Absolvoval TKP 1956. Tanečník ÚVS Praha 1956–58. Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí (1958) a umělecký šéf pantomimického souboru. Během studií na TKP se podílel s L. Hrdinovou na pantomimicko – tanečních scénách podle libret J. G. Deburaua (Pierot holičem, 1953; Pierot pekařem, 1954 aj.) S autentickou formou imaginární pantomimy M. Marceaua se setkal v Paříži 1956, první režijní a animátorské zkušenosti získal za spolupráce s J. Trnkou (Sen noci svatojánské, 1959). Základ souboru v DNz tvořili spolužáci z konzervatoře: L. Kovářová-Bílková, L. Pešková, Z. Kratochvílová, J. Kaftan, záhy k nim přibyli herec J. Lukeš a barrandovský maskér R. Weber. První desetiletí práce souboru bylo souvislou řadou experimentů, ověřujících dramaturgické a vyjadřovací možnosti žánru. Fialka tehdy vytvořil (kromě podílu na zahajovací inscenaci Kdyby 1000 klarinetů) šest původních celovečerních inscenací (Pantomima Na zábradlí, 1959; Devět klobouků na Prahu, 1960; Etudy, 1960; Cesta, 1962; Blázni, 1965; Knoflík, 1968). Jako všestranná osobnost – autor, choreograf, režisér a interpret, směřoval ve svém hledání od historie oboru k tematice současného člověka; prosadil pantomimu do obecného povědomí jako plnohodnotný druh divadla. Jeho tvorba prozrazovala těsné sepětí se stylem práce malých divadel. Významná byla jeho spolupráce s činohrou DNz, která obohatila soubor o prvky absurdní grotesky. Propagoval pantomimu osvětovou činností, psal, přednášel, popularizoval; vydal studii Umění pantomimy (1964). Spolupracoval s významnými tvůrci loutkového, animovaného i hraného filmu (J. Trnka, P. Bojar, V. Sís, R. Činčera, V. Jasný aj.). Českému divadlu dobyl světového uznání na Theatre World Season v Londýně 1967 aj. Od 1969 pořádal mezinárodní kurzy, 1969 a 1971 se podílel na mezinárodních festivalech pantomimy. Na počátku 70. let rozvíjel poetiku imaginární pantomimy (Caprichos, 1971) a nahradila ji dramaturgie, která čerpala z historie pantomimy: Lásky (1974), Hry (1976), Funambules 77 (1977), Noss (1981), Sny (1985). Od 1960 natáčel pro ČST kratší etudy, dětské seriály, pro slovenskou televizi seriál Mimstory (1988). V poslední, nedokončené inscenaci Poutník (1991) revokoval hodnoty své poetiky. Fialkův vlastní styl slučoval taneční základ s postupy M. Marceaua a E. Decrouxe, např. inscenace Etudy, která se udržela na repertoáru 32 let, a film R. Činčery Studie I. a II. (1963). Fialka byl předním interpretem souboru. Pod jeho režijním a pedagogickým vedením se soubor vypracoval v profesionální těleso. Jeho režie se opírala o všestranně múzické založení (hrál na řadu hudebních nástrojů). Byl režisér-syntetik, který v souladu s dalšími režiséry malých scén (J. Srncem, J. Roháčem aj.) navázal na poetickou domácí inscenační tradici. Jeho významnou předností byl kultivovaný výtvarný cit. Fialka byl zakladatel novodobé české pantomimy. Pedagog TK HAMU 1974–91 (profesor od 1989). 1988 vydal na HAMU statě Pantomima. Zasloužilý umělec 1972, národní umělec 1979. Manžel 1. Ludmily Kovářové, 2. Zdeny Kratochvílové, 3. Boženy Věchetové.
Literatura
Dewetter, J.: Záhada bílé masky, Divadlo 1962, č. 5 • Dvořák, J.: S Ladislavem Fialkou o kráse umění pantomimy (rozhovor), Scéna 1984, č. 6 • Fialka L.: Knoflík (scénář), Divadelní ústav, Praha 1972 • Gillar, J.–Paseková, D.: L. Fialka and pantomime, Praha, Orbis 1971 • Kovařík, V.: Hlasy a tváře, Čtení o umělcích a umění, Praha, SNDK 1965 • Paseková, D.: Trocha historie nikoho nezabije, Taneční