Psán též Vincenc. Po nedokončeném studiu na staroměstském gymnáziu v Praze se stal učitelem. V květnu 1854 se zapsal na pražskou konzervatoř do pěvecké třídy G. Gordigianiho, školil ho však většinou asistent F. Vogel; konzervatoř neabsolvoval. Vyučoval v Mladé Boleslavi (nikoli v Litoměřicích) a zároveň byl ředitelem místního zpěváckého spolku. 24. 1. 1863 poprvé vystoupil na jevišti při hostování v PD v roli Gennara (Donizetti: Lukrecie Borgia). Měl mimořádný úspěch a ředitel F. Thomé, který v té době vedl českou i německou scénu, ho angažoval s povinností zpívat nejen v PD, ale podle potřeby i v německém souboru StD. Smlouva vzbudila nesouhlas, protože Thomé byl povinen udržovat pro PD a StD oddělené soubory. (Současně byl členem StD i jeho jmenovec J. Vecko, který hrál epizodní role v činohře i v opeře.) Jako angažovaný člen PD vystoupil V. již 8. 2. 1863 v roli Manrica (Verdi: Troubadour). Když o Velikonocích 1864 převzal vedení PD ředitel Liegert, podepsal s V. smlouvu na dva roky s poměrně vysokou gáží 1700 zl. a se třemi beneficemi ročně. Tisk upozorňoval na to, že Liegert i kapelník J. N. Maýr ho přetěžují, aby využili jeho popularity. Divadelní život kladl na V. značné nároky vzhledem k jeho závažnému chronickému onemocnění, jež se zhoršovalo neukázněným životním stylem. Když Liegert nechtěl splnit jeho zvýšené finanční požadavky, V. porušil smlouvu a přešel v září 1865 do StD. Jako zpěvák prokázaných kvalit nemusel absolvovat žádná pohostinská vystoupení a hned získal angažmá. Jeho odchod vzbudil značný rozruch a Národní listy tiskly vedle Nerudových komentářů i Šamberkovy kuplety na toto téma. Odchod na německou scénu, který napodobili i čeští zpěváci V. Šebesta (1870) a V. Dobš (1873), byl V. vyčítán zvláště proto, že byl ve své době v českém divadle jediným výkonným tenoristou. Ve StD (poprvé 7. 9. 1865 jako Manrico, Verdi: Der Troubadour) nahradil E. Bachmanna. Výjimečně i koncertoval, např. v březnu 1866 zpíval v divadle spolu s J. Brennerovou a M. Peréchonovou ukázky z Rossiniho Stabat Mater. Také na německé scéně se již v první sezoně objevily jeho známé indispozice, později musel odpočívat po každém větším vypětí. 1872 přerušil kariéru a nastoupil léčení. 1873 se vrátil do divadla, naposledy však zpíval již v říjnu t. r. Ze souboru formálně vystoupil v prosinci 1873. Usadil se v Rožďalovicích, kde podlehl zakrátko tuberkulóze.
V. malá zavalitá postava a nedostatek hereckého školení nedávaly jeho pěvecké dráze příznivé vnější předpoklady. Nedostatečná dramatická výraznost jeho projevu byla v PD často předmětem kritiky. K lepším charakteristikám postav se propracoval až ve StD. Tyto nedostatky však byly zastíněny zcela mimořádnou kvalitou jeho silného tenoru se vzácnou světlou barvou; J. B. Foerster popisuje jeho hlas jako sladký, ale zároveň schopný dramatických akcentů. Do PD byl V. přijat pro hrdinný obor, záhy však vystupoval i v jiných rolích a repertoár si navzdory své nezkušenosti rychle doplňoval. Spolu se sopranistkou E. z Ehrenbergů a barytonistou J. Schwarzem vytvořil v PD sérii hlavních postav v prvních českých provedeních italských a francouzských oper a vystoupil v hlavní roli i v první premiéře českého díla v PD (Vladimír, Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec). Téměř od počátku jeho kariéry se objevovala představení, v nichž zpíval indisponován, případně v důsledku přílišné hlasové námahy trvale intonoval nad tónem. Referent Slavoje Z. Kolešovský konstatoval též neschopnost šetřit hlas na zkouškách použitím mezza voce a také B. Smetana jako referent Národních listů mu vytýkal malou kultivovanost. Po odchodu do StD se V. v souboru ředitele Wirsinga dobře uplatnil v románském repertoáru, obtížně však zvládal prózu, protože se německý jazyk teprve doučoval. Námitky se objevily zvl. proti jeho výkonu v roli Lohengrina (Wagner: Lohengrin), kde nezvládl deklamační sloh. Od dubna 1870 vytvořil V. řadu velkých rolí s barytonistou V. Šebestou; na jejich představení chodilo do StD i české publikum.
