Původně rukavičkářský dělník. S divadelním prostředím se seznámil po 1875 v letní aréně Teatro salone italiano v Praze na Král. Vinohradech, kde navštěvoval baletní představení. Patřil též k okruhu ctitelů herce F. F. Šamberka. Školil se v Pivodově pěvecké škole. Po úspěchu na její výroční produkci 1883 zanechal řemesla a pokusil se bez úspěchu o angažmá v ND (Šťáhlav, Smetana: Libuše, Jeník, Smetana: Prodaná nevěsta, Vojtěch, Blodek: V studni). Odešel ke společnosti F. Pokorného, s níž cestoval po českých a moravských městech a 1885/86 působil na scéně Národního divadla v Brně. V dubnu 1886 se znovu ucházel při soukromém předzpívání o angažmá v ND; divadlo mu poskytlo školení a několik příležitostí hostovat (poprvé 8. 12. 1886, Manrico, Verdi: Troubadour). Od ledna 1887 získal angažmá, které bylo několikrát prodlouženo. Jako tenorista byl hojně zaměstnáván bez ohledu na obor. Svůj hlas přepínal nejen na jevišti, ale i při různých společenských setkáních, k nimž ho vedl nespořádaný způsob života, a zhoršoval tak průběh vážného onemocnění, jež nakonec zmařilo jeho úsilí o angažmá u dvorní opery ve Vídni. Od června 1902 nemohl zpívat a po bezvýsledné léčbě v Karlových Varech a v Nizze byl v květnu 1903 penzionován. Dožil na venkově.
Měl zvučný tenor značné výdrže a velké průraznosti, schopný velmi čistě intonovat. Jeho herecký projev byl zpočátku kritizován jako strnulý či neumělý, k čemuž značně přispívala i jeho menší korpulentní postava, později získával publikum velkými gesty a emotivním prožíváním rolí. Ještě na začátku profesionální kariéry se krátce vzdělával ve zpěvu u J. Lva, přesto však zůstal trvale „naturalistou“, bez další kultivace hlasu a hereckých schopností [Benoni, lit.]. Nejpřirozeněji ztvárnil tenorové party ve Smetanových operách (Jeník, Prodaná nevěsta, Lukáš, Hubička, Vítek, Tajemství, Vítek, Dalibor) a bylo i jeho zásluhou, že Prodaná nevěsta uspěla při hostování ND ve Vídni 1892 na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě. Lyrické tenorové postavy vytvořil též v dalších premiérách českých děl (Dvořák: Král a uhlíř, Jakobín; Bendl: Dítě Tábora, Kovařovic: Noc Šimona a Judy, A. V. Horák: Na večer Bílé soboty, Babička). Svými hlasovými (méně už hereckými) dispozicemi zvládl i deklamačně-kantabilní party Wagnerovy (Walter Stolzing / Tannhäuser, David / Mistři pěvci norimberští), spontánní vystupování uplatnil voperetách (Alfred, Joh. Strauss: Netopýr). Během šestnáctiletého působení v ND vytvořil několik desítek rolí v širokém typovém spektru. Patřil však k osobnostem, jejichž předpoklady slibovaly více, než bylo z různých důvodů v jejich umělecké dráze nakonec realizováno.
