Wirsing, Rudolf

Syn drážďanského dvorního archiváře a tajného rady. Byl vychován v klášterní škole pro děti z dobře situovaných rodin, získal tam vzdělání a osvojil si vytříbené chování. Hudbou se zabýval soukromě. Začal studovat v Lipsku práva, ale když se mu pro odpor rodiny nepodařilo vyměnit je za vojenskou službu, odešel z univerzity a věnoval se hudbě a divadlu. 1841 se stal v Magdeburgu koncertním mistrem a kapelníkem divadla, od 1843 městským hudebním ředitelem. Otevřel si pěveckou školu a pořádal koncerty. O Velikonocích 1848 ho lipská městská rada jmenovala ředitelem místní scény (převzal ji 1. 1. 1849).

Už v Lipsku získal pověst noblesního podnikatele, který věnuje divadlu veškerou energii, usiluje o jeho povznesení a povzbuzuje zájem publika. Jako hudebník preferoval hudební divadlo. Vedle her se zpěvy a výpravných baletů uvedl mj. premiéru Schumannovy Genovevy (25. 6. 1850 vcelku bez ohlasu) a zařadil i Verdiho a Wagnera, jehož premiéry provázela obtížná jednání s autorem, nespokojeným s interpretací a dirigentovými škrty (31. 1. 1853 Tannhäuser, 15krát ve 4 měsících; 7. 1. 1854 Lohengrin, interpretační fiasko, 3krát; 27. 9. 1862 Der fliegende Holländer). V němčině nechal W. nastudovat Verdiho operu Ernani (1858), 1861 pozval italský soubor k provedení oper Troubadour a La Traviata. Nepodařilo se mu však odstranit hlavní překážku rozvoje lipské opery, personální překrývaní divadelního a privilegovaného koncertního orchestru Gewandhaus. Vzhledem k praxi tzv. „zastupování“, podle níž při časové kolizi divadla a Gewandhausu posílali členové orchestru na divadelní zkoušky i na představení za sebe náhradníky, úroveň divadla nepředvídatelně kolísala.

V Lipsku vydal W. 1862 brožuru Das deutsche Theater – eine Darstellung der gegenwärtigen Theaterzustände nebst Andeutungen zu einer zweckmässigen Reform und Bühnenleitung, v níž se zamýšlel nad stavem německých scén. Problém viděl ve velkém počtu vydaných ředitelských koncesí. Požadoval, aby se divadlo stalo věcí veřejného zájmu se státní podporou a regulací nejen ve finančním, ale i v repertoárovém ohledu. Stálá opera a balet měly být povoleny až ve městech s 50 000 obyvatel; dvorní scény měly povinně zřídit veřejné konzervatoře, jež by vyřadily samozvané učitele; sociální jistotu měl umělcům přinést všeobecný penzijní fond.

W. názory, jež měly ovšem i své oponenty, se staly (vedle jeho finančních zdrojů) jedním z argumentů v jeho prospěch, když se ucházel o úřad ředitele pražského StD. Zemský výbor se 24. 4. 1863 rozhodl zcela oddělit vedení českého PD (otevřeno 1862) a německého StD. Vypsal soutěž na místa dvou ředitelů a 21. 11. 1863 rozhodl pro StD ve W. prospěch. V prvním roce byl W. odkázán na StD, až po delším jednání získal 1865 od dosavadního ředitele Thomého možnost najímat i rozměrné letní Novoměstské divadlo, které bylo Thomého vlastnictvím a pro provoz StD bylo jako pobočná scéna nepostradatelné.