Navzdory problémům, s nimiž byla jeho umělecká dráha spojena, byl V. velkou postavou pražské opery. V českém souboru patřil ke skupině pěvců, která v labilní personální situaci prvních let pomohla stabilizovat provoz. Podobnou roli sehrál i ve StD, kde jeho pěvecké výkony umožnily uvádět stěžejní díla romantického repertoáru.
Role
V PD: 1863: Gennaro (Donizetti: Lukrecie Borgia), Manrico (Verdi: Troubadour), Georg (Boieldieu: Bílá paní), Masaniello (Auber: Němá z Portici), Rytíř Lesko (Auber: Sníh), Sekáč (Meyerbeer: Dinorah), Lyonel (Halévy: Blesk), Liborín (Weber: Střelec kouzelník), Alamir (Donizetti: Belisar), Otello (Rossini: Otello), Lyonel (Flotow: Marta), Vladimír (Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec, prem.), Tomáš (Balfe: Cikánka); 1864: Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto), Sir Edgar (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Sever (Bellini: Norma), Roger (Auber: Zedník a zámečník), Eleazar (Halévy: Židovka), Raoul (Meyerbeer: Hugenoti), Robert (Meyerbeer: Robert ďábel), Alessandro Stradella (Flotow: Alessandro Stradella), Pastýř (Gluck: Orfeus a Eurydika); 1865: Dráteník (F. Škroup: Dráteník, pouze jednou, s vloženou Škroupovou písní Za dnů mladosti), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo), Hrabě Arthur (Donizetti: Linda ze Chamounix), Elvin (Bellini: Náměsíčná), Richard (Donizetti: Maria di Rohan). • Ve StD: 1865: Manrico (Verdi: Troubadour), Folco (Sulzer: Johanna von Neapel), Sir Edgar (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Masaniello (Auber: Die Stumme von Portici), Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten), Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto), Lohengrin (Wagner: Lohengrin, též 1873), Eleazar (Halévy: Die Jüdin), Lara (Maillard: Lara), Wilfried von Ivanhoe (Marschner: Der Templer und die Jüdin); 1866: Elvin (Bellini: Die Nachtwandlerin), Victor St. Urban (Ernst II., vévoda Sachsen-Coburg: Santa Chiara, prem.), Fenton (Nicolai: Lustige Weiber von Windsor), Faust (Gounod: Faust und Margarethe), Arnold (Rossini: Wilhelm Tell), Fernando (Donizetti: Die Favoritin), Florestan (Beethoven: Fidelio), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo), Max (Weber: Der Freischütz), Richard (Verdi: Ein Maskenball), Licinius (Spontini: Die Vestalin), Sever (Bellini: Norma), Gonzalo della Mare (Genée: Der schwarze Prinz), Ismael (Verdi: Nabucodonosor), Astorga (Abert: Astorga); 1867: Hrabě Otto (Bruch: Loreley), Roger (Auber: Maurer und Schlosser), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Vasco de Gama (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Leander (Barbieri: Perdita), Chapelou (Adam: Postillon von Lonjumeau), Barbarino (Flotow: Alessandro Stradella); 1868: Gustav, švédský král (Auber: Die Ballnacht), Neznámý (Auber: Der Gott und die Bajadere), Hrabě Wetter (Jaffe: Das Kätchen von Heilbronn), Bruno, kapitán (Genée: Am Runenstein, prem.), Lovec Giuseppe (Kittl: Bianca und Giuseppe), Thomas, uprchlík (Balfe: Die Zigeunerin), Kníže Leopold (Halévy: Die Jüdin), Almaviva (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Erik (Wagner: Der fliegende Holländer), Hrabě Armand (Cherubini: Wasserträger); 1869: Wilhelm Meister (Thomas: Mignon); 1870: Don Carlos (Verdi: Don Carlos), Tybalt (Gounod: Romeo und Julie); 1871: Walter Stolzing (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Laertes (Thomas: Hamlet); 1873: Johann von Leyden (Meyerbeer: Der Prophet).
Prameny a literatura
Cedule StD 1865–73, NMd. • Slavoj 2, 1863 (jaro), s. 57 [debut], 94, 119, 186; 3, 1863 (podzim), s. 15, 83–84, 114, 135, 188, 227; 4, 1864, s. 26–27, 62, 118; Dalibor 6, 1863, s. 29, 216, 232; 7, 1864, s. 7; Národní listy 25. 12. 1863; 9. 12. 1873; červen a červenec 1865 [diskuse o odchodu do StD]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1866 až 1874; Teuber III, s. 580, 633, 643–644, 666, 667, 668, 679; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 28, 29, 30, 44, 46; K. Šípek: Vzpomínky na Prozatímní, 1918, s. 18–19, 34, 79; J. B. Foerster: Poutník, 1929, zvl. s. 48–50; Bartoš: PD opera; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany, 1858–1865, 1948, s. 248–250; PD 1862–83. • ČHS; NDp.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 596–598