Role
V Brně: 1885/86: Jeník (Smetana: Prodaná nevěsta), Faust (Gounod: Faust a Markéta), Ivan (Hřímalý: Zakletý princ), Vojtěch (F. Škroup: Dráteník), Masaniello (Auber: Němá z Portici), Manrico (Verdi: Troubadour). V ND: 1887: Sylvain (Maillart: Poustevníkův zvonek), Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky), Jeník (Dvořák: Král a uhlíř), Tamino (Mozart: Kouzelná flétna), Tonio (Donizetti: Dcera pluku); 1888: Cassio a Otello (Verdi: Otello), Benoit (Délibes: Král to řekl), Fenton (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Alfonzo de Monza (Hérold: Zampa), Bogdan Sobinin (Glinka: Život za cara), Hoffmann (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Alfred (Joh. Strauss: Netopýr), Chapelou (Adam: Postilion z Lonjumeau); 1889: Jiří (Dvořák: Jakobín, prem.), Lukáš (Smetana: Hubička), Konrád (Marschner: Hans Heiling), Jeník (Dvořák: Šelma sedlák), Oberon (Weber: Oberon), Gomex (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Kníže (Dargomyžskij: Rusalka); 1890: Modred (Goldmark: Merlin), Robinson (Adam: Sládek prestonský), Alfonso (Auber: Němá z Portici), George Brown (Boieldieu: Bílá paní); Ferdinand (Hervé: Mamzelle Nitouche), 1891: Turiddu (Mascagni: Sedlák kavalír), Walther Stolzing (Wagner: Tannhäuser), Pierre (Offenbach: Svatba při lucernách), Horatio de Massarena (Auber: Černé domino), Juan (Bendl: Lejla), Don José (Bizet: Carmen), Vít (Smetana: Tajemství); 1892: L’Eveillé (Messager: Cech písařů), Břeněk (Bendl: Dítě Tábora, prem.), Harun (Bizet: Džamile), Mlynář Lukáš (Kovařovic: Noc Šimona a Judy, prem.); 1893: Peppe (Leoncavallo: Komedianti), Toník (Smetana: Dvě vdovy), Jiřík (Mascagni: Rantzauové), Fenton (Verdi: Falstaff); 1894: David (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Krištof (Fibich: Blaník), Edmont (Puccini: Manon Lescaut), Jiřík (Lortzing: Zbrojíř), Karel (Suppé: Dívčí ústav), Pygmalion (Suppé: Krásná Galathea), Eddin (Hummel: Mara); 1895: Fernando (Fibich: Bouře), Ange Pitou (Lecocq: Angot), Vojtěch (F. Škroup: Dráteník), Ivan (V. Hřímalý: Zakletý princ); 1896: Radames (Verdi: Aida), Vojtěch (Blodek: V studni), Hrabě Leopold (Halévy: Židovka), Poutník (Franchetti: Kryštof Kolumbus), Lorenzo (Smareglia: Istarská svatba), Tybalt (Gounod: Romeo a Julie), Šabáškin (Nápravník: Dubrovský), Jiřík (Godard: Markytánka), Incroyable (Giordano: André Chénier), Lord Arthur (Donizetti: Lucie z Lammermooru); 1898: Samko (Suda: U božích muk), Učitel (A. V. Horák: Na večer Bílé soboty, prem.), Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto); 1899: Junoš (Smetana: Braniboři v Čechách); 1900: Jakub Míla (A. V. Horák: Babička, prem.), Rutan (Fibich: Pád Arkuna, prem.).
Prameny a literatura
Národní listy 24. 4. 1886, 31. 11. 1886, 15. 1. 1887; F. A. Šubert: Moje divadelní toulky, II, 1902; Z. Nejedlý, Osvěta 34, 1904, s. 946–947 [nekrolog]; Dalibor 26, 1904, s. 258 [nekrolog]; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 223–226; J. Zelenka: Vzpomínám …, 1929, s. 121; Nejedlý: Opera ND; J. B. Foerster: Poutník, 1942, s. 304; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 36, 157, 174–176, 181, 208, 211, 246–248, 330; L. Novák: Stará garda Národního divadla, Činohra–Opera–Balet, 1944; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra v starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; E. Nováková: Opera v Prozatímním divadle v Brně v letech 1884–1894, dipl. práce fil. fak. brněnské univ., 1958, s. 32–34, 36, 75; K. Nedbal: Půlstoletí s českou operou, 1959, s. 175, 396; J. Knap: Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století, 1961; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, s. 93, 221–222; Němeček: Kovařovic; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; ND po 1883. • ČHS; NDp [lit.]; Postavy I [lit.].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 598–599