Teuber, Oscar Karl

Byl synem majitele statku. Základní vzdělání získal na hlavní škole v Broumově, kde 1863–67 pokračoval na benediktinském gymnáziu (jeho spolužákem byl A. Jirásek). 1868 maturoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Opustil původ­ní úmysl vstoupit do řádu, přešel do třetího roč­níku kadetní školy v rakouském Kismartonu (dnes Eisenstadt, Burgenland) a dokončil čtvr­tý ročník v St. Pöltenu. Od 1870 pokračoval na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Měs­tě. Už na kadetní škole projevil literární nadání. Na vojenské akademii vystoupil 1873 v listu Die Tages-Presse pod pseudonymem Carlos de la Esperanza s polemickým článkem na obranu školy a napsal v pětistopých jambech „drama­tický obraz německé minulosti“ Ulrich von Hutten, vytištěný v Praze. Ze zdravotních důvo­dů z akademie 1873 odešel a začal se věnovat literatuře. Na univerzitě ve Štýrském Hradci studoval obecné dějiny, germanistiku a dějiny hudby. Pro místní list Tagespost referoval o di­vadle a psal fejetony, v Grazer Zeitung byl politickým zpravodajem a divadelním kritikem. 1875 přišel jako referent pro umění a divadlo do pražské Bohemie, která se za vedení F. Klutschaka stávala vedoucím politickým lis­tem vyšších vrstev německých liberálů v Če­chách. Vedle divadelních kritik zde uveřejňoval první humoristické skici ze svých vojenských let, v nichž zachytil kulturněhistorické detaily z vojenského prostředí (knižně mj. Im Cadeten­-Institut, 1881, Tschau!, 1881, další svazky až do 1894). V Bohemii publikoval 1877–79 cel­kem 71 článků o dějinách pražského divadla.

Tato obšírná fejetonistická příprava, sahající te­maticky do konce druhého období ředitele J. A. Stögera (1858), se stala základem T. třídílného knižního díla Geschichte des Prager Theaters (vyd. v Praze 1883–88). S ohledem na tuto prá­ci dostal T. později ve Vídni nabídku redigovat několikasvazkové ilustrované dějiny Die Thea­ter Wiens a popsat v jejich rámci vývoj dvorní činohry a opery; projekt však nestačil dokončit. 1883 odešel z Prahy do Vídně jako redaktor (později zástupce šéfredaktora) listu Fremden­-Blatt. V 90. letech napsal řadu glorifikujících spisů o dějinách a současnosti rakouské armá­dy (zvl. ilustrovanou publikaci Die österrei­chische Armee von 1700 bis 1867, Wien 1895), v nichž vedle oslavného záměru sledoval i poli­tický výchovný cíl představit armádu jako složku společnosti, jež napomáhá vzdělání a zmírňuje společenské i národnostní konflikty. Apologe­tický ráz má i jeho faktograficky bohaté dílo o církevních řádech Alte Orden in neuer Zeit (1888). V drobnějších textech zachytil život klášterů a mnišských komunit (mj. Im Kreuz­gang, 1892, Resurrexit!, 1895). Uveřejnění pra­cí s církevní tematikou vyvolalo pochybnosti o identitě autora, protože obsah neodpovídal jeho známému názorovému zaměření; texty o armádě i o církvi však jsou typickou součás­tí jeho literárního odkazu, protože v obou je typickým novelistickým způsobem zpracována osobní zkušenost z málo známých charakteris­tických prostředí. 1896 převzal T. ve Vídni vedení listu Armee­-Blatt. Od května 1900 neoficiálně řídil rakous­ké úřední noviny Wiener Zeitung a 1. 9. 1900 ho císař jmenoval jejich šéfredaktorem a vlád­ním radou. Zde dosáhl zlepšení pracovních podmínek novinářů a prosadil jejich zařazení do systému státní služby. Pro Wiener Zeitung psal fejetony v lehkém stylu. Převzal i beletri­stickou přílohu novin, jež však pod jeho vede­ním ztratila dřívější kontakt s moderními lite­rárními proudy. Již po vydání tří svazků Geschichte des Pra­ger Theaters (1888) získal T. rakouskou Zlatou medaili za umění a vědu, 1892 obdržel za pat­riotickou literární činnost ve prospěch armády rytířský kříž řádu Františka Josefa a 1898 se stal rytířem Řádu Železné koruny III. třídy. Těsně před předčasným úmrtím na srdeční cho­robu získal čestné papežské vyznamenání Pro ecclesia et pontifice. Od 1876 byl ženat s herečkou Emmy Rigol, roz. Schmidtovou (10. 3. 1850 Vídeň–15. 5. 1934 Vídeň). Jako nemanželské dítě ji adopto­val divadelní ředitel Eduard Kreibig a nechal ji vzdělat na vídeňské divadelní akademii E. Kierschnera. Od 1873 hrála společenské dá­my v Kierschnerově vídeňském Residenztheater, od 1874 byla angažována jako milovnice v Krei­bigově souboru ve Štýrském Hradci. S Kreibi­gem přišla 1876 do pražského StD, zůstala zde i za Kreibigova syna Edmunda (od 1879) a 1882 ukončila hereckou dráhu. Zpívala sub­retní operetní role a hrála v konverzačních ku­sech a lidových hrách. Čtyři synové z T. manželství (Emmerich [Imre], Wilhelm, Oskar, Maurus) se stali důstojníky; zvl. Emmerich (1877 Praha–1943 Vídeň) a Wilhelm (1879 Praha–1968 Salcburk) se významně angažova­li v mezinárodním skautském hnutí.

