představovaného především produkcí Kabaretu Lucerna. Tvůrci Č7 (J. Červený, K. Balling, E. Bass ad.) přehodnotili dosavadní ráz malých zábavných forem a položili základy nové tradice autorských scén, která sahá až do dneška. Č7 byla generační platformou, kterou prošla řada význačných osobností české literatury a divadla: E. Bass, V. Burian, E. Fiala, F. Futurista, J. Hašek, E. A. Longen, J. Mach, J. Kronbauerová, M. Pačová, J. Plachta, tanečník a choreograf J. Jenčík, Kocourkovští učitelé aj. Spolupracovali s ní dramatici A. Dvořák (aktovka Mrtvá, 1919), J. Mahen (rokoková tragédie Náměsíčný, 1919, skeč s aktuální tematikou válečného navrátilce Josef se vrátil), kritici a teoretici jako V. Tille (jeho Velká hra tu byla uvedena pod pseudonymem V. Záruba), B. Mathesius (Brána pekel) a domácí autor E. Bass (mj. Raubíř a kladivo; Ochrana kojenců – 1918). Hudbu skládali kromě kmenových domácích autorů i J. Křička, K. Pečke aj. Řadu básní P. Bezruče, V. Dyka, F. Gellnera, K. Hlaváčka a F. Šrámka zhudebnil J. Červený. Uváděl tak průkopnicky na scénu moderní šansonovou tvorbu, která se stala pocitovou i názorovou generační výpovědí.
Č7 byla úzce spjata s literární generací přelomu století a hlásila se k umělecké moderně, což se promítlo především do volby autorů, jejichž díla tu byla zhudebňována a inscenována (mj. Lásky hra osudná bří Čapků, 1921). Ze zahraničních autorů byl uveden např. Shaw (Perusalemský Inko, 1920). Souznění s modernou se projevovalo i v oblasti výtvarné (expresionisticky a kubisticky pojednané dekorace) a také v chápání parodie jako jednoho z konstitutivních principů moderního kabaretu (od počátku století je vyznával např. M. Reinhardt). V tvorbě Č7 měla parodie od samého počátku významné a trvalé místo (parodická verze Bizetovy Carmen, 1910 na Všestudentské slavnosti, do 1922 kmenová položka repertoáru; parodická varianta Janošíka, 1911 aj.). Parodie hudební, literární i politická tu byla stále přítomna v rovině autorské i interpretační (Bassova protirakouská satira Raubíř a kladivo byla inscenována jako parodie maňáskového divadla apod.). Parodie vyžadovala vnímavé a kultivované publikum, k němuž se Č7 obracela především a byla s to s ním navázat těsný kontakt. Projev Č7 byl podřizován významu textu, smyslu sdělení – ať šlo o šanson, skeč, aktovku či konferenciérskou glosu. Proti oblíbené groteskně klaunské, excentrické komice (V. Burian, F. Futurista) stavěla Č7 divácky méně vděčný civilní, střídmý, jemně ironický projev, který vycházel z vlastních postojů a názorů a jemuž byla cizí dravá komická exhibice. Náročná a nepodbízivá literární a autorsko-herecká stylová orientace Č7 představovala patrně nejosobitější přínos vývoji českého kabaretního divadla v první polovině 20. stol. Pronikavě pozvedla literární úroveň a podílela se i na větší míře zdivadelňování kabaretní produkce (např. herecká interpretace v přednesu šansonu, užití dekorací i v nedramatických číslech – písních, aktuálních komentářích, uvádění dramatických miniatur atd.).
Činnost Č7 spadala do údobí konjunktury kabaretního žánru, která souvisela i s revolučně vzrušenou atmosférou doby předpřevratové a těsně popřevratové, kdy tvorba Č7 kulminovala a těšila se největšímu zájmu obecenstva. Podníceni úspěchem ustavili tvůrci Č7 1919 filiálku v Brně, která však v tamním provinciálním prostředí brzy ztroskotala. Rovněž následující pokus hrát v Praze na dvou místech (vedle Centralu i v Rokoku) nadlouho neuspěl. Na postupně se stabilizující poměry v Československé republice nedokázala Č7 adekvátně reagovat. V éře dravého nástupu jazzu, filmové grotesky, dadaismu, poetismu a dalších nově se prosazujících avantgardních koncepcí se stále sentimentálnější a loajálnější humor někdejších revoltujících studentů i jejich názorové sepětí s modernistickými proudy zlomu století stávaly anachronismem. Scénu postihl odliv širších diváckých vrstev, ztrácejících obecně zájem o publicistickosatirické formy velkoměstské zábavy. Č7 zanikla 1922, v téže sezoně jako Longenova Revoluční scéna, Hašlerova Lucerna aj. Odkaz Č7 docenila až malá divadla druhé poloviny 50. let, zejm. Rokoko, Paravan, později skupina Šanson.
Literatura
E. Bass: Jak se dělá kabaret, 1917; Ot. F. [O.Fischer]: Červená sedma, Jeviště 1, 1920, s. 39 + V Červené sedmě, tamtéž, s. 301; J. Červený: Červená sedma, 1959 + Paměti Mansardy, Havl. Brod 1962; J. Kalina: Svet kabaretu, Bratislava 1966; V. Just: Kabaretní proměny. Červená sedma I-III, AmatSc 16, 1979, č. 6, s. 24, č. 7, s. 24, č. 8, s. 24 + Proměny malých scén, 1983 + Z dílny malých scén, 1989; V. Just: Neznámé aktovky z Červené sedmy, DR 9, 1998, č. 3, s. 78; J. Kazda, J. Kotek: Smích Červené sedmy, 1981.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 28—29
