Už v mládí hrál v ochotnickém souboru, který vystupoval v hostinci U anděla na Smíchově, a zpíval na kůru kostela sv. Trojice v Podskalí, jehož ředitelka A. Lablerová mu dala první hudební a pěvecké školení. Byl členem smíchovského zpěváckého spolku Lukes. 1868 debutoval na scéně PD, nebyl však přijat. 1869–72 se školil v Pivodově pěvecké škole, 1873–74 v operní škole PD. Angažován B. Smetanou pro barytonový obor, působil v PD 1872–74, pak odešel s K. Bendlem a A. Vyskočilem do Itálie k soukromému opernímu souboru barona Derviese, kde pokračoval ve studiích u G. Frontiniho. Na pražské jeviště se vrátil 1876 prostřednictvím spolupráce s ochotníky, např. v Mikulášském divadle na Starém Městě, kde zpíval Kecala (Smetana: Prodaná nevěsta, 1876), a v Pěvecko zábavním spolku Lyra (hrál v anonymním pasticciu Učitel zpěvu a jeho žáci, 1877 ad.). J. N. Maýr ho znovu angažoval do PD a se souborem PD přešel S. 1881 do ND. Po konfliktu se správou divadla však 1882 dostal výpověď. S houslistou F. Ondříčkem a K. Kovařovicem podnikl koncertní turné po Polsku a českých zemích. 1882–83 byl několik měsíců členem německého divadla v Praze. Znovu se stal členem souboru ND od 1883, když ale v květnu 1887 prodělal vážné onemocnění, ukončil uměleckou dráhu. Od 1889 občas koncertoval v Praze a hostoval v divadle v Plzni (Krušina, Smetana: Prodaná nevěsta, 1896). Proslul též přednesem lidových písní, jimiž získával popularitu.
Jeho lyrický baryton měl poměrně značný rozsah a obsáhl i role basové, v operetách i nižší tenorové. Měl přitažlivý vzhled a vystupoval též v činohrách a výpravných hrách se zpěvy (zvl. 1876–80), kde představoval vojáky, důstojníky, komorníky, vyslance a aristokraty. Činoherní praxí získal jevištní rutinu, která se projevila i v jeho operním herectví. Při charakterizaci postav vycházel spíše z určitého obecného lidského typu (romantický dobrodruh, hrdina), než z vnitřní dynamiky operní postavy. Byly mu bližší typy lyrické než dramaticky a psychologicky složité. Jako druhý barytonista v souboru PD neměl dlouho příležitost interpretovat velké role, později musel nejednou ustoupit B. Benonimu. Ovládal umění realistické drobnokresby (Mistr zednický, Smetana: Tajemství, 1878), fantaskní a démonické polohy (Rubinštejn: Démon, 1885) i pohádkovou epickou šíři, v níž mohl uplatnit vřelou kantilénu (Ruslan, Glinka: Ruslan a Ludmila, 1886).
Role (v PD a ND)
1872: Komorník Pavel (Hřímalý: Zakletý princ, prem.); 1874: De Retz (Meyerbeer: Hugenoti); 1876: Lumír (Dvořák: Vanda, prem.); 1877: Oldřich Rokycanský (Smetana: Braniboři v Čechách), Don Diego (Meyerbeer: Afričanka), Germont (Verdi: Traviata); 1878: Mistr zednický (Smetana: Tajemství, prem.), Herec (Thomas: Mignon), Tomeš (Smetana: Hubička), Frank (Joh. Strauss: Netopýr), Masetto (Mozart: Don Juan); 1879: Valentin (Gounod: Faust a Markéta), Světozar (Glinka: Ruslan a Ludmila); 1880: Vilém Tell (Rossini: Vilém Tell), Pizzaro (Beethoven: Fidelio), Tobby (Adam: Sládek prestonský), Michele (Zavrtal: Noc ve Florencii, prem.); 1881: Bořek (Fibich: Blaník, prem.), Vávra, sedlák (Dvořák: Tvrdé palice, prem.), Nikola Kněževič (Bendl: Černohorci, prem.), Murzuk (Lecocq: Giroflé–Girofla), Radovan od Kamena mosta, později Přemysl ze Stadic (Smetana: Libuše,1881, prem., též 1883); 1882: Hidraot (Gluck: Armida), Krušina (Smetana: Prodaná nevěsta), Alberti (Meyerbeer: Robert ďábel), Král (Anger: Záletníci, prem.); 1883: Šujský (Dvořák: Dimitrij), Krušina (Smetana: Prodaná nevěsta), Václav (Bendl: Starý ženich), Orlando (Bendl: Karel Škréta, prem.); 1884: Hrabě Luna (Verdi: Troubadour), Don Alfons (Donizetti: Lucrezia Borgia), Amonasro (Verdi: Aida), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Hugenoti), Don Manuel (Fibich: Nevěsta messinská, prem.), Dalibor (Šebor: Husitská nevěsta), Strachota (Kovařovic: Ženichové), Nelusco (Meyerbeer: Afričanka), Fabricio (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Don Juan (Mozart: Don Juan), Fréderic (Delibes: Lakmé); 1885: Telramund (Wagner: Lohengrin), Ford (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Pocestný (Rozkošný: Popelka, prem.), Doubrava a Jaroš (Weber: Čarostřelec), De Bretigny (Massenet: Manon Lescaut); 1886: Kapulet (Gounod: Romeo a Julie), Leuthold (Rossini: Vilém Tell), Marullo (Verdi: Rigoletto), Hrabě Coislin (Adam: U věrného pastýře), Ruslan (Glinka: Ruslan a Ludmila), Markýz (J. Klička: Spanilá mlynářka, prem.), Hrabě Záleský (Lortzing: Pytlák), Arbaces (Zavrtal: Myrrha); 1887: Hrabě Almaviva (Mozart: Figarova svatba), Etienne Marcel (Saint-Saëns: Etienne Marcel), Rincon (Paladilhe: Vlast).
Prameny a literatura
Dalibor 2, 1874, s. 289; Národní listy 7. 10. 1877, 2. 10. 1884, 14. 2. 1888, 6. 9. 1892; Dalibor 1, 1879, s. 16, –tt– [K. Knittl]; 13, 1891, s. 267; 18, 1896, s. 348–349; Světozor 19, 1885, s. 413–414; 22, 1888, s. 174–175; Venkov 12. 12. 1914 [nekrolog]; Smetana 5, 1914/15, s. 20 [B. Benoni]; Hudební revue 8, 1915, s. 23 [J. Pihert]; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 145–150; L. Novák: Stará garda Národního divadla, Činohra–Opera–Balet, 1944; L. K. Žižka: O muzikantech a lidech kolem nich, Lidové noviny 3. 7. 1938; Bartoš: PD–opera; [L. Firkušný]: Vzpomínka na barytonistu L. S., Lidové noviny 9. 12. 1944; PD 1862–83; ND po 1883; Trávníčková: PD. • Otto; ČHS; NDp; Kutsch 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 526–527
