Syn zpěváka Petera S. (1813–1888), bratr zpěvačky Gisely S. (nar. 1867). Jeho první manželkou byla zpěvačka Josefine Siegmundová (zemř. 15. 2. 1896 ve Vídni). Hudební vzdělání získal od otce, který působil u divadla (mj. po 1836 v Pešti, 1851 byl členem společnosti ředitele F. Bluma). S. debutoval 1869 ve sboru v Lublani, kde záhy zpíval i menší tenorové operetní role. V operetě vystupoval 1870–72 v německých divadlech v Bolzanu, Prešpurku [Bratislava], Olomouci a ve vídeňském Carltheater. 1873 ho přijal ředitel Eduard Kreibig do svého souboru ve Štýrském Hradci, a když 1876 přebíral pražské StD, vzal ho s sebou jako tenoristu pro lyrický operní obor (první pražská role: Wilhelm Meister, Thomas: Mignon). S. v Praze též vyučoval (mj. C. Budilovou-Královou, asi 1880). S přerušením v roce 1883 působil S. ve StD i za Kreibigova syna Edmunda (od 1879), až do července 1884, kdy odešel do Vídně. 1890–1901 byl profesorem herectví na vídeňské konzervatoři a oficiálně jmenovaným dvorním zpěvákem, 1890–95 učil také deklamaci. Jako funkcionář spolku Österreichischer Bühnenverein se zasazoval o stavovské zájmy umělců. Komponoval písně a napsal několik her se zpěvy. Získal rakouská a zahraniční vyznamenání.
Péče v rodině jeho nadání rychle rozvinula. Už jako začátečník osvědčil S. spontánní hudebnost, schopnost čistě intonovat a značnou hlasovou vytrvalost. V 70. letech byl jeho tenor tvárný a schopný mnoha nuancí, od sladké lahodnosti k ušlechtilému kovovému zvuku. Ve StD pobíral načas špičkovou roční gáži 9600 zl., téměř o 30 % vyšší než nejbližší další plat. Obdiv publika získal zvl. jako Assad v Goldmarkově opeře Königin von Saba (1878). Veden ctižádostí obsáhnout celý tenorový repertoár, rozšiřoval S. svůj původní lyrický obor o hrdinné role (během osmiletého angažmá vystoupil více než 600krát). Podle svědectví B. Benoniho ze začátku 80. let tento úkol technicky nezvládl a nadměrné pěvecké zatížení, patrně ve spojení s náklonností k alkoholu, mu 1883 přivodily ztrátu hlasu. Po opakovaném léčení ve Vídni se S. v prosinci 1883 sice vrátil na pražské jeviště, ale zaměřoval se již na interpretačně méně náročnou operetu (poprvé Millöcker: Bettelstudent v červenci 1884). Získal nabídku převážně operetní scény Theater an der Wien, kam odešel již v září 1884 (první role: Caramello, Joh. Strauss: Eine Nacht in Venedig). V listopadu 1884 mu nabídla angažmá vídeňská dvorní opera (Don José, Bizet: Carmen), kde však zpíval jen malé role a působil spíše v organizačních složkách, 1909–16 byl jejím režisérem (1896 režíroval provedení Smetanovy Prodané nevěsty a zpíval Principála, 1912 nastudoval Smetanova Dalibora).
Pražské angažmá bylo po všech stránkách vrcholem S. předčasně kulminující pěvecké dráhy. Jeho dosud neporušené hlasové kvality, působivý jevištní zjev a dobré herecké předpoklady pomáhaly zachraňovat finančně labilní režim StD za rodiny Kreibigů. Spolu s V. Šebestou, V. Dobšem a M. Moser-Steinitzovou patřil k silám, o něž se divadlo opíralo.