T. práce o dějinách pražského divadla byla podnícena jeho žurnalistickou praxí, když ho při nástupu ředitele Kreibiga do vedení StD šéfredaktor Bohemie F. Klutschak vyzval k na­psání šesti fejetonů z dějin pražské scény. Prá­ce se rozrostla a T. postupně pokročil od esejí k historickému zpracování látky; se znalostí češtiny prostudoval fondy významných praž­ských archivů, muzeí a knihoven, včetně sou­kromých zdrojů. Zachytil obsah značného po­čtu dnes již neexistujících dokumentů. části textu pozdější třísvazkové monografie publiko­val od 1882 v různých stadiích zpracování ča­sopisecky. Geschichte des Prager Theaters po­dává dosud nejobsáhlejší popis vývoje divadla v Praze od jeho počátků do roku 1888 (otevře­ní nové budovy německého divadla) a zůstává zvl. pro německý jazykový okruh nejvýznam­nějším zdrojem informací. (Příručkovou hod­notu díla snižuje nepřítomnost rejstříků.) Při zpracovávání materiálu učinil T. rozhodující krok od původně žurnalistického přístupu k fundované historické metodě, založené na důkladné heuristice. Sledoval pražské divadlo ve všech jeho jazykových projevech a věnoval značnou a objektivní pozornost i českým hrám (text o českých představeních ve StD kolem 1824 přetiskl časopis Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25). O dějinách českého divadla psal T. obsáhle i v době hostování ND na Me­zinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 pro Fremden-Blatt, kde publikoval obšír­né recenze výstavních představení, přesahující rámec běžných referátů. T. názor byl respekto­ván i v Praze a české listy jeho příspěvky pečlivě registrovaly (např. Česká Thalia 1892, s. 241). Za pražské specifikum a za jeden z kořenů rozkvětu pražského kulturního života na konci 19. století pokládal T. udržování přátelských vztahů mezi divadly obou národností (Die Thea­ter Prags). 

Dílo

Soupis díla v úplnosti nebyl zpracován. 

Práce pro divadlo

Ulrich von Hutten, dram. obraz z německé minulosti, 5 jedn., vyd. 1873. 

Texty (nezahrnuje denní kritickou činnost v Bo­hemii 1876–83)

Bohemia 16. 6. 1877–24. 12. 1878, 61 článků pod názvem Die Prager Schaubühne seit den ältesten Zeiten; Bohemia 10. 6.–21. 10. 1879, 10 článků pod názvem Das Prager Theater in Stöger’s zweiter Direktionsperiode; Prager Theater- und Mu­sikzeitung, 1882, nestr. [o Liebichovi v č. 1–2, o Jo­hanně Liebichové č. 3–4, o Holbeinovi č. 5–7]; Ge­schichte des Prager Theaters. Von den Anfängen des Schauspielwesens bis auf die neueste Zeit, I. Von den Keimen des Theaterwesens […] bis zur Gründung des gräflich Nostitz’schen Theaters […], 1883, II. Von der Brunian–Bergopzoom‘schen Bühnen-Re­form bis zum Tode Liebichs […], 1885, III. Vom Tode Liebichs […] bis auf unsere Tage, 1888, 10 úryvků tištěno in: Prager Zwischenactszeitung 3. 2.–13. 6. 1888; Das czechische Theater von seinen Keimen bis zur Gegenwart, Fremden-Blatt [Wien] 1. 6. 1892, přetisk in: F. A. Šubert: České Národní divadlo na První mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni, 1892, s. 214–218; Fremden-Blatt 2.–9. 6. 1892, obs. referáty: Prodaná nevěsta, Dalibor, Dimitrij, Námluvy Pelopovy, Služebník svého pána; Die Theater Prags, Das k. k. Hofburgtheater seit seiner Begründung (= Die Theater Wiens), II. sv., 1. sešit, Wien 1895, II. sv., 2. sešit, Wien 1903 (kap. 1–5 psal T., kap. 6 A. v. Weilen); Die Oesterreichisch-ungari­sche Monarchie in Wort und Bild, Böhmen (2. díl), Wien 1896, s. 163–192.

Prameny a literatura

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 565–568