Název divadelního prostoru na rozhraní Žižkova a Vinohrad v Kubelíkově ul. 29, v němž v období 1927–40 působily různé divadelní společnosti. Vznik divadla inicioval architekt R. V. Svoboda, který se souhlasem spolku Krematorium, majitele objektu, postavil ve dvoře suterénní budovu s divadelním jevištěm a sálem, propojenou s hlavním traktem paláce vestibuly, schodišti a ochozy. Pro úmysl vytvořit tu bulvární scénu se snažil získat V. Buriana, avšak zřízení filiálky Burianova divadla v Akropoli nebyly nakloněny úřady. Divadlo tu začal provozovat P. Laichter. Sestavil soubor talentovaných herců, který zahájil Mahenovou Uličkou odvahy (28. 2. 1928), jíž naznačil seriózní činoherní ambice. Naprostý nezájem diváků, k němuž valnou měrou přispělo i nevhodné umístění divadla, přiměl Laichterův soubor k urychlenému odchodu.
Druhý marný pokus podnikl ještě v sez. 1927/28 ředitel R. Linc. V seriálovém provozu tu hrál, také před nepočetným obecenstvem, Offenbachova Orfea v podsvětí.
Uspěl až bývalý herec Švandova divadla a Lidového divadla Uranie K. Třešňák, který nastoupil na podzim 1928, angažoval kvalitní herce a uvedl divadlo Akropolis do plného repertoárového provozu na dalších sedm sezon. Zahájil umělecky nevýznamnou veselohrou U. Faleny Poslední vévoda (1928), poté se pokusil rozvinout kvalitnější činoherní repertoár orientovaný k místnímu lidovému publiku. Po vypuknutí hospodářské krize 1929, jež ohrozila existenci divadla, úroveň repertoáru značně poklesla. Od lokálních činoher (např. dramatizace Herrmannova románu U snědeného krámu) přecházel přes židovské frašky (Paní Poper tančí charleston; Modche a Rézi) k choulostivým pikantériím (Návštěva v ložnici apod.). Po odeznění krize zaznamenala úspěch série protiklerikálních her J. Haise-Týneckého (Na horské faře, Sestřičky u svaté Panny Kláry, Náš pan kaplan aj.), v nichž hvězda souboru L. Želenská hrála postavy jeptišek a Třešňák kněží. Pod nátlakem katolických kruhů bylo jejich uvádění posléze zastaveno. Třešňák přeorientoval divadlo na operetu; nový program zahajovala populární zpěvoherní fraška Krista z myslivny. Třebaže mu přišel na pomoc J. Kubík se staropražskými operetami a populární subreta M. Zieglerová, upadající divadlo nezachránili. Finančně vyčerpaný Třešňák odešel na podzim 1935 do uvolněné Uranie.
Akropole se ujal B. Hrska (psán též Hrstka) z Ostravy. Převzal část členů Třešňákova ansámblu a sestavil poměrně solidní činoherní soubor. Ze známějších herců v něm působili N. Balcarová, J. Ebertová, K. Fořt, I. Hodačová, R. Hrušínský st. a R. Hrušínský ml., K. Máj, J. Májová, S. Vandas a H. Vojtová. Debutovala tu M. Halová (v komedii Chudá jako kostelní myš), která záhy přešla do MD na Král. Vinohradech, a Z. Kabátová (ve zpěvohře Poslední drožkář). Hrska neměl vyšší umělecké cíle. Jeho repertoár se od počátku vyznačoval povážlivou rozkolísaností: vedle Čapkova Loupežníka (v hl. rolích s K. Májem a M. Halovou) uváděl např. lechtivou komediální hříčku Slečna Ťu-ťu-ťu. Činohru brzy vytěsnila lidová fraška se zpěvy, pod vedením kapelníka R. Piskáčka a později B. Diviše procházely Hrskovou scénou v pestrém sledu lidové operety, některé z pera Piskáčkova (Podzimní píseň lásky, Šly panenky silnicí, Pode mlejnem, nade mlejnem, Náš svatý Vavřineček, Okolo rybníka, V tom našem kostelíčku, Seděla pod borovičkou ad.). Finančně divadlo zachraňoval V. Šindler jako Stréček Křópal z Břochovan, ale také kouzelník, magik-iluzionista a telepat Švengali. Přesto i Hrska hospodářsky ztroskotal.
