Společnost založil 1887 herec a režisér V. Budil, který měl za sebou více než dvacetiletou úspěšnou hereckou dráhu u společnosti Kramuelovy, v PD, u P. Švandy ze Semčic st. a J. Pištěka. Po rozchodu s Pištěkem odmítl Švandovu nabídku stát se nájemcem jeho společnosti a požádal o vlastní koncesi. Pro ředitelskou funkci měl výborné předpoklady; vynikal pracovitostí, svědomitostí, důsledností, korektním přístupem ke všem spolupracovníkům a mimořádným hereckým, pedagogickým i organizačním talentem. Za léta strávená u dvou nejprestižnějších cestujících společností byl znám a oblíben ve většině českých měst, což usnadnilo začátky jeho vlastního divadelního podniku.
BS zahájila 1887 v Písku. Prvé tři roky byla BS ryze činoherní. 1888 dal Budil postavit v Plzni v městských sadech vlastní Arénu Na obcizně (pro 600 diváků), která sloužila společnosti jako pravidelná letní scéna do 1900. Plzeň byla Budilovi blízká. Zdejší český politický tradicionalismus, založený na hospodářském a kulturním rozmachu města v 60. letech, i silné dělnické hnutí tvořily vhodnou půdu pro jeho umělecké snahy, spájející tradicionalismus s průkopnictvím, romantismus s realismem, historismus s moderností. Nedlouho po zbudování arény získala BS poprvé celou zimní sezonu (1890/91) v Městském právovárečnickém divadle v Plzni. Před jejím započetím musel Budil sestavit zpěvoherní ansámbl pro požadovaný operní a operetní program; společnost pak už zůstala dvousouborová. Ředitelovou rádkyní a první členkou zpěvohry byla jeho choť Cenzi (Krescenzie, roz. Králová), výborná mezzosopranistka. Pěveckou dráhu zde začínal tenorista B. Pták, působili tu sopranistka K. Fürstová (první Budilova Mařenka v Prodané nevěstě), V. Kareš, barytonista O. Krušina ze Švamberka, A. Pivoňka, subrety F. Horníková, S. Housová a M. Zieglerová. Později v Plzni vynikal E. Burian. První pouze 4–6 členný orchestr dirigoval M. Philip (psán též Filip).
Těžištěm však zůstávala Budilem preferovaná činohra. Osou klasického repertoáru byly hry Shakespearovy. Hned v první plzeňské zimní sezoně Budil uvedl Krále Leara a Macbetha (sám ztělesnil tit. role), Hamleta s J. Strouhalem, Zkrocení zlé ženy, Večer tříkrálový a Mnoho povyku pro nic. Ojediněle se hrál F. Schiller, V. Hugo, Lope de Vega, C. Gutzkow, C. Goldoni, A. Fredro st. Ze soudobých zahraničních autorů připadlo nejvíce inscenací na V. Sardoua, na programu byl z francouzských dramatiků A. Bisson, A. Dumas ml., G. Ohnet a E. Scribe, z německých G. Davis a F. Schönthan. Na orientaci k realistické dramaturgii ukazovaly v následujících sezonách hry ruských autorů (Gogola, Krylova a Ostrovského), dále M. Bałuckého, B. Bjornsona, H. Sudermanna, později A. P. Čechova, L. N. Tolstého a G. Hauptmanna. Z českých autorů starší školy se hrál především J. Vrchlický, F. F. Šamberk, E. Bozděch a J. J. Kolár, realistickou dramatiku zastupovaly hry G. Preissové, L. Stroupežnického, J. Štolby a ojediněle i dalších domácích autorů.
