Psán též Adalbert Schebesta. Jeho otec byl kominíkem. 1851 přišel jako vokalista do minoritského kláštera sv. Jakuba v Praze. Po čtyřech letech se vrátil do otcovy živnosti ve Znojmě a Vodňanech, kde u místního ředitele kůru získal hudební vzdělání. 1860 se stal členem vodňanského zpěváckého spolku, s nímž vystupoval na koncertech. 1863 odešel do Prahy studovat zpěv u F. Pivody. Bez předchozí operní praxe ho přijal ředitel F. Thomé 1865 do sboru PD a v srpnu 1866 byl Š. poprvé obsazen do menší sólové barytonové role. Za Smetanova vedení od podzimu 1866 se stal sólistou opery (zpíval mj. Míchu při premiéře Prodané nevěsty). Vedle daleko zkušenějšího J. Lva (u kterého se Š. ještě v 70. letech doškoloval v koloraturní technice) byly jeho začátečnické problémy dobře patrné a přes velké hlasové dispozice zůstávaly jeho výkony v pozadí. V PD mu byla vyměřena gáže 800 zl. 1869 hostoval v Lipsku (Hrabě Luna, Verdi: Der Troubadour), angažmá však nepřijal, neboť mu nový ředitel pražského StD R. Wirsing nabídl od dubna 1870 výhodnou smlouvu, nejprve za 1800 zl., poté za 3000 zl., čímž se stal v německé opeře nejlépe placeným pánským sólistou. Odchody z PD do StD, k nimž se již před Š. rozhodli tenorista Č. Vecko, současně s Š. harfeník V. Staněk a 1873 basista V. Dobš, vyvolaly u české kulturní veřejnosti negativní odezvu a tisk je ostře odsuzoval (Humoristické listy publikovaly po několik let karikatury); odchod byl však Š. zazlíván méně než Veckovi, který byl na české scéně ve své době jediným tenoristou. Ve StD hostoval Š. poprvé 21. 4. 1870 jako Hrabě Luna (Verdi: Der Troubadour), členem souboru se stal 25. 5. 1870 (Hrabě Nevers, Meyerbeer: Die Hugenotten). Výjimečně vystupoval i mimo Prahu, např. 1875 hostoval v několika rolích v českém divadle v Plzni. Byl zkušeným koncertním zpěvákem a spolupracoval s českými i německými pořadateli (např. 1873 zpíval v Praze za doprovodu svého přítele Z. Fibicha souborně Schubertův písňový cyklus Krásná mlynářka, 27. 1. 1876 byl jedním ze sólistů Verdiho Requiem při jeho prvním pražském provedení ve StD). 1879 se ve Vídni setkal s Wagnerem a chystalo se jeho pozvání na festival do Bayreuthu, jež však bylo zmařeno Š. úmrtím na ledvinovou chorobu. Ve prospěch jeho rodiny uspořádalo německé divadlo 4. 4. 1880 smuteční slavnost (Verdi: Requiem, dir. L. Slansky).
Š. baryton měl velký rozsah a světlou barvu, jež působila lahodně v lyrických partiích. Svým důstojným zjevem se hodil pro role monarchů (Amonasro, Verdi: Aida) a pro dominantní charaktery. Jeho hereckému projevu s výraznými gesty kritika občas vytýkala přehánění. Byl muzikální a po pěvecké stránce podával bezchybné výkony, zvl. velmi čistě intonoval. Jeho hlasové i interpretační přednosti se plně uplatnily až na německé scéně, kde za deset let vytvořil 54 postav. Ač se ve výslovnosti nikdy zcela nezbavil slovanského akcentu, zvládal posléze v německých představeních i náročnou deklamaci ve Wagnerových operách. Jazykovou bariéru překonal Š. rychleji než Vecko, s nímž ve StD vytvořil řadu dvojic ve velkých rolích. Navzdory předčasně ukončené kariéře patřil k největším osobnostem pražské opery.