Národnostní rozdělení pražského divadla někteří němečtí žurnalisté kritizovali (zvl. F. Ulm), protože rozštěpilo síly, přineslo všeobecný pokles úrovně a vedlo k mnoha praktickým obtížím. V Praze nebylo dost sólistů (někteří načas zůstávali členy obou divadel), v kritické míře chyběli tanečníci a orchestrální hráči (ještě 1863/64 byla k dispozici pouze jedna harfistka ve StD) a fluktuace zpěváků nabyla velkých rozměrů. Ekonomicky citelné bylo i rozdělení publika, když české obecenstvo prakticky přestalo chodit do StD a v PD se mohlo hrát zpočátku jen třikrát týdně. W. se snažil zvýšit přitažlivost StD velkým množstvím hostů. Provozní těžkosti byly tak závažné, že v červnu 1865 předložil W. spolu s ředitelem české scény F. Liegertem Zemskému výboru návrh na založení společné opery. PD mělo hrát čtyřikrát v týdnu pouze českou činohru a W. měl v jeho budově dávat dvakrát týdně operu s českými členy svého souboru a se společným orchestrem a baletem StD. Projekt měl vstoupit v život 1. 10. 1865, na naléhání F. L. Riegra byl však zamítnut, protože by zabrzdil rozvoj nezávislého českého divadla. Z ekonomických důvodů se tato myšlenka v různých podobách vracela ještě po několik let, na české straně byla však již politicky neprůchodná.

W. přivedl na místo prvního kapelníka Richarda Genée, vedle kterého ponechal dlouholetého člena StD L. Slanského. Genée se však u souboru plně neprosadil. Ještě než v červnu 1868 odešel, pověřil W. houslistu E. Rappoldiho spolu se Slanským vedením orchestru. Až 1871 dal důvěru Slanskému. Z různých důvodů (k nimž patřil i stabilní penzijní fond) přešli z českého divadla do německého mj. pěvci Vecko, Šebesta, Dobš a kapelník V. Hřímalý, v činohře StD zůstal J. J. Kolár, svá místa si podržela řada českých členů sboru a orchestru. W. vedl dramaturgicky operní provoz, spolu s režiséry F. B. Hasselem (1866–69) a L. Simonem (1870–76), řízení činohry přenechával režisérům.

V utváření W. pražského repertoáru se odrazily uvolněné politické poměry konstitučního Rakouska-Uherska, částečný ústup politické cenzury, všeobecně volnější mravy a zvýšení nároků publika na divadelní zábavu. Na místo kouzelných her, singspielů a her se zpěvy, jež dříve plnily komerční účely, nastupovaly operety (zvl. Offenbach, Joh. Strauss, Suppé, Millöcker), které bylo třeba vypravovat zcela nově a obsazovat přitažlivými hosty. Nadále se hrály oblíbené operní parodie (C. Binder: Tannhäuser, Raeder: Robert und Bertram oder Die lustigen Vagabonden, Hauptner: Die Afrikanerin, Hopp: Margareth'l und Fäustling, ad.). 26. 3. 1867 měla pražskou premiéru jedna z nejúspěšnějších výpravných her té doby, Flick und Flock (t: Raeder, h: růz. aut.), pro kterou W. angažoval 48 tanečníků a objednal u technika R. Božka mechanický závodní vůz.

Operní tvorbu uváděl W. v širokém výběru a během 12 sezon měl na repertoáru asi 100 titulů (8 Verdi a Donizetti, 7 Auber, 5 Flotow a Meyerbeer, 4 Mozart a Lortzing, 3 Halévy a Weber ad.). Od 1874 do 1877 vedl soudní řízení s R. Wagnerem, který ho neúspěšně žaloval pro údajné neoprávněné uvádění čtyř oper. Dvě své práce dirigoval za W. ředitelství v premiérách Genée (Der schwarze Prinz, 13. 10.1866, a Genée–Flotow: Am Runenstein, 13. 4. 1868). Z děl původem pražských autorů byla uvedena německá opera J. N. Škroupa Vineta (1870) a velmi úspěšná Abertova práce Astorga (5. 12. 1866), jež se hrála více než dvacet let. 5. 5. 1868 nechal W. v Novoměstském divadle znovu uvést Kittlovu operu Französen vor Nizza (prem. 1848). Z cizích děl přinesl do StD poprvé zejména Verdiho Ein Maskenball (14. 8. 1866), Meyerbeerovu Die Afrikanerin (4. 12. 1865 soukromě u klavíru v salonu hraběnky E. Šlikové s L. Bergauerovou v roli Seliky, ve StD 8. 5. 1867), Verdiho operu Don Carlos (13. 10. 1870), Wagnerovy Die Meistersinger von Nürnberg (26. 4. 1871), Gounodovu operu Romeo und Julie (11. 9. 1873, čes. 1869), Rubinštejnovy Die Makkabäer (10. 10. 1875) a Verdiho Aidu (11. 10. 1875 v titulní roli s pozdější primadonou pražského německého souboru M. Moser-Steinitzovou). Některé práce uvedené v premiérách záhy zmizely: C. de Barbieri: Perdita, ein Wintermärchen (romant. opera, 4 jedn., t: [?] Gross podle Shakespeara, 11. 1. 1865 StD), J. Sulzer: Johanna von Neapel (t: Prechtler, 9. 8. 1865 StD), M. Kässmeyer: Das Landhaus in Meudon (kom. opera, 2 jedn., t: Mosenthal, 24. 4. 1867 StD). Pozornost vzbudila italská společnost B. Polliniho působící v Moskvě a v Petrohradě, jejíž hostování v Novoměstském divadle (28. 5.–9. 6. 1872, Verdi, Gounod) zahájilo tradici pozdějších italských stagion v Praze.

