Roz. Proteasa, poprvé provd. Tóthová. Žačka F. Capsali, absolvovala Hudební a taneční školu v Bukurešti 1953 (současně tančila ve Státní opeře a Vojenském uměleckém souboru), absolvovala moskevský GITIS 1958 (mj. u L. Lavrovského a A. Zacharova) a poté zde 1958–60 působila jako asistentka. Byla choreografkou a pedagožkou baletu SND Bratislava 1961–68 a vyučovala na VŠMU 1961–81, poté byla šéfkou baletu v Košicích 1969–81, kde spolu s manželem A. Halászem založila a vedla na konzervatoři taneční oddělení 1974–81. Vyučovala 1981–84 na Music and Ballet School v Bagdádu (uvedla zde 1983 na vlastní libreto první íránský balet Sindbád na hudbu A. Bashir). Od 1984 vedla tréninky v Pražském komorním baletu a od 1986 vyučuje na TK HAMU (od 1992 docentka). Šéfovala baletu v Ústí n. Labem 1989. Jako choreografka používala prostředky klasického tance a využívala znalostí tzv. tradičních verzí baletních titulů. Z baletů nastudovala např. Kamenný kvítek a Fadettu (Jassy – Rumunsko, spolu s K. Tóthem, 1959; Košice 1971), Labutí jezero (1964, 1972), Spící krasavici (1970), Marnou opatrnost L. Hérolda (1975), Popelku (Plzeň 1993), Louskáčka (1978; Ústí n. Labem 1994), Dona Quijota (Ústí n. Labem 1996), Paquitu, Ples kadetů, večer Z pokladů Terpsichory (Ústí n. Labem 1998), Giselle (Košice 2000). Uvedla i balety, ve kterých klasickou techniku obohatila novými výrazovými prvky, např. Skříňku hraček (1965), Carmen G. Bizeta/R. Ščedina (1974), Podivuhodného mandarína (1974). V její choreografii byly u nás poprvé uvedeny mj. balety Doktor Bolíto (1962, 1973), Dáma a chuligán (1967). Řadu z nich inscenovala ve spolupráci s A. Halászem, např. pp. Román o růži (1975), Proměny (1975), Dukelská poéma (1975), Cippolino (1979), Pavana za mrtvou infantku (1980). Jako choreografka spolupracovala se SĽUK a na řadě činoher, oper i operet.
Literatura
Krakešová, E.: Růže pro Marilenu Halászovou, Taneční listy 1995, č. 7, str. 4 • Krakešová, E.: Ve službách Terpsichory, Praha, Thalia 1997
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 89–90
