Syn divadelního ředitele Pavla Š. staršího (1825–1891) a herečky a ředitelky E. Peškové (1832–1895). Bratr ředitelky Marie Š., provd. Stankovské, podruhé provd. Koldínské (zemř. 1906), bratr úředníka zemské správy a divadelního ředitele Karla Š. (1867–1928).
V divadelnické rodině a v otcově společnosti získal herecké a pěvecké školení. Debutoval jako tenorista 13. 12. 1881 v otcově souboru hrajícím v Plzni (Manrico, Verdi: Troubadour). Ač měl vcelku dobré kritiky, vystupoval v pěveckých rolích častěji až od 1884. Po 5. 1. 1891, kdy Pavel Švanda st. v Brně zemřel, zdědil Š. se svou matkou rozsáhlý podnik s více než 60 členy, vzdal se pěveckých ambicí, zrušil brněnskou smlouvu a přešel s matkou a se souborem od 28. 4. 1891 na letní sezonu do nově postavené pražské Arény na Smíchově. Hrál též v pražském Divadle u Libuše (dnešní Švandovo divadlo na Smíchově), které příležitostně pronajímal, a zajížděl na mimopražské štace (Mladá Boleslav, Chrudim, Hradec Králové, České Budějovice, Tábor, Třeboň ad.). V červnu 1892 se přihlásil do soutěže o zimní sezonu v městském divadle v Plzni (konkuroval řediteli J. Pištěkovi) a získal ji na období 1892/93–1894/95. V letních měsících 1892–96, vždy od května do konce září, hrával v Aréně na Smíchově. 1893 jednal s bývalým ředitelem a režisérem brněnského německého divadla Adolfem Baumannem o evropském a zámořském turné s operami B. Smetany, z plánu však definitivně sešlo po Baumannově tragické smrti v lednu 1895. Po smrti E. Peškové se pražská a mimopražská divadelní koncese dělila mezi Marii Š.-Koldínskou a Š. Pražské scény si ponechala Koldínská a spolu s bratrem Karlem na nich prosazovala činohru. V březnu 1896 se Š. neúspěšně pokusil získat od pražské obce pozemek na stavbu divadla v Rajské zahradě na Žižkově. Na sezonu 1896/97 si opět pronajal brněnské Národní divadlo, po ní však musel pro neshody v rodině společnost rozpustit a svolával ji už jen na krátká období pro zájezdy po venkově. 1903 utrpěl úraz a předal vedení a záhy i koncesi J. E. Sedláčkovi. V posledních letech žil v ústraní.
Jako zpěvák přebíral Š. tenorové role všech oborů; nejlépe se uplatnil v hrdinných úlohách. Měl velký hlasový fond a perspektivní pěvecké dispozice, hlas však nebyl dostatečně kultivován, podobně jako příliš temperamentní herecký projev. Ač se obojí časem zlepšilo, nepřekročil Š. svým výkonem nikdy slušný průměr.
Jeho hlavním zájmem byla opera, zdědil však po otci dobrý činoherní soubor asi 10 herců i s repertoárem a ve své první sezoně mohl uvést 64 her. Kvalitní operní a operetní personál vedl v Plzni kapelník A. Kott, sólisty byli M. Chlostíková, M. Wollnerová, A. Maxantová, barytonista R. Polák a tenoristé J. A. Jelínek a Č. Melichárek, zároveň režiséři. Režii vedli i J. Kysela a F. Šípek. Vedle sboru (12 žen, 10 mužů) zaměstnal Š. i malý balet. Orchestr doplňoval výpomocemi (1893 použil poprvé v Plzni harfu, Rossini: Vilém Tell). Soustředil se na operu, méně na operetu. Jeho kvalitní představení byla přijala jako začátek nové epochy v Plzni, šíře repertoáru však komplikovala provoz. Klesala úroveň i návštěvnost. V dalších letech přibývala jen jednotlivá nová díla (Leoncavallo: Komedianti, 1894, Čajkovskij: Piková dáma, 1895, po Praze první představení mimo Rusko). Pro slabé návštěvy se neuskutečnil cyklus Smetanových oper. Výtěžnost malého, akusticky nevyhovujícího hlediště omezovaly dědičné lóže tzv. právovárečníků a svou roli sehrála i budova se starou technikou, jež nedovolovala rafinovanější výpravy (zvl. Meyerbeer: Afričanka, Robert ďábel, obojí 1894). V pražském divadle na Smíchově se v letních měsících 1891–96 dávaly málo navštěvované operety, výpravné frašky a činohry, opera v průměru jen dvakrát za sezonu.
Pro brněnskou sezonu 1896/97 angažoval Š. kapelníka B. Tomáše a dával některým zpěvákům činoherní role. Aby přivedl publikum, zval hosty (K. Burian, V. Heš). Brněnský repertoár se rovnal plzeňskému i svou šíří (Smetanova Prodaná nevěsta měla 10 repríz, ostatní díla 1–3). Byly uvedeny dvě české operní premiéry, Nešverův Lesní vzduch (23. 1. 1897) a Jelínkova jednoaktovka Otcův soud (10. 2. 1897), napsaná podle modelu veristických oper.
