Wallnöfer, Adolf

Psán též Walnöfer. Jeho otec, povoláním zlat­ník, se stýkal s významnými skladateli (Chopin, Rossini). W. měl být obchodníkem, studo­val však také zpěv (H. Rokitanski) a skladbu (A. Bruckner) na vídeňské konzervatoři, od­kud byl 1874 z blíže neznámých důvodů vy­loučen. Školil se soukromě. Upozornil na sebe již 1872 na koncertě při kladení základního ka­mene k divadlu v Bayreuthu, kde se setkal s Wagnerem. S perspektivou účinkování v jeho operách se přeškolil z původního barytonové­ho oboru na hrdinný tenor. Koncertoval v Ho­landsku, Belgii, Švédsku, Itálii a v Německu (zvl. na festivalu v Cáchách 1876) a 1879/80 uspořádal několik koncertů s Wagnerovou hudbou (Praha, Vídeň). 1880 přijal angažmá v olomoucké německé opeře (debut jako Man­rico, Verdi: Der Troubadour). 1882 ho angažo­val A. Neumann, který byl tehdy ředitelem ce­stujícího wagnerovského divadla, pro turné po Evropě s tetralogií Der Ring des Nibelungen (září 1882 až červen 1883). S Neumannem ode­šel pak do divadla v Brémách a 1885 do StD v Praze, kde se Neumann stal ředitelem. V Pra­ze působil W. do dubna 1895 nejen jako oper­ní, ale i koncertní pěvec s obsáhlým repertoá­rem německé romantické písně, příležitostně i s vlastními skladbami (23. 2. 1890 zpíval v Praze 200. koncert ve své kariéře). Po od­chodu z Prahy střídal angažmá a delší hostová­ní: 1895/96 vedl divadlo ve Štětíně, 1896 vy­stupoval v Metropolitní opeře v New Yorku, 1896 podnikl turné po Rusku, v Petrohradě zpíval i 1898, působil v Breslau [Wrocław] a Norimberku a 1906–08 ve vídeňské dvorní opeře. Pak žil v Mnichově, kde vytvořil obsáh­lé skladatelské dílo.

Své studentské začátky popsal W. v příspěv­ku v pražském listu Illustrierte deutsche Presse 8. 3. 1891 a zaznamenal i zážitky z cesty s A. Nikischem do Kolína n. R. ke skladateli F. Hillerovi 1873 (Meine erste Reise; Theateral­manach [Prag] auf das Jahr 1892). Vydal učeb­nici zpěvu Resonanztonlehre (Berlin 1911). Během devítiletého pražského působení byl W. prvním tenoristou souboru německého di­vadla a zpíval většinu tenorových rolí, zejména ve Wagnerových operách. Patřil k malé skupině skutečně uctívaných pěvců Neumannova sou­boru (jeho žáci a příznivci založili neformální Wallnöfferovu společnost), a Rosenheim [lit.] referuje s ironií o jeho jediné viditelné vadě, jíž bylo křivení úst při zpěvu. Kvality jeho hrdin­ného tenoru, zejména mimořádná vytrvalost, osvědčená již na zájezdech wagnerovského di­vadla, daly Neumannovi možnost v Praze plně rozvinout wagnerovský repertoár. Od první pražské sezony W. postupně přebíral všechny tenorové role a dokázal bez známek únavy ab­solvovat 8–9 představení během 11–12 dní. V Praze vystoupil jako první Loge, Sigmund a Siegfried v Mahlerově a Muckově nastudo­vání tetralogie Der Ring des Nibelungen (1885 a 1887) a první Tristan (1886 Tristan und Isol­de, s M. Moser-Steinitzovou jako Isoldou, dir. L. Slansky). Poslední wagnerovskou postavou byl Král Arindal (Die Feen, 1893). Do 1893 absolvoval asi 300 wagnerovských představení. Zpíval však i role lyrické a náročné na jemnou techniku (mj. tenorovou koloraturu v roli Dona Gastona, Weber–Mahler: Die drei Pintos). Výji­mečně se vrátil ke svým barytonovým začát­kům, když v květnu 1890 zpíval roli Dona Juana ve stejnojmenné Mozartově opeře (s uprave­ným partem). Díky mimořádné muzikálnosti zvládal i díla komornějšího rozměru, jimž kul­tivovaným hereckým výkonem dával barvitý žánrový charakter (1888, Mozart–L. W. Schnei­der: Der Schauspieldirektor, v roli Mozarta se sám doprovázel na cembalo, měl „výstižnou masku a mluvil nefalšovanou příjemnou vídeň­štinou“). Vytvořil řadu postav v premiérách soudobých děl. Po 1890, kdy z pražského ně­meckého divadla odešel režisér Adolf Bau­mann, převzal W. režii několika představení, v nichž sám vystupoval.

Deutscher Theater­almanach [Berlin] auf das Jahr 1881, s. 262; Prager Zwischenactszeitung 10. 8. 1886, Zwei Briefe von F. Liszt an A. Wallnöfer [Liszt přijímá dedikaci W. skladeb]; 1. 10. 1888 [Schauspieldirektor]; R. Pro­chazka: Deutsch-böhmische Komponisten der Ge­genwart, Neue Musik-Zeitung [Stuttgart] 14, 1893, s. 128–129; Dalibor 15, 1893, s. 14 [počet wagner. představení]; Bohemia 21. 4. 1895 [poslední koncert v Praze]; Prager Theaterbuch, 1924, s. 7, 149, 150; H. Teweles: Theater und Publikum, 1927, s. 100; Ro­senheim, s. 44, 66, 82, 87, 97 112, 121, 190; Něme­ček 1963; Společnost pro podporu německé vědy [archivní mat. 1893–95]; J. Ludvová: Betty Franko­vá, pražská přítelkyně G. Mahlera, Gustav Mahler a Praha, 1996, s. 18, 19 [souběžně něm.]; Lom­näs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 355 [konc.]. • Eisen­berg; MGG 1968; Grove-opera; Kutsch 1997; Neues deutsches Theater.