Experimentální taneční soubor založili pod původním názvem Studio Balet Praha v srpnu 1964 choreografové L. Ogoun, P. Šmok a taneční kritik, historik a libretista V. Vašut. Uměleckým vedoucím BP byl do 1968 L. Ogoun, poté P. Šmok. V prvé sezoně působil jako dramaturg V. Vašut. Soubor tvořilo 12 tanečnic (M. Cvejnová, V. Hradilová, J. Chábová, R. Kamburová, J. Lipovská, M. Martiníková, Z. Mašitová, B. Modrá, I. Pavlová, H. Pejšková, H. Richterová a M. Synáčková) a 6 tanečníků (R. Brom, K. Janečka, V. Klos, P. Koželuh, J. Merta, P. Vondruška). BP působil v rámci SDS. Nedisponoval vlastní scénou a musel proto hostovat na různých scénách (Hudební divadlo v Nuslích, Divadlo E. F. Buriana, ABC, Laterna magika ad.). Inscenace uváděl za doprovodu reprodukované hudby.
Zahajovací inscenace Variace (13. 11. 1964, HD v Nuslích), tvořená čtyřmi krátkými balety (Bukový: Hirošima; Bartók: Podivuhodný mandarín – ch: L. Ogoun; Rossiniana; Zouhar: Reflexy – ch: P. Šmok), rekapitulovala dosavadní výboje obou choreografů a udala další směr důrazem na emotivnost i výrazovou působivost pohybu prostého vnější popisnosti. Hirošima, Podivuhodný mandarín a Rossiniana se staly trvalou součástí repertoáru BP. Baletní ztvárnění stylově různorodých skladeb (původně neurčených pro balet) v pětidílných Kontrastech (Prokofjev: Klasická symfonie; Debussy: Faunovo odpoledne; Klusák: Variace na Mahlerovo téma – ch: L. Ogoun; Krautgartner: Jazzová suita; Martinů: Fresky – ch: P. Šmok, 1965) spojovala snaha pohybem adekvátně vyjádřit hudbu. Oba choreografové upoutali využitím dynamických a rytmických možností pohybu (zejm. v Jazzové suitě) i tvarovými a prostorovými kompozicemi tvořícími výtvarně obrazný pandán hudebnosti díla (Fresky).
1965 soubor absolvoval několik úspěšných zájezdů do zahraničí (Polsko, Západní Berlín, Itálie, SSSR, Rakousko a SRN), kam bez perspektivy získat v Praze vlastní scénu stále více přenášel těžiště své působnosti. Ustavičné cestování však vyčerpávalo síly a bránilo vzniku potřebného diváckého zázemí doma. 1966 byly nastudovány balety Ze studentského života (h: B. Smetana, l+ch: L. Ogoun), Ticho a hluk (ch: L. Ogoun), Nedbalky (h: O. Nedbal, l: V. Vašut, P. Šmok, ch: P. Šmok), Sněť (h: Ch. Mingus, l+ch: P. Šmok), Largo a fuga (h: J. S. Bach v jazzové instrumentaci K. Velebného, ch: P. Šmok), Romeo a Julie (h: P. I. Čajkovskij, l+ch: L. Ogoun). V širokém dramaturgickém záběru (od hudby J. S. Bacha přes svěže komediální Nedbalky po experimentální Ticho a hluk – expresivní pohybová kreace bez hudebního doprovodu) se prokázala vysoká profesionální úroveň stmeleného souboru i vyzrávající individuality sólistů (M. Martiníková a P. Koželuh v dramaticky vyhrocené Sněti, M. Synáčková lyricky oduševnělým ztvárněním Julie). Po Mozartově Pražské symfonii a baletu K. Mareše Fever [Horečka] v choreografii L. Ogouna (1967) byl v dalším roce uveden večer tří baletů (Vacek: Šťastná sedma, ch: L. Ogoun; Janáček: Listy důvěrné, ch: P. Šmok; Poněkud černá koláž, l+ch: P. Šmok). Listy důvěrnými tvorba BP kulminovala jak po stránce choreografické (kritika mluvila o pohybové symfonii), tak v tanečním projevu (P. Koželuh a M. Martiníková v čtyřroli Matky, Milenky, Inspirace a Smrti) považovaném za vrcholný výkon českého tanečního umění.
BP připravil také několik baletů pro televizi (Ježek: Nervy, ch: P. Šmok; Gramo von Balet, ch: L. Ogoun). Po srpnu 1968 se jeho postavení doma zhoršilo; zahraniční úspěchy mu poškozovaly „kádrový profil“. 1969 uvedl ještě balet Ano, máme rádi Bacha a Serenádu J. Suka (ch: P. Šmok), ale v následujícím roce Šmok soubor rozpustil a s většinou jeho členů nastoupil tříleté angažmá v Městském divadle ve švýcarské Basileji. Průkopnická činnost BP za necelých 7 let jeho trvání byla pro český balet vývojovým přínosem. Během 70. let se většina členů, vyzrálých za působení v BP, vrátila na české scény a uplatňovala zde své zkušenosti.
Literatura
V. Vašut: Šmok, Divadlo 15, 1964, č. 1, s. 22 + Šmokovy Listy důvěrné, DN 12, 1968/69, č. 14, s. 4 + Balet Praha, Tan. listy 37, 1990, č. 5, s. 8; č. 6, s. 12; č. 8, s. 10; č. 9, s. 16; č. 10, s. 10; F. Pokorný: Ogoun Šmok, Tan. listy 3, 1965, č. 1, s. 1 + Živý balet, Divadlo 19, 1968, říjen-listopad, s. 87; iv [I. Vojtěch]: Studio Balet Praha, Divadlo 16, 1965, únor, s. 58; L. Schmidová: Studio Balet Praha, LD 27. 4. 1965 + Balet Praha tančí i v létě, LD 7. 8. 1967; V. Petříková: Ogoun a Šmok podruhé, SS 14. 5. 1965 + Balet Praha „bourá divadlo“, SS 8. 6. 1966; J. Hošková: Kontrasty bez kontrastů, Tan. listy 3, 1965, č. 6, s. 6; pný [F. Pokorný]: Balet Praha v zahraničí, tamtéž, č. 9, s. 13; D. Paseková: Balet Praha do třetice, Tan. listy 4, 1966, č. 8, s. 6 + Pozoruhodná premiéra Baletu Praha, Tan. listy 6, 1968, č. 7, s. 9; red.: Hledání (jistoty) (nejistoty), Tan. listy 5, 1967, č. 8, s. 2; J. Rey: Balet Praha a Pantomima Wrocław, HudRoz 21, 1968, s. 460; J. Bajer: Tajemství stylu, RP 14. 2. 1969; M. Moravcová: Monografie Baletu Praha, dipl. práce, HAMU 1971.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 10—11