Š. pokračoval ve velkorysém podnikání svého otce, postrádal však jeho energii a rozhled. Ač jeho pozici oslabily i konkurenční konflikty v rodině, udržela si jeho společnost významnou pozici stálé a cestující scény a pro mimopražské publikum znamenala repertoárový přínos.
Role (operní role ve společnosti P. Švandy st. v Plzni a v Brně, výběr)
1881: Manrico (Verdi: Troubadour), Podhájský (Smetana: Dvě vdovy), Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto); 1884: Hrabě del Fiore (Ricciové: Kryšpín a kmotra); 1885: Leopold (Halévy: Židovka), Vašek (Smetana: Prodaná nevěsta), Don José (Bizet: Carmen); 1886: Jiří (Lortzing: Zbojíř); 1887: Vítek (Kovařovic: Ženichové), Václav (Dvořák: Šelma sedlák); 1888: Vítek (Smetana: Dalibor).
Repertoár
Opery a operety v Plzni 1892–95: Rozkošný: Svatojanské proudy; Blodek: V studni; Smetana: Hubička, Prodaná nevěsta (50. představení v Plzni 27. 11. 1892), Dalibor, Tajemství; Hřímalý: Zakletý princ; R. Nejedlý: Andulka; Mozart: Don Juan; Čajkovskij: Eugen Oněgin, Piková dáma; Rossini: Vilém Tell; Verdi: Rigoletto, La Traviata, Troubadour; Gounod: Faust a Markéta; Halévy: Židovka; Adam: Postilion z Lonjumeau; Auber: Fra Diavolo, Němá z Portici; Flotow: Marta; Bizet: Carmen; Weber: Čarostřelec; Donizetti: Lucie z Lammermooru; Lortzing: Car a tesař; Nicolai: Veselé ženy windsorské; Leoncavallo: Komedianti (večer byl doplněn koncertem: Smetana: Vyšehrad, Fibich: Vesna, Dvořák: Smyčc. kvintet G dur op. 77); Meyerbeer: Afričanka, Robert ďábel, Hugenoti; Dvořák: Šelma sedlák, Balfe: Cikánka; Millöcker: Viceadmirál, Žebravý student; Suppé: Boccaccio, Fatinica, Dona Juanita; Planquette: Rip-Rip, Zvonky cornevillské; Hervé: Mamzelle Nitouche; Offenbach: Krásná Helena. • Operety a hry se zpěvy v Plzni a v Aréně na Smíchově v Praze 1891–96: Dellinger: Don Cesar; Offenbach: Bandité, Orfeus v podsvětí, Krásné Gruzínky, Svatba při lucernách, Modrovous; Genée: Námořní kadet; Suppé: Fatinica, Donna Juanita, Honba za štěstím, Krásná Galathea, Boccaccio, Dívčí ústav, Žádný muž a tolik děvčat; Joh. Strauss: Netopýr, Princ Methusalem, Cikánský baron; Told–Titl: Čarovný závoj; Feith: Pipino, dudák savojský; F. Kohout: Babinský; J. A. Jelínek: Kosové; Weinberger: Huláni; Brandl: Kozačka, Lecocq: Malý vévoda, Giroflé-Girofla, Angot; Millöcker: Žebravý student, Viceadmirál; Planquette: Zvonky cornevillské. • Operní a operetní repertoár v Brně 1896/97: Blodek: V studni; Nešvera: Lesní vzduch, prem.; Jelínek: Otcův soud, prem.; Nejedlý: Andulka; Smetana: Dalibor, Hubička, Prodaná nevěsta; Čajkovskij: Eugen Oněgin, Piková dáma; Adam: Postilion z Lonjumeau; Halévy: Židovka; Meyerbeer: Afričanka, Hugenoti; Brüll: Gringoire; Donizetti: Lucie z Lammermooru; Leoncavallo: Komedianti; Rossini: Vilém Tell; Verdi: Rigoletto, La Traviata; Weber: Čarostřelec; Millöcker: Viceadmirál, Žebravý student; Suppé: Boccaccio, Fatinica, Donna Juanitta; Planquette: Rip-Rip, Zvonky cornevillské; Hervé: Mamzelle Nitouche; Lecocq: Giroflé-Girofla; Offenbach: Krásná Helena.
Prameny a literatura
E. Pešková: Zápisky české herečky, [1885]; A. B. Dostal: Světlem a stínem. Čtyřicet let divadla na Smíchově, 1911; V. Š. Táborský: Dějiny divadelních společností, 1930; A. Špelda: Plzeňská opera ve starém divadle 1868–1903, 1950–54, rkp. v DÚ; E. Nováková: Opera Prozatímního divadla v Brně 1884–1894, dipl. práce fil. Fak. brněnské univ. 1956; A. Grulichová: Příspěvek k dějinám brněnské opery 1894–1904, dipl. práce fil. fak. brněnské univ. 1958; Javorin, s. 224–237; J. Knap: Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století, 1961; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; Buchner: Cedule, s. 187–191; České divadlo v Brně 1974, II, Soupis repertoáru; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978; Šulc: Opereta [celá rodina]. • Postavy III [lit.]; Česká divadla.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 556–557
