Martinelli, Ludwig

M. pocházel ze staré italské šlechtické rodiny. Jeho dědeček Peter v. Martinelli, vysoký benátský námořní důstojník, odešel po rozpadu Benátské republiky do Štýrského Hradce. M. otec Lukas (1798 – 1852), který se vzdal šlechtického titulu, pracoval jako malíř dekorací (mj. v Pešti). M. matka Magdalena (roz. Höferová; 1797–1892) byla jako herečka angažována naposledy ve Lvově (ukraj. Lviv) a ve Štýrském Hradci. M. první manželka Marie, roz. Neufeld (1840 - 1882), byla herečka a zpěvačka. Druhá manželka Louise, roz. Seebergerová (herečka; sňatek v roce 1882), působila současně s ním v několika angažmá, včetně pražského.

M. nejprve vyučoval jeho otec, po jeho smrti se musel vzdát vzdělání u Ferdinanda Waldmüllera na vídeňské akademii výtvarných umění, odešel jako malíř dekorací do Nationaltheater v Innsbrucku a nastoupil poté v roce 1854 jako výpomoc do ateliéru vídeňského dvorního divadelního malíře Moritze Lehmanna. Roku 1855 byl ale opět povolán do Innsbrucku, aby pro místní divadlo zhotovil nové dekorace. Zde v roce 1856 – dle jeho líčení v rámci sázky – poprvé vstoupil na scénu jako herec (Tratschmiedl v Nestroyově lokální frašce Der Tritschtratsch). Ve stejném roce dostal v Münchener Neues Vorstadttheater in der Au svoje první angažmá (pro první komické zpěvní role), ve kterém zůstal do roku 1860 a mj. také vystoupil v dalších Nestroyových rolích a v operetě. Toho času absolvoval také pohostinská vystoupení na dalších malých scénách Německa a Švýcarska. V letech 1861–1864 působil v Deutsches Theater Amsterdam (Grand théâtre des Variétés) jako herec a brzy také jako vrchní režisér a výkonný ředitel. M. se podařilo vyzdvihnout repertoár této scény, do té doby zaměřený na berlínské frašky, kultivováním klasické činohry (Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller) a pohostinskými vystoupeními předních herců jako byli Marie Seebachová, Bohumil Dawison a Emila Devrient. Díky němu byl repertoár obohacen o kusy vídeňského Volkstheateru (Raimunda a zvláště Nestroye). M. také vystupoval v německé „Spieloper“ (Lortzing) a v Offenbachových operetách. Vedle toho byl činný jako malíř architektonických objektů a dekorací. Za své návrhy dekorací interiéru monumentálního amsterdamského výstavního paláce „Paleis voor volksvlijt“ obdržel první cenu.

M. byl v roce 1864 povolán ředitelem Eduardem Kreibigem jako První charakterový komik a jako režisér do Grazer landschaftliches Theater (debut jako Valentin v Raimundově hře Der Verschwender). Nejprve hrál sice v činohře a v operetě převážně role daného oboru, ale díky ztvárnění Wurzelseppa v Anzengruberově hře Der Pfarrer von Kirchfeld (1870) a Steinklopferhannse v Anzengruberově Die Kreuzelschreiber učinil rozhodující umělecký průlom k představiteli charakterních rolí. Nezdar v tomto vývoji představovalo M. následující angažmá v Theater an der Wien (1873–1876), ve kterém mohl svůj „anzengruberovský“ repertoár rozšířit pouze o roli Grillhofera v Der G’wissenswurm. Naproti tomu mu dalo desetileté období v Pražském německém zemském divadle, do kterého byl v roce 1876 přiveden Kreibigem spolu s dalšími členy štýrskohradeckého ansámblu, příležitost plně rozvinout svou mimořádně všestrannou hereckou osobnost. Jako jeden z nejvíce zaměstnaných herců této scény dostával také nejvyšší gáži, 4504 zl. Byl stejně úspěšný ve vážných hrách, veselohrách, fraškách a – proti vlastnímu nadání – také v operetě. Jako Mathias Ferner (v Der Meineidbauer) tu nechal plně vyniknout také Anzengruberovu lidovou hru. Po krátkém angažmá ve Wiener Carltheater (1886; také jako hlavní režisér) a pohostinských hrách mj. v Theater an der Wien a v roce 1888 v Aréně ve Pštrosce našel M. svůj poslední a vlastní umělecký domov v Deutsches Volkstheater ve Vídni, kde hrál při zahajovacím představení 14. 9. 1989 Hubmayra v Anzengruberově hře Der Fleck auf der Ehr‘. Zde až do svého penzionování v roce 1908 úspěšně vystupoval (společně s manželkou <a href="/Martinelli%20Louise">Louisou</a>), převážně v lidových hrách, rovněž ale podstatně přispěl k profilu této scény jako pečlivý režisér vyznačující se vysokých pracovně morálním charakterem.

