Též Teresie, Terezie, Teresa, Teresina, La Teresa, Štolcová, Stolcova, Stolz, La Stolz. Byla sestrou Ludmily S. (1826–asi 1910) a Františky S. (1826–1900), dvojčat, která absolvovala pěvecké oddělení pražské konzervatoře 1843 a působila v zahraničí, dále sestrou Václava S. (1828–1908), hobojisty a divadelního podnikatele, a Antonína S. (1818–1878), učitele hudby.
Narodila se v hudebně založené měšťanské rodině jako deváté z deseti dětí. První hudební vzdělání získala u kosteleckého kantora J. Nerudy. Od 1849 studovala zpěv ve třídě G. Gordigianiho na pražské konzervatoři, kterou v té době absolvovalo již pět jejích sourozenců, pro časté choroby však ředitel J. F. Kittl v listopadu 1851 její studium ukončil. 1852 přijela do Prahy znovu a do 1855 se vzdělávala v pěvecké škole Czabounových. 21. 11. 1855 vystoupila na koncertě Cecilské jednoty na Žofíně. Po kritických výhradách v tisku odřekla plánované vystoupení ve StD a koncem roku 1855 odjela do Terstu, kde se nájemcem Teatro Grande stal její bratr Václav (vedl divadlo do konce 70. let). V Terstu studovala 1856 u dirigenta A. Marianiho, s nímž byla 1869–71 zasnoubena. Na přelomu let 1856/57 pokračovala ve studiu v Miláně (prof. F. Lamperti) a pobývala u sestry Ludmily, provd. Ricciové. 1857–63 byla primadonou italské společnosti v Tbilisi (poprvé vystoupila 17. 9. 1857 jako Elvíra, Verdi: Ernani), s přestávkou v sezoně 1860/61, kdy odešla k italské společnosti do Cařihradu. Se švagrem své sestry F. Riccim, kapelníkem carských ruských divadel, hostovala v této době u italských souborů v Moskvě a Petrohradě, kam je doprovázel i bratr Antonín S., učitel hudby v předních ruských rodinách v Oděse.
1863 se S. vrátila do Itálie a uzavírala jen krátká angažmá nebo hostovala (v srpnu 1865 poprvé v Teatro alla Scala v Miláně). Zajížděla do Španělska a do Francie a zpívala výlučně italský a francouzský repertoár. V dubnu 1867 se seznámila s Verdim a 27. 10. 1867 vytvořila roli Elisabeth při italské premiéře jeho opery Don Carlos v Bologni (dirigent A. Mariani). Od 1872 omezovala svůj široký repertoár a vedle svých oblíbených rolí Alice (Meyerbeer: Robert le diable) a Rachel (Halévy: La Juive) zpívala téměř výhradně ve Verdiho dílech. 1873/74 vytvořila třicetkrát v Káhiře titulní roli v opeře Aida (kterou zpívala od evropské premiéry v Miláně v Teatro alla Scala 8. 2. 1872); v Miláně interpretovala 22. 5. 1874 též sopránový part při premiéře Verdiho Messa da Requiem a 1874/75 účinkovala při provedení téhož díla za Verdiho řízení v Římě, Paříži, Londýně, Benátkách a Florencii. 1876 se na turné v Petrohradě zhoršilo její chronické onemocnění hlasivek, které záhy nato ukončilo její uměleckou dráhu. Žila v Miláně, vystupovala jen v soukromí a ve svém bytě vedla vyhledávaný společenský salon, který navštěvovali mj. manželé Verdiovi. Po smrti Verdiho manželky G. Strepponiové (1897) pečovala o nemocného skladatele až do jeho smrti (1901). Její inspirující vliv na Verdiho dílo a podíl na jeho šíření jí zajistil místo v italských dějinách; byla pohřbena v Miláně na Cimitero Monumentale mezi velkými osobnostmi italské kultury.
Verdi pokládal S. za nejpovolanější interpretku svých postav, zejména hrdinek pozdních oper (Amelia, Il ballo in maschera), a přepracoval pro její hlasové dispozice několik rolí ve svých starších dílech (1869 Leonora, La forza del destino; 1872 Aida v Miláně). Její dramatický soprán měl rozsah g–cis3 a byl schopen ve všech polohách mnoha výrazových nuancí. Intonovala dokonale čistě, ovládala lehké nasazení a postupné rozvíjení tónu do největší síly i ve vysokých hlasových polohách a technicky zvládnutým legatem vytvářela dlouhodeché oblouky kantilén. Své role studovala důkladně i po herecké stránce, aby se vyhnula operním stereotypům. Nejlépe ztvárnila tragické postavy, jimž dávala sošnou majestátnost. Její hlas a zjev měly ve velkých operních divadlech pro publikum mimořádnou přitažlivost.
Po jediném vystoupení v roce 1855 S. v Čechách už nikdy nezpívala. Nejsou ani přesně známa data jejích návštěv. V červenci 1864 pobývala v Kostelci n. L. a v Praze, kde patrně navštívila rodinu Náprstkových. Do Čech snad přijela i 1868. Hudební listy v červnu 1871 oznámily, že pobývala v Praze a odmítla pozvání na hostování v PD (téměř jistě proto, že by role, které ovládala v italštině, nemohla zpívat česky). Četnější kontakty se rozvinuly 1886, kdy pomohla řediteli ND Šubertovi získat Verdiho souhlas s uvedením opery Otello za výhodných podmínek (prem. 7. 1. 1888) a 11. srpna zhlédla v ND Aidu, hranou na její počest. Na základě kvalitního provedení tohoto díla dal Verdi souhlas i k přednostnímu pražskému uvedení Falstaffa (prem. 16. 11. 1893). V Kostelci nad Labem jí byla na budově radnice 31. 8. 1957 odhalena pamětní deska.
Prameny a literatura
Národní listy 23. 1. 1861 [host. v Cařihradě]; Hudební listy 2, 1870/71, s. 55, 83; Dalibor 24, 1902, s. 317–318, 325–326; Divadelní listy 3, 1901/02, s. 402; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 25; F. A. Šubert: [Z uplynulých dob I.] Moje vzpomínky, 1902; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; G. Verdi, Autobiografia dalle lettere, Roma 1941, česky G. Verdi, životopis v dopisech, vyd. V. Kuneš, 1944; J. Šolín: T. S. První a nejslavnější Aida, Mělník 1944; K. Leis: Pěvecké oddělení pražské konzervatoře, 150 let pražské konzervatoře, sb., 1961, s. 192–193, 200; J. Schánilec: Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, 1961, s. 226; J. Bachtík: Giuseppe Verdi. Život a dílo, 1963; E. Kopecký–V. Pospíšil: Slavní pěvci ND, 1968, s. 7, 141; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; J. Králík: Verdiho múza, Gramorevue 1981, č. 6, s. 6–7; J. Zurynková: T. S.,Kostelec n. L. 1984 [publikace k výstavě]; S. Jareš: Pěvkyně T. S., Hudební věda 22, 1985, 268–273, obr. příl.; O. Špecinger: T. S.,1992 [celá rodina]. • Otto; ČHS [ital. lit.; rodina]; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Enciclopedia; Piper, sv. Register; Kutsch 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 521–522