BS patřila k typu polocestujících společností, jimž se dařilo získat dlouhodobé a opakované stagiony ve velkých městech. Tam zajišťovaly, obvykle v zimním, tj. hlavním hracím období, pravidelný divadelní provoz. BS dlouhodobě působila v divadle plzeňském (též 1895–1900); v zimní sez. 1892/93 v ND v Brně, kde Budil rozšířil ansámbl o několik brněnských herců. V mezidobí zajížděla na kratší dobu hlavně do Chrudimi, Mladé Boleslavi, Písku a Hradce Králové. V 90. letech, kdy poklesla úroveň Švandovy společnosti, byla BS považována za druhou nejlepší českou činohru (po pražském ND), vynikající úrovní hereckou a režijní. Hlavní oporou hereckého ansámblu byl sám ředitel, který s bravurou zastával nejrůznější role v široce koncipovaném repertoáru. Budilův herecký styl se završil v syntézu pozdně romantických a realistických postupů. Spontánní projev korigoval racionalitou a postavy formované v monumentálních obrysech nuancoval žánrovým detailem, salonní elegancí nebo satyrským humorem. Ansámbl disponoval několika vyzrálými osobnostmi, reprezentujícími starší romantické herectví (F. Zvíkovský, M. Procházková-Malá), byl tu všestranný K. Lier, většinu herců však vynikající pedagog Budil vychoval sám (V. Černý, A. Grund, J. Havelský, A. Charvát, K. Chvapil, A. Jiřikovský, J. Kysela, B. Lachmann, V. Mach s chotí Josefinou, M. Nový, L. Pech se svou pozdější chotí Emou Peškovou, J. Strouhal, J. Zelenka s chotí Anuší, J. Zdrůbecký aj.). V dámské části souboru vynikly S. Kokošková, A. Košnerová (provd. Puldová), A. Lierová (roz. Bollardová), O. Stropnická, M. Vintrová, krátce M. Hilbertová a M. Bursová (provd. Ptáková). Nadějnou hvězdou byla její sestra Františka, rozkošná Goldoniho Mirandolina, Maryša bří Mrštíků a Sardouova Cyprienna. S tímto ansámblem mohl ředitel v závěru druhé plzeňské éry (1900) inscenovat moderní dramata Hauptmannova (Forman Henčl s Budilem v tit. roli, Osamělé duše, Potopený zvon s Budilem jako vodníkem a Vintrovou jako Routičkou), Tolstého Vládu tmy (Budil – Akim, Puldová – Anisja, Vintrová – Akulina), kterou uvedl půl roku před pražským ND. Většinu inscenací Budil jako první režisér (druhým byl K. Lier) také nastudoval. Důrazně dbal na technickou preciznost hereckého projevu; znalost textu, přesná a výrazná artikulace byly zákonem. Stylově však herce neusměrňoval, i proto pod jeho vedením vyrostla řada odlišně orientovaných individualit. V duchu realistických postulátů zdůrazňoval motivaci jednání i charakteru postav a vzájemnou souhru. BS jako jediná z kočujících družin hostovala v pražském ND: 1897 uvedla dramatizaci populárního románu F. E. H. Burnettové Malý lord; k úspěchu přispěla mladičká Budilova dcerka, pozdější herečka A. Steimarová v tit. roli.
Na rozdíl od náročněji koncipovaného repertoáru pro hlavní zimní sezony hrála BS během letního období v aréně kasovně úspěšné soudobé i starší frašky. Ve finančně kritickém létě 1892 Budil zařadil na program i senzační lákadla – artisty, mluvícího psa či bezrukého klavíristu. V aréně se však uskutečnilo i několik význačných uměleckých akcí: pohostinské hry J. Šmahy z ND, představení Othella (1893) s polským hercem B. Leszczyńskim, Desdemonou H. Benoniové z ND a Budilovým Jagem. Zpěvoherní repertoár sestával jednak z operet běžných na pražských scénách (nejprve v Plzni pouze C. Millöcker, později F. Hervé, C. Zeller, A. S. Sullivan, F. von Suppé, R. Planquette), jednak ze scénicky méně náročných oper (Blodek: V studni). Během působení v Brně se Budil odvážil i na díla jevištně složitější: Smetanovu Prodanou nevěstu, Mascagniho Selskou čest [Cavalleria rusticana] a Adamova Sládka prestonského. V druhé polovině 90. let v Plzni nastudoval dokonce Mozartovu Kouzelnou flétnu, Verdiho Aidu a Glinkův Život za cara. Výběr českého operního repertoáru byl značně netradiční (Smetana: Braniboři v Čechách; Hřímalý: Švanda dudák; Suda: Boží muka; Nápravník: Dubrovský; Kovařovic: Psohlavci). V Chrudimi uvedla společnost v české premiéře jednoaktovou operu V. Červinky Dal si hádat (1892). 1900 finančně zcela vyčerpaný Budil společnost rozpustil.
V 80. a 90. letech 19. stol. přispěla BS ke kulturnímu rozvoji mnoha českých měst. Největší význam měla pro divadelnictví plzeňské, kde připravila podmínky pro vytvoření stálého českého divadla s celoročním provozem. Když bylo 1902 v Plzni otevřeno nově zbudované velké divadlo, Budil se stal jeho ředitelem a angažoval pro ně valnou část svého bývalého souboru.
Literatura
V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek, 1920; F. Vondruška: Ředitel V. Budil pětasedmdesátníkem, Čes. deník 19. 10. 1922; Divadelní list Městského divadla v Plzni, 1922/23, č. 6 (věnováno 75. narozeninám V. Budila); A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926; J. Zelenka: Vzpomínám…, 1929; F. Hlavatý: Herecké vzpomínky, 1930; R. Deyl: Milován a nenáviděn, 1941 + Vavříny s trny, 1973; Katalog výstavy V. Budil a jeho doba (1847–1928), 1953; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961; Sto let českého divadla v Plzni, 1865–1965, Praha-Plzeň 1965; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968; 90 let stálého českého divadla v Brně II, Brno 1974; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978; L. Klosová: Král Lear a Forman Henčl, Program SD v Brně 50, 1978/79, s. 36 + Kolárovská kletba?, Scéna 4, 1979, č. 2, s. 12 + LK: Vendelín Budil, in: Postavy brněnského jeviště I, Brno 1979–1984, s. 113 + Cenzi Budilová, tamtéž, s. 723.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 16—17