Jeho přirozené, ale navzdory ostré charakteristice nadsázky se vyvarující interpretace rolí ze selského a z maloměšťáckého prostředí učinily z M. jednoho z nejvýznamnějších lidových herců německé jazykové oblasti. V roce 1896 byl městem Vídní vyznamenán velkou zlatou Salvatorovou medailí s výslovným odvoláním se na jeho „vynikající výkony v oblasti múzických umění, zvláště v rámci lidového divadla“ a v roce 1898 obdržel císařský zlatý záslužný kříž s korunou. Ještě během života byl ztvárněn na vídeňském památníku svého blízkého přítele Anzengrubera (von Franz Scherpe; odhaleno v roce 1905) ve své snad nejslavnější roli, jako zmíněný Steinklopferhanns.

Role

(Podle seznamu rolí vystaveného v roce 1906 vystupoval M. až do tohoto roku v celkem 901 rolích.)

V Münchener Neues Vorstadttheater in der Au:Tratschmiedl (J. Nestroy: Der Tritschtratsch, 95krát); Herr von Lips (tentýž: Der Zerrissene, 34krát); Schnoferl (tentýž: Das Mädl aus der Vorstadt, 19krát); Orpheus (J. Offenbach: Orpheus in der Unterwelt, 52krát); Bertram (G. Räder: Robert und Bertram, 29krát) etc. –

V Deutsches Theater in Amsterdam: Landgraf Purzel (J. Nestroy: Tannhäuser, 29krát); Titus Feuerfuchs (tentýž: Der Talisman, 16mal); Raimund (K. Haffner: Therese Krones, 64krát); Rappelkopf (F. Raimund: Der Alpenkönig und der Menschenfeind, 66krát); Qualm (G. v. Moser: Eine kranke Familie, 45krát); Tranio (W. Shakespeare: Der Widerspenstigen Zähmung, 13krát); Spiegelberg (F. v. Schiller: Die Räuber, 26krát); Peter Iwanow (G. A. Lortzing: Zar und Zimmermann, 10krát); Jupiter (J. Offenbach: Orpheus in der Unterwelt, 87krát) etc. – V Grazer landschaftliches Theater: Weinberl (J. Nestroy: Einen Jux will er sich machen, 40krát); Muffel (tentýž: Frühere Verhältnisse, 17krát); Damian (tentýž: Zu ebener Erd und erster Stock, 13krát); Fortunatus Wurzel (F. Raimund:Der Bauer als Millionär, 72krát); Valentin (tentýž: Der Verschwender, 38krát); Florian Waschblau (tentýž: Der Diamant des Geisterkönigs, 11krát); Šašek (W. Shakespeare: König Lear, 6krát); Isolani (F. v. Schiller: Wallensteins Tod, 5krát); Brandsteiner (P. Rosegger: Das Mirakelkreuz, 21krát); der Wurzelsepp (L. Anzengruber: Der Pfarrer von Kirchfeld, 231krát); Steinklopferhanns (tentýž: Die Kreuzelschreiber, 132krát); Kalchas (J. Offenbach: Die schöne Helena, 62krát); Rentier Pitzelberger (tentýž: Salon Pitzelberger, 33krát); Baron von Gondremark (tentýž: Pariser Leben, 20krát); Herr von Schönhahn (F. v. Suppé: 10 Mädchen und kein Mann, 28krát); Hieronymus Geier (tentýž: Flotte Bursche, 23krát); Beppo (D. F. E. Auber: Fra Diavolo, 20krát) etc. – V Theater an der Wien: Grillhofer (L. Anzengruber: Der G’wissenswurm, 54krát); Riccardo (J. Offenbach: Madame Herzog, 52krát); Generál Bum-Bum (tentýž: Die Großherzogin von Gerolstein, 26krát) etc. – V Pražském neměckém zemském divadle: Lindorf, Dapertutto, Dr. Mirakel (J. Offenbach: Hoffmanns Erzählungen, 12krát); Pietro (F. v. Suppé: Boccaccio, 48krát); Generál Timofey Kantschukoff (tentýž: Fatinitza, 45krát); Guvernér Douglas (tentýž: Donna Juanita, 32krát); Ředitel vězení Gefängnisdirektor Frank (J. Strauß: Die Fledermaus, 49krát); Herzog Cyprian (tentýž: Prinz Methusalem, 18krát); Kníže Prutschesko (K. Millöcker: Apajune, der Wassermann, 14krát); Dom Januario (R. Genée: Der Seekadett, 25krát); Gaspard (R. Planquette: Die Glocken von Corneville, 55krát); Just (G. E. Lessing: Minna von Barnhelm, 9krát); Muley Hassan (F. v. Schiller: Die Verschwörung des Fiesco zu Genua, 5krát); Kattwald (F. Grillparzer: Weh dem, der lügt, 6krát); Hasemann (A. L‘Arronge: Hasemanns Töchter, 33krát); Birkenstock (G. v. Moser: Der Hypochonder, 37krát); Simmerl (H. Neuert: Im Austragstüberl, 31krát); der Null-Anerl (K. Morré: s‘ Nullerl, 31krát); Mathias Ferner (L. Anzengruber: Der Meineidbauer, 153krát) etc. (celkem 138 rolí). – V Deutsches Volkstheater ve Vídni (do 1906): Ottokar von Horneck (F. Grillparzer: König Ottokars Glück und Ende, 10krát); Martin Schalanter (L. Anzengruber: Das vierte Gebot, 122krát); der alte Schalanter (tentýž: Das vierte Gebot, 1krát); Hubmayr (tentýž: Der Fleck auf der Ehr‘, 40krát); Dusterer (tentýž: Der G’wissenswurm, 13krát); der alte Brenninger (tentýž: Die Kreuzelschreiber, 12krát); Döbler (A. Ohorn: Die Brüder von St. Bernhard, 98krát); Hofrat Mittersteig (F. Schönthan – F. Koppe-Ellefeld: Komtesse Guckerl, 46krát) etc.