Role
V PD: 1865: Méru (Meyerbeer: Hugenoti), Jeppo Liveretto (Donizetti: Lukrecie Borgia), Astrachan (Offenbach: Krásné Gruzínky), Námořník (Hérold: Zampa), Hrabě Ceprano (Verdi: Rigoletto), Poustevník (Weber: Střelec kouzelník); 1866: Notář (Flotow: Marta), Mícha (Smetana: Prodaná nevěsta,prem.), Papageno (Mozart: Kouzelná flétna), Oldřich Rokycanský (Smetana: Braniboři v Čechách), Gessler (Rossini: Vilém Tell); 1867: Masetto (Mozart: Don Juan), Brander (Gounod: Faust a Markéta), Marullo (Verdi: Rigoletto), Fiorillo (Rossini: Lazebník sevillský), Borella (Auber: Němá z Portici), Lord Syndham (Lortzing: Car a tesař), Spiklenec (Verdi: Maškarní ples), Král Ottokar (Weber: Střelec kouzelník), Eusebio (Donizetti: Belisar), Důstojník (Adam: Sládek prestonský), Alberti (Meyerbeer: Robert ďábel), Hněvsa (Šebor: Drahomíra), Posel (Glinka: Život za cara), Retz (Meyerbeer: Hugenoti), Theobald (Halévy: Židovka), Fernando (Verdi: Troubadour), Ben Selim (Donizetti: Dom Sebastian); 1868: Ferdinand (Bendl: Lejla, prem.), Dziemba (Moniuszko: Halka), Pan Brodský (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Valentin (Gounod: Faust a Markéta), Tell (Rossini: Vilém Tell), Budivoj (Smetana: Dalibor, prem.), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Hugenoti), Rigoletto (Verdi: Rigoletto), Jiří Germont (Verdi: La Traviata), Hoël (Meyerbeer: Dinorah), Druhý kněz husitský (Šebor: Nevěsta husitská), Hrabě Luna (Verdi: Troubadour); 1869: Pedro Lopez (Spohr: Jessonda), Bergerac (Auber: První den štěstí), Nabuchodonosor (Verdi: Nabuchodonosor), Petr I., ruský car (Lortzing: Car a tesař), Leuthold (Rossini: Vilém Tell), Fabricio (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Mercutio (Gounod: Romeo a Julie), Hrabě Julianus (Auber: Černé domino). • Ve StD: 1870: Hrabě Luna (Verdi: Der Troubadour, j. h. i v angažmá), Wolfram von Eschenbach (Wagner: Tannhäuser, j. h. i v angažmá), Wilhelm Tell (Rossini: Wilhelm Tell, j. h. i v angažmá), Nelusco (Meyerbeer: Die Afrikanerin, j. h. i v angažmá), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Die Hugenotten), Valentin (Gounod: Faust und Margarethe); 1871: Don Carlos (Verdi: Ernani), Ubald (Gluck: Armide), Hrabě Posa (Verdi: Don Carlos), Hans Sachs (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg); 1872: Rigoletto (Verdi: Rigoletto), Hamlet (Thomas: Hamlet), Alfonso (Donizetti: Lucrezia Borgia), Almaviva (Mozart: Figaros Hochzeit), Peter I. (Lortzing: Zar und Zimmermann), Hrabě Liebenau (Lortzing: Der Waffenschmied), Belisar (Donizetti: Belisar), Figaro (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Lovec (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Holanďan (Wagner: Der fliegende Holländer), Telramund (Wagner: Lohengrin), Král Ottokar (Weber: Der Freischütz), Mercutio (Gounod: Romeo und Julia), Lysiart (Gluck: Euryanthe), Publius (Mozart: Titus); 1874: Don Juan (Mozart: Don Juan), Vévoda Carlos (Abert: Astorga), Pan Fluth (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Paolo Orsini (Wagner: Rienzi); 1875: Lothario (Thomas: Mignon), Heinrich, král portugalský (Ernst II., vévoda Sachsen-Coburg: Diana von Solange), Amonasro (Verdi: Aida), Juda (Ant. Rubinštejn: Die Maccabäer), Plumket (Flotow: Martha), Zampa (Hérold: Zampa); 1876: Gaddo, kastelán (Abert: Enzio von Hohenstaufen), Lord Ashton (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Hoël (Meyerbeer: Dinorah), Lars Olafson (Kretschmer: Die Folkunger), Contran de l’Ancre (Brüll: Das goldene Kreuz); 1877: Malvolio (Flotow: Alessandro Stradella), Hrabě (Verdi: Ein Maskenball), Pizarro (Beethoven: Fidelio); 1878: Král Salomon (Goldmark: Königin von Saba), Georg Germont (Verdi: La Traviata), Camoens (Donizetti: Dom Sebastian); 1879: Hans Heiling (Marschner: Hans Heiling), Kunz von der Rosen (Brüll: Der Landfried); 1880: Vulcan (Gounod: Philemon und Baucis).
Prameny a literatura
Cedule PD a StD 1865–79, NMd. • Národní listy 5. 8. 1866, 28. 4. a 7. 7. 1868, 23. a 29. 11. 1869 [odchod do StD]; Dalibor 8, 1869, s. 194, 198, 209, 226; O. Hostinský, Politik 21. 2. 1873; Pokrok 27. 2. 1880; V. V. Zelený: Vzpomínka na V. Š., Divadelní listy 1, 1880, s. 128–130; Dalibor 2, 1880, s. 52 [nekrolog], 174; Teuber III, zvl. s. 647–648, 664, 739, 746, 754; J. Šmaha: Z mých divadelních začátků, Národní listy 30. 7. 1894; F. Herites: V. Š., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 159–161, 174–175, 189–190, 203–204, 217–219; aš.: Vzpomínka na vynikajícího českého pěvce, Národní listy 25. 2. 1930; Bartoš: PD opera; O. Manoušek: Z galerie českého herectva ve Vídni, Wien 1939, s. 68–70; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 351, konc.; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Wurzbach; ČHS; NDp; Grove-opera; Kutsch 1997; Piper, sv. Register.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 532–533