Role (ve StD)
1877: Faust (Gounod: Faust und Margarethe), Alfonso (Auber: Die Stumme von Portici), Vasco de Gama (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Rytíř Arthur (R. hrabě Sporck: Ein Nixenmädchen), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Wilhelm Meister (Thomas: Mignon), Lyonel (Flotow: Martha), Jonas (Meyerbeer: Der Prophet), Gennaro (Donizetti: Lucrezia Borgia), Romeo (Gounod: Romeo und Julie), Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto), Max (Weber: Der Freischütz), Radames (Verdi: Aida), Erik (Wagner: Der fliegende Holländer), Markýz Chateauneuf (Lortzing: Zar und Zimmermann), Alphonso de Monza (Hérold: Zampa), Gomez (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Richard (Verdi: Ein Maskenball), Princ Leopold a Eleazar (Halévy: Die Jüdin), Walther von der Vogelweide a Tannhäuser (Wagner: Tannhäuser), Horatio (Auber: Der schwarze Domino), Georg Brown (Boieldieu: Die weisse Dame), Raimbaud (Meyerbeer: Robert der Teufel); 1878: Assad (Goldmark: Königin von Saba), Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Fenton (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Alfred Germont (Verdi: Traviata), Chapellou (Adam: Postillon von Lonjumeau), Dom Sebastian (Donizetti: Dom Sebastian von Portugal), Fernando (Donizetti: Die Favoritin), Corentin (Meyerbeer: Dinorah), Konrad (Marschner: Hans Heiling); 1879: Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo), Almaviva (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Magnus (Kretschmer: Die Folkunger), Junker Robert (Brüll: Der Landfried), Rinaldo (Gluck: Armida); 1880: Arnold (Rossini: Wilhelm Tell), Hrabě Arthur (Donizetti: Linda von Chamounix), Sir Edgar (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Philemon (Gounod: Philemon und Baucis), Hüon von Bordeaux (Weber: Oberon), Wilfried von Ivanhoe (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten), Astorga (Abert: Astorga), Florestan (Beethoven: Fidelio), Manrico (Verdi: Der Troubadour), Don José (Bizet: Carmen); 1881: Faust (Boito: Mephistopheles), Walther Stolzing (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Samiel (Weber: Der Freischütz); 1882: Don José (Bizet: Carmen), Král Alim (Massenet: König von Lahore), Johann von Leyden (Meyerbeer: Der Prophet), Adolar (Weber: Euryanthe).
Práce pro divadlo
Die Georginnen oder Vom Ernst zum Scherz, singspiel, 1 jedn., t: Hamik podle franc. předlohy, 19. 4. 1902 Vídeň, soukromě na zámku Schönbrunn; Noble Gäste, singspiel, 1 jedn., t: Taufstein, 25. 4. 1903 Vídeň, Musikverein; Das Marktkind, opereta, t: M. Blau a Taufstein, 6. 11. 1903, Vídeň, Carltheater; Das Lied, „Bühnenspiel“, t: von Pantrasi a von Berger, 21. 4. 1911, Vídeň, soukromě na zámku Schönbrunn; Die selige Kinderzeit, singspiel, 4 jedn., t: Sieczynski, 4. 1. 1918, Vídeň, Akademie für Musik.
Prameny a literatura
Cedule StD 1876–84, NMd. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1885, s. 18 [odchod]; Teuber III, zvl. s. 704, 736–737, 739, 754, 757, 778; Geschichte der k. k. Gesellschaft der Musikfreunde in Wien, sb., Wien 1912, sv. 1, s. 327; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 135, 158; Wiener Zeitung 13. 7. 1918 [nekrolog]; Deutsches Bühnenjahrbuch [Berlin] 30, 1919, s. 132–133; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadtheaters, Karlsbad 1932 [otec]; W. Beetz: Das Wiener Opernhaus 1869–1955, Zürich 1955, s. 60, 99; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater). Ein Verzeichnis der aufgeführten […] Stücken […], 2, 1811–1974, Wien 1975; J. Balatková: Sólisté vídeňské dvorní opery v Šumperku 1889–1890, Severní Morava 58, 1989, s. 17–23; Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850, [1995], rejstřík ve sv. II, s. 1205 [otec]; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 352 [pražské konc. programy]; Reittererovi 2004. • Eisenberg; Wer ist’s?; Stieger, sv. Titelkatalog; Kutsch 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 519–520