Lipská zkušenost s konkurencí Gewandhausu vedla W. k zájmu o kvalitní orchestr a ke vstřícnosti vůči požadavkům hráčů. 1870/71 dal svolení k jejich účinkování na společných koncertech s českým PD (dir. B. Smetana a A. Čech, z německé strany L. Slansky). Spojené orchestry založily 1873 penzijní a umělecký spolek Philharmonia, jehož koncerty hrané ve velkém obsazení zásadně pozvedly nároky Pražanů na úroveň orchestrální interpretace a povzbudily domácí tvorbu. W. povolil založení dalšího spolku (Pensionsfond des Chor- und Orchester-Personals am Königlichen deutschen Landestheater in Prag, registrován do 1938) a podněcoval kvalitní vystoupení spolupracujících orchestrů (z jeho iniciativy bylo ve StD 27. 1. 1876 poprvé v Praze provedeno čtyřikrát Verdiho Requiem).

1875, kdy končilo jeho druhé ředitelské období, očekával W. prodloužení své smlouvy; Zemský výbor však vypsal soutěž, v níž se ředitelem StD stal Eduard Kreibig. W. se rozloučil se StD 9. 4. 1876 Wagnerovým Lohengrinem. Jeho působení bylo všeobecně pokládáno za organizačně solidní, finančně klidné a umělecky podnětné.

České PD bylo do Velikonoc 1876 ve správě staročeského družstva a Zemský výbor vypsal již na jaře 1875 soutěž na jeho budoucí pronájem. Tento akt se stal katalyzátorem pozdějšího politického boje a PD od Velikonoc 1876 přešlo do rukou nově založeného mladočeského družstva, které nabídlo W. funkci ředitele. Jeho zkušenost, prokazatelné výsledky a soukromý divadelní fundus vyvažovaly nevýhodnou národnostní konstelaci a neznalost češtiny. Pravomoc ředitele omezoval dozorčí výbor družstva. Kapelníkem byl J. N. Maýr, sbormistrem Z. Fibich. W. zlepšil pracovní podmínky pronájmem dalších zkušebních prostor v Bartolomějské ulici a prosadil stavbu dřevěné letní arény, jež byla vedle málo rentabilního PD nezbytná (Nové české divadlo, 3000 míst, od srpna 1876). Finančně byla aréna využita zvl. pro výpravné féerie (Sedm havranů, Ku Měsíci, Cesta kolem světa v 80 dnech, r: Chvalovský). W. zahájil v PD 17. 4. 1876 premiérou Dvořákovy Vandy; B. Smetanovi, kterému podle svědectví A. Čecha velmi přál, uvedl poprvé Hubičku (17. 11. 1876, 11krát v sezoně). Jeho repertoár obsáhl za sezonu 33 novinek, převážně činoherních, zčásti operetních (Suppé, Offenbach, Genée, Lecocq). Vědom si jazykového problému, věnoval W. s pomocí poradců mnoho pozornosti jevištní řeči a nechal revidovat texty i libreta. Spolupracoval s kvalitními překladateli (Neruda, S. Čech, Vrchlický, Stroupežnický ad.) a chtěl z jeviště odstranit vulgarismy a extemporování. Vedle finančních mezí však tyto snahy narážely na odpor zakořeněné zvyklosti interpretů a publika.