Prameny

WBR Wien: Ludwig Martinelli, částečná pozůstalost (dopisy, osobní dokumenty, autobiografie), sbírka novinových výstřižků (2 svazky).

Magistrat der Landeshauptstadt Linz, Archiv (ověření data narození).

ÖNB Wien: Bildarchiv und Grafiksammlung, s. BAK-Index, portréty a fotografie rolí.

NA Praha: Policejní ředitelství I, konskripce, karton 376, obraz 395.

Periodika

Neuer Theater-Almanach, roč. 8, 1897, s. 159, roč. 18, 1907, s. 148–151 (s fotografií), roč. 25, 1914, s. 173f. –Neue freie Presse, 7. 8. 1904, 19., 20. 5. 1906, 29. 8. 1908, 13., 18. 6. 1913, 12. 4. 1914; Prager Tagblatt, 13. 6. 1913; Neues Wiener Tagblatt, 13., 14. 6. 1913, 12. 4. 1914; Tages-Post (Linz), 14. 6. 1913; Neues Wiener Journal, 13., 14. 6. 1913; Illustrirtes Wiener Extrablatt, 14., 17. 6. 1913.

Literatura

O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters, III, 1888, s. 700, 704f., 710, 712, 716, 740–743, 745f., 754, 771f., 777, 797, 802, 809; Briefe von Ludwig Anzengruber, ed. A. Bettelheim, 2 svazky, 1902, viz register; Ludwig Martinelli’s Rollen-Verzeichnis. Úvod L. Anzengruber, 1906; L. Martinelli, Mein Weg, in: Die Zeit, 28. 10. 1908; R. Tyrolt: Ludwig Martinelli, in Tyrolt: Allerlei von Theater und Kunst, 1909, s. 119–123; F. Adler: Ludwig Martinelli in Prag, in Prager Theater-Buch, ed. K. Schluderpacher, 1930 (s fotografií), s. 26–31; G. Schlögl: Der Theaterkritiker Paul Blaha als Direktor des Deutschen Volkstheaters, phil. Diss. Wien, 1994, sv. 4 (rejstřík); Peter Rosegger – Ludwig Anzengruber. Briefwechsel 1871–1889, ed. K. Fliedl – K. Wagner, 1995, viz register.

DeN 1917, Eisenberg, HLW, NDB, ÖBL, Ulrich

Vyobrazení

Historisches Lexikon Wien, sv. 4, 1995 (fotografie role).

Vznik: 30.11.2012