Vojtíšek, Antonín Fabián

Dalšími jmény Alois Jan, psán též Anton Fa­bian Alois Johann, Wogtisska, Wogtissek, Woi­tischek, Woytietzek, Woytizek, Woytischek, Woytissek, v italských pramenech též Woibisek a Valerio Voiticech. Základy hudebního vzdělá­ní a zpěvu získal od svého nevlastního otce J. Pěnkavy, kantora v Ratajích. Jako osmiletý se stal diskantistou benediktinského kláštera v Sá­zavě, kde si pod vedením ředitelů kůru J. Javůr­ka a M. Mejstříka rozšiřoval hudební doved­nosti a znalost generálbasu. Po zrušení kláštera zamířil 1786 do Prahy, 1789 uzavřel učitelská studia a stal se ceněným učitelským pomocní­kem (Žďár nad Sázavou, Načeradec). Nabíze­ného místa v Kouřimi se vzdal, zůstal ještě čty­ři roky ve Vršovicích a v Hostivaři, pak se definitivně usadil v Praze. Začal jako soukro­mý učitel hudby, ale brzy pronikl k divadlu, kde postupně našel uplatnění v různých profesích. Zpočátku byl korepetitorem a nápovědou ital­ské operní společnosti. Když si osvojil italšti­nu, začal vystupovat také jako zpěvák (v soupi­sech členů Guardasoniho operní společnosti je zaznamenán jako druhý tenor ve vedlejších rolích 1796/97 a 1797/98). Příležitostně zpíval pravděpodobně i v německých a českých zpě­voherních představeních Vlastenského divadla U Hybernů za ředitelství K. F. Guolfingera von Steinsberg, s nímž spolupracoval také jako skladatel, a ve StD (1799 je uveden mezi per­sonálem německé opery Guardasoniho jako druhý tenorista). Zpěvačka, která se na praž­ských scénách 1793–99 objevuje jako slečna Weidech, Woitěch, Voittsch, a v italských pra­menech jako Giovanna Woibisek nebo Voitech, zpočátku v dětských, později ve vedlejších rolích, mohla být V. sestrou. 1802 se V. stal po­mocným písařem univerzitní knihovny. Znalos­ti o kompozici si rozšiřoval studiem skladeb svých současníků a soudobých teoretických spisů. 1810 přijal místo basisty v katedrále sv. Víta a dále vyučoval zpěvu, hře na klavír a ky­taru. Anglickou kytaru propagoval vlastními skladbami i distribucí a prodejem nástrojů. Byl členem pražské Jednoty umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät) a zapojoval se do spo­lečenského dění svými pěveckými výkony; byl s předními pražskými pěvci (J. Duškovou, T. Batkovou, O. Kusým) sólistou oratorních kon­certů (např. Haydn: Die Jahreszeiten, 25. 12. 1803; Händel: Der Messias, 1. 4. 1804). Kom­ponoval příležitostné skladby (kantáta na roz­loučenou s prof. Meissnerem 23. 12. 1804, pí­seň k oslavě příjezdu císaře Františka II. 27. 6. 1812) i jednotlivosti pro praktické využití (árie jako vložky do oper, tance pro bály). V zimě 1806/07 uskutečnil koncert, na němž předvedl nový hudební nástroj zvaný „klavidon“, zazpí­val vlastní skladby pro tenor i bas a zahrál na anglickou kytaru (podrobně referoval lipský ča­sopis Allgemeine musikalische Zeitung); v závě­ru postního období 1807 byl jedním ze sólistů při provedení oratoria lobkovického kapelníka C. A. Cartellieriho. Jeho hlas byl hodnocen ja­ko vydatný a kvalitní a v pěveckém oboru vy­choval řadu dobrých žáků.

Jako divadelní skladatel se V. vedle V. Tučka a V. Maschka výrazně projevil na konci 90. let 18. stol., kdy pro soubor Vlastenského diva­dla zkomponoval hudbu k několika českým lokálním fraškám. V tomto typu her ze soudo­bého života se hudba uplatňovala především v písňových a tanečních číslech, jejichž melo­dika čerpala z typických místních intonací. Na český text složil V. hudbu k nedochované lo­kální frašce P. Šedivého Vypráskaní mlynáři (1798). Všeobecnou oblibu získala zpěvohra Der Vetter von Podskall na text Guolfingera von Steinsberg v Thámově překladu Strejček z Podskalí o příliš lehkomyslném, a nakonec nápadníky obelstěném obchodníkovi s dřívím, otci dvou dcer (1798). Tento kus hrála spo­lečnost Guolfingera von Steinsberg později v Augsburgu pod titulem Der Holzhändler am Lech (1799) a ve Freibergu (Der Holzhändler, 1800). Dochovaly se pouze texty několika árií (v Thámově výboru Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých, 1799). Stejní autoři napsali vzápětí další dnes blíže neznámý kus nazvaný Der Nachtwächter von Löbischau [Ponocný Li­běšovský].

Pozdější ojedinělé zprávy o pražských prove­deních V. kompozic naznačují, že po Guolfin­gerově odchodu z Prahy psal pro divadlo jen příležitostně (balet Der Deserteur, 1. 10. 1801, singspiel Sohn der Tapferkeit, 14. 7. 1813). Dla­bač sice uvádí další názvy, nejsou však zprávy o provedení. Notový materiál V. frašky Die Franzosen in einem Nonnenkloster (1814), do­chovaný v Lobkovické hudební sbírce, nebyl do­sud prozkoumán. V. kompozice pro divadlo se však zřejmě nacházejí i v dalších hudebních fon­dech, např. v souboru předeher a klavírních vý­tahů ze sbírky hraběnky A. Marcolini-Nimptsch z Letohradu (sbírka pochází původně z Dráž­ďan) a soud o jeho skladatelských kvalitách nelze zatím formulovat. 

Dílo

Soupis skladeb uvádí ČHS. 

Práce pro divadlo

(Kromě titulu Strejček z Podskalí jsou názvy V. kompozic známy pouze ně­mecky, čes. překlady uvádí Laiske: Dramaturgie): Die geprügelten Müller oder Der Liebhaber im Sack [Vypráskaní mlynáři aneb Milovník v pytli], dle Dla­bače Die Prager Müller [Pražští mlynáři], t: P. Šedi­vý, 29. 4. 1798 U Hybernů; Der Vetter von Podskall/Strejček z Podskalí, t: Guolfinger v. Steinsberg, překl. Thám, 8. 9. 1798 U Hybernů; Der Nachtwächter von Löbischau [Ponocný Liběšovský], t: Guolfinger v. Steinsberg, překl. Thám, 11. 11. 1798 U Hybernů; Die Weiberlizitation, singspiel, t: Guolfinger v. Steinsberg; Sieg der Treue, heroicko-komická opera, t: F. Kinsky; Der Deserteur, balet, ch: Joh. Heiss, 1. 10. 1801 [jako Der französische Deserteur, oder Die Tiroler Hochzeit hrála tento kus společnost Guolfin­gera von Steinsberg 2. 11. 1799 v Augsburgu, ch: Uhlich]; Sohn der Tapferkeit, singspiel, t: ?, 14. 7. 1813 StD; Die Franzosen in einem Nonnenkloster, fraška, 1814.

Prameny a literatura

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 607–609