Do politicky nejistých časů krachu první republiky vcházela Akropolis pod vedením J. A. Šnajberka (září 1938 – březen 1939). Šnajberk měl nejen dobrá předsevzetí, ale na rozdíl od předchozích nájemců i potřebný kapitál. Do souboru převzal nejlepší herce z rozpadlého Hrskova ansámblu, přibral kvalitní posily. Působili tu mj. N. Balcarová, J. Jírů, J. Polman, M. Polmanová, H. Staňková a H. Vojtová. Programové představy naznačil zahajovacím představením – hrou F. E. Šamana s politickými konotacemi Na jedné lodi (1938), k jejímuž nastudování pozval bývalého režiséra pražského ND M. Svobodu. Nicméně i Šnajberka nezájem diváků o náročnější repertoár záhy donutil uvádět frašky se zpěvy. V ledabylých nastudováních režisérů J. Friče (zpěvohra) a J. Skály (činohra) spatřili zbývající diváci repertoárovou směsku rozporných kvalit (Šavlenka broušená; Werner: Právo na hřích, Medvědí tanec; Radoměřská: Světlo jeho očí; Pakosta: Sen o milionáři; Piskáček: Tulák – vše 1938; Piskáček: Táta dlouhán; Herrmann, Pohorská: Kondelík a zeť Vejvara; Gollwell: Anička neviňátko – vše 1939). Návštěvníků stále ubývalo a koncem 1938 Šnajberk divadelního podnikání zanechal.
Po 15. březnu 1939 přežívalo divadlo, vedené hercem a výtvarníkem J. Polmanem, svépomocnou akcí zbylých členů za protektorství Svazu českého herectva. Hrály se již dříve nastudované kasovní kusy Seděla pod borovičkou, Pražské švadlenky, Falešná kočička. Soubor zajížděl i na venkov. Na počátku sez. 1939/40 zůstalo divadlo uzavřeno. Znovu bylo otevřeno 30. 11. 1939, opět pod vedením K. Třešňáka, Šamberkovou hrou Josef Kajetán Tyl. V již probíhající sezoně Třešňák nemohl sestavit kvalitní soubor. Začínal s torzem, které tu zůstalo po jeho předchůdcích, nedostatečně doplněným několika herci (K. Blahovec, J. Ebertová, Z. Kolovratová, V. Záhorský, H. Zieglerová aj.). Režii obstarával Třešňák, Blahovec, Ježek a Záhořík. V návaznosti na lepší část zdejší tradice obnovil Třešňák Akropolis jako činohru. S ohledem na místní publikum sestavoval repertoár z vysloveně lidových her (Malé štěstí ve velkém městě; Zuzana hraje vabank; Kutilová žení syna – vše 1940). Přestože publikum počalo pozvolna zaplňovat hlediště (Malé štěstí ve velkém městě s mladičkou J. Ebertovou v hl. roli dosáhlo 25 repríz), divadlo z finančních nesnází nevybředlo. Soubor byl rozpuštěn a Akropolis k 1. 5. 1940 uzavřena. Oživilo ji Moderní divadlo J. Koldovského.
Literatura
om [O. Mrkvička]: Divadlo Akropolis, LN 6. 4. 1928; ej. [E. Janský]: Divadlo Akropolis na Žižkově, Čs. divadlo 11, 1928, s. 24; jp: Hans Sachs v žižkovské Akropolis, tamtéž, s. 64; -ý [E. Janský]: Konec divadla Akropolis, tamtéž, s. 101; -ns-: Žižkovské divadlo Akropolis, tamtéž, s. 295; Paulík: Jiří Mahen: Ulička odvahy, RA 3, 1927/28, s. 146; -ý [E. Janský]: Divadlo Akropolis na Žižkově bude rozšířeno, Čs. divadlo 12, 1929, s. 152; JOH.: Bilance nejmladší pražské činohry, tamtéž; nesign.: Co nového u divadla, Divadlo 25, 1938/39, s. 23; nesign.: Divadlo Akropolis…, Divadlo 26, 1939/40, s. 51; Mz. [A. Mazač]: Sezona 1940–41 se rozjíždí, tamtéž, s. 214; jr [V. H. Jarka]: Malé štěstí ve velkém městě, NL 9. 1. 1940 + Hrušínský v Akropolis, NL 1. 3. 1940; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 238; B. Srba: O nové divadlo, 1988, s. 190.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 3—4
