Vl. jm. Emil Frída, lit. pseudonym Vrchlický. Syn kupce. Bratr B. Frídy (1855 Slaný–1918 Praha), překladatele a dramaturga ND. Manžel L. Podlipské, dcery spisovatelky S. Podlipské. Otec E. Vrchlické (1888 Praha–1969 Praha), herečky ND.
Navštěvoval piaristické gymnázium ve Slaném a v Praze, pak soukromé ústavy a gymnázium v Klatovech. 1872 začal studovat bohosloví, již v prvním semestru však přestoupil na filozofickou fakultu (historie, románské jazyky, filozofie). Poznal francouzskou literaturu, když vyučoval češtině francouzského historika E. Denise. Po ročním pobytu v Itálii, kde byl vychovatelem (1875), se stal tajemníkem Českého učení technického. 1882 pobýval ve Francii. Publikoval od studentských let. Před rokem 1880 byl vůdčí osobností skupiny lumírovců (mj. též J. Zeyer, J. V. Sládek), kteří chtěli rozšířit obzor národní literatury o soudobé cizí podněty. Angažoval se ve sporu lumírovců se starším tzv. národním směrem, který sledoval užší národní cíle (mj. E. Krásnohorská, V. Vlček). Do českého kulturního prostředí vnesl V. množství podnětů překladem asi 80 děl několika národních literatur, zvl. francouzské, anglické a italské. Vydal asi 270 knih. Zajímal se o hudbu, zvl. o dílo Wagnerovo, a stýkal se se skladateli, mezi nimiž mu byl generačně a názorově nejbližší Z. Fibich. V. díla byla mnohokrát zhudebněna (písně, komorní a symfonická hudba). V 80. letech se stal autoritou zahrnovanou zahraničními i domácími poctami (od 1890 byl členem České akademie věd a umění, 1893 profesorem literatury na Karlově univerzitě, 1901 byl spolu s A. Dvořákem jmenován doživotním členem Panské sněmovny, 1903 byl navržen na Nobelovu cenu). V 90. letech se proti němu obrátila generace symbolistů (Březina, Sova), tvůrců s jiným estetickým ideálem, a vytýkala jeho tvorbě mnohomluvnost. Po těžkém onemocnění (1908) přestal V. psát a trávil poslední léta života v Domažlicích. Je pohřben na vyšehradském Slavíně.
V. je autorem téměř 40 dramatických prací, jejichž náměty jsou často vzaty z dějin, mytologie a antiky. Ve svých libretech nabídl skladatelům své generace scény z dávné české historie (Dvořák: Sv. Ludmila, Chlubna: Záboj) a otevřel jim prvním českým zpracováním řadu témat ze světové literatury (Foersterova Jessika podle Shakespearova Kupce benátského, Dvořákova Armida podle T. Tassa, Fibichova Bouře podle Shakespeara), z nichž vybral vždy jen malou epizodu, opřenou o milostnou intriku. Náladové bohatství V. textů, poetické přírodní a erotické motivy, artistní vyjadřování a vznešená rétorika poskytovaly dobrý základ pro zhudebnění, libreta však byla poznamenána autorskou nedbalostí zejména v dramatické stavbě, nedostatečnou motivací děje a malou propracovaností postav. Libreto Záboje označil Z. Nejedlý za karikaturu českého dávnověku; text původního oratoria Sv. Ludmila byl značně kritizován již po anglické premiéře (1886) a pro scénické provedení (1901) jej zásadně upravil A. Dvořák a V. J. Novotný; Armidu psal V. původně pro K. Kovařovice, který 1888 započal s kompozicí, pro koncepční problémy však práci nedokončil, a po Bendlovi a Fibichovi, kteří se o text též zajímali, jej přijal po delším váhání a mnoha změnách Dvořák. Vcelku však kvalita V. libret nevybočila z dobového průměru.
Výjimku tvoří trilogie scénických melodramů Hippodamie. 1887 nabídl V. Fibichovi ke zhudebnění Námluvy Pelopovy, psané jako poslední ze tří částí zamýšleného činoherního cyklu (Smrt Hippodamie vznikla již 1883, Smír Tantalův 1887). Fibicha lákala myšlenka renesance antického divadla, spojujícího hudbu s osudovým dramatem plným velkých vášní. Projevil zájem o celý projekt trilogie, a proto V. s ohledem na potřeby scénického melodramu nově redigoval již hotový text (kompozice celku proběhla od března 1888 do června 1891, souborné provedení 1893). Velkorysá koncepce scénického melodramu se mohla uskutečnit nejen díky spolupráci skladatele a básníka, ale též díky vývoji českého divadla, jež hereckou a scénografickou složku dovedlo na vysokou úroveň. V trilogii je stylizované slovo spojeno s hudbou, jež sleduje děj prostřednictvím příznačných motivů a koordinuje s textem své tempo a hlasovou polohu. V tomto komplexním tvaru je Hippodamie V. nejcennější jevištní prací a ve Fibichově zhudebnění představuje jedinečný útvar nejen v českém, ale i v evropském divadle.
Dílo
Dram. texty včetně libret obsahuje Soubor dramatických spisů Vrchlického, vyd. V. Brtník, I–IX, 1931–1955.
