Od 1851 vystupovala v dětských rolích v divadle ve Štýrském Hradci, 1861 zde byla angažována jako druhá milovnice a subreta. 1876 angažována v Theater an der Wien a ve stejném roce jí Eduard Kreibig přivedl do Pražského zemského divadla. V oboru subreta ve veselohře, frašce a operetě jí konkurovala Wilhelmine Ullmayer. Z pražského angažmá odešla 1885 do vídeňského Carltheater a 1889 do Deutsches Volkstheater. Jejím manželem byl herec Ludwig Martinelli (1832 – 1913), do sňatku (1882) používala dívčí jméno Seeberg.
Roz. Seebergerová, pod tímto jménem hrála do roku 1882. Údajně dcera podkoního. Od sezony 1851/52 úspěšně vystupovala v Grazer ständisches (landschaftliches) Theater v dětských rolích a od sezony 1861/62 do roku 1873 byla v tomto divadle angažována jako 2. milovnice, lokální milovnice a subreta. Poté hrála do roku 1876 v Theater an der Wien mladistvé naivky a milovnice v lokálních kusech, ve stejném roce byla přivedena Eduardem Kreibigem do Pražského zemského divadla (nástupní role – Fleurette). Jako subreta ve veselohře, frašce i operetě zde mohla postupně dosáhnout úspěchu, avšak v tomto oboru stála ve stínu Ullmayerová, což se projevovalo také v poměru gáží obou umělkyň (1878: Ullmayerová 4480 zl., Seebergerová 1160 zl.). V tomto divadle později přešla k staršímu komickému operetnímu oboru a lidové hře, ve které byla i po odchodu z Prahy (roku 1885) a v dalším angažmá ve Vídni v Carltheater (do roku 1889) a poté zvláště v Deutsches Volkstheater (nově založené roku 1889) oblíbená (i když nejvíce pouze v menších rolích). Mimořádného úspěchu dosáhla jako Frau Schallanter v Anzengruberově hře Das vierte Gebot. Větší úlohy měla např. jako Frau Miller v Schillerově Kabale und Liebe a Emerenzia v Nestroyově Freiheit in Krähwinkel. M. byla druhou manželkou (svatba roku 1882) herce Ludwig Martinelliho, průkopnického představitele rolí v Anzengruberových hrách. Už od štýrskohradeckého období byli společně ve stejném angažmá. V zahajovacím představení Deutsches Volkstheater in Wien (14. 9. 1889) hrála v Anzengruberově hře Der Fleck auf der Ehr‘ vedle svého muže, který ztvárnil hlavní roli Hubmayra, epizodní roli hostinské. V roce 1908 se manželský pár se scénou rozloučil.
Role (výběr)
V Grazer landschaftlichen Theater: Kathi (J. Nestroy: Der Zerrissene) (také v Praze); Margot (F. Halm:Wildfeuer) (také v Praze); Toinette (Molière: Der eingebildete Kranke) (také v Praze); Franzl (S. H. v. Mosenthal:Der Sonnwendhof) etc. – V Prager deutschen Landestheater: Fleurette (J. Offenbach: Blaubart); Die öffentliche Meinung (tentýž: Orpheus in der Unterwelt); Georg (J. W. v. Goethe: Götz von Berlichingen); (Toffana (J. Strauß:Indigo); Artemisia (J. Strauß: Der lustige Krieg); Palmatica (F. v. Suppé: Der Bettelstudent); Donna Olympia (tentýž: Donna Juanita); Heloise (K. Millöcker: Apajune, der Wassermann); Rosl, altes Weib (F. Raimund: Der Verschwender); Anna Birkmeier, Brigitte (L. Anzengruber: Der Pfarrer von Kirchfeld) (také v Wiener Deutschen Volkstheater); die alte Burgerliese (tentýž: Der Meineidbauer) (také v Wiener Deutschen Volkstheater); Barbara (tentýž: Das vierte Gebot) etc. – Ve Wiener Carltheater: Vroni (L. Anzengruber: Der Meineidbauer); Gelbhofbäuerin (tentýž: Die Kreuzelschreiber); Schusterin (H. Neuert: Im Austragstüberl) etc. – V Deutschen Volkstheater in Wien: Frau Miller (F. v. Schiller: Kabale und Liebe); Fee Antimonia (F. Raimund: Der Bauer als Millionär); Emerenzia (J. Nestroy: Freiheit in Krähwinkel); Marie (A. Ohorn: Der Abt von St. Bernhard); Hofrätin Mittersteig (F. Schönthan – F. Koppe-Ellefeld: Komtesse Guckerl); Frau Schimek (G. Kadelburg: Familie Schimek); Wirtin (L. Anzengruber: Der Fleck auf der Ehr‘); Frau Schallanter (ders.: Das vierte Gebot) etc.
Prameny
NA Praha: Policejní ředitelství I, konskripce, karton 376, obraz 395.
ÖNB Wien: Bildarchiv und Grafiksammlung, s. BAK-Index, portréty a fotky rolí.
Periodika
Neue Freie Presse, 17. 7. 1913; Neues Wiener Journal, 17. 7. 1913; Illustrirtes Wiener Extrablatt, 17., 18. 7. 1913 (s fotkou); Reichspost, 18. 7. 1913. – Deutscher Bühnen-Almanach, roč. 16ff., 1852ff.; Neuer Theater-Almanach, roč. 25, 1914, S. 178.
Literatura
O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters, 3.díl, 1888, s. 700, 704f., 713, 734, 741, 745, 747, 754, 772, 774, 776f. – G. Schlögl, Der Theaterkritiker Paul Blaha als Direktor des Deutschen Volkstheaters, phil. Diss. Wien, 1994, sv. 4 (index).
Eisenberg, HLW, Kosel, ÖBL, Ulrich
Vznik: 30.11.2012