Práce pro hud. divadlo
Švanda dudák, původně text kantáty, h: Bendl, 16. 5. 1880 Praha, přeprac. 1895–96 jako opera–balet, 3 jedn., 29. 4. 1907 ND, libr. vyd. 1907; Excelsior, slovní průvod k Marencovu baletu, 1. 8. 1885 ND; Flik a Flok, slovní průvod ke komickému fant. baletu, 1. 8. 1886 ND; Svatá Ludmila, původně text oratoria, h: Dvořák, konc. 15. 10. 1886 Leeds, scénicky v úpravě skladatele a Novotného 30. 10. 1901 ND, 2. verze textu otištěna v kritickém vyd. Dvořákova díla 1964; Hippodamie, trilogie textů pro scén. melodramy, h: Fibich, souborně 16.–18. 2. 1893 ND: I. Námluvy Pelopovy, 4 jedn., 21. 2. 1890 ND; II. Smír Tantalův, 4 jedn., 2. 6. 1891 ND; III. Smrt Hippodamie, 4 jedn., 8. 11. 1891 ND, souborné prov. zkráceného činoherního znění v Kvapilově úpravě 17. 12. 1911 ND; Bouře, libr. pohádkové opery podle stejnojm. Shakespearovy hry, 3 jedn., h: Fibich, 1. 3. 1895 ND, libr. vyd. 1895; Armida, libr. opery podle motivu z Tassova eposu Gerusalemme liberata, 4 jedn., h: Dvořák, 25. 3. 1904 ND, libr. vyd. 1903; Záboj, libr. opery, 3 jedn., h: Chvála, komp. 1905–06, 9. 3. 1918 ND, libr. vyd. 1918; Jessika, libr. opery podle Shakespearovy veselohry Kupec benátský, 3 jedn., vynechána scéna soudu, h: Foerster, 16. 4. 1905 ND, libr. vyd. 1904, Foersterova úprava s doplněnou scénou soudu 1906, vyd. 1928; Trojí políbení, opera, 1 jedn., h: Němeček, neprov.; Pomsta Catullova, 1 jedn., t: stejnojm. veselohra V. z roku 1877, h: Chlubna, komp. 1917, 30. 11. 1921 Brno; Sedlák Jakub, libr. kom. opery pro Nedbala podle hry Lope de Vegy Sedlák ve svém koutě, asi 1912, revize textu L. Novák, komp. 1919, 13. 10. 1922 ND, po revizi hudby 15. 12. 1928 Bratislava. • Texty k živým obrazům, ND: Živý obraz k oslavě padesátileté památky národní hymny Kde domov můj?, 21. 12. 1884, r: F. Kolár, h: Dvořák; Shledání a Loučení, živé obrazy pro představení na počest amerických krajanů 16.–28. 6. 1885, r: F. Kolár, h: Dvořák. • Opery na V. náměty: Satanella, h: Reznicek, t: skladatel podle stejnojm. eposu z roku 1874, 3 jedn., 13. 5. 1888 Nové něm. divadlo v Praze; Satanella, h: Rozkošný, t: Kádner podle stejnojm. eposu z roku 1874, 3 jedn., 5. 10. 1898 ND; Šárka, 3 jedn., h: Fibich, t: Schulzová podle Vrchlického a Zeyera, 28. 12. 1897 ND; Bar Kochba, h: Suda, t: Jonáš podle stejnojm. eposu z roku 1897, 3 jedn., 8. 4. 1905 Plzeň; Karlštejn, h: Novák, t: O. Fischer podle veselohry Noc na Karlštejně z roku 1884, 3 jedn., 18. 11. 1916 ND; Bratři, h: E. Němeček podle V. dramatu 1889, komp. 1933/34, nedok.; Marie Calderonová, 4 jedn., h. a t: S. Goldbach podle V. dramatické básně 1896, komp. 1936.
Prameny a literatura
H. Palla: Hippodamia. Trilogie melodramat, 1894; E. Hanslick, Neue freie Presse 17. 11. 1897, česky in: E. Hanslick: Dokonalý antiwagnerián, 1992, s. 345–350 [Sv. Ludmila]; J. Pihert: J. V. v české hudbě, Hudební revue 6, 1912/13, s. 65–68; Z. Nejedlý: Chválův Záboj, Smetana 8, 1917/18, s. 73–75; J. Kundera: J. V. a hudba, Tempo 12, 1933, s. 286–194; O. Šourek: Život a dílo Antonína Dvořáka, I–IV, zvl. sv. IV, 1933 [Armida]; L. Boháček: V. a dramatická hudba, Hudební věstník 30, 1937, s. 159–160, 178–180, 191–193, samostatně knižně 1937; J. Plavec: Vrchlického podněty české hudbě, zvl. otisk ročenky Chudým dětem vyd. pod názvem Živý Vrchlický, Brno 1937; Němeček: Kovařovic; Pala: Ostrčil, zvl. II, s. 255–258, III, s. 96–98, 148–160; DČD III; Dvořák: Korespondence; I. Žáček: Dvořákova Armida. Rozbor dramatického a hudebního plánu, dipl. práce fil. fak. UK Praha 1986; Tyrrell: Czech Opera; M. Zenklová: Neznámá podoba Hippodamie J. V., Sborník prací ped. fak. Ostravské univerzity, Umění–Art 1, Ostrava 1993, s. 70–80; J. A. Mabary: Redefining Melodrama. The Czech Response to Music and Word, dis. University of St. Louis 1999; J. P. Kučera: V. antické inspirace, J. Kudrnáč: Místo Hippodamie v díle J. V., obé v programu ND k premiéře trilogie Z. Fibicha Hippodamie, 2000; V. Hudec: Zdeněk Fibich. Tematický katalog, 2001. • Obsahy oper: Hornové; Tvrdek 1, 2; České umění dramatické II; Branberger; Hostomská 1959, 1993. • ČHS; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 610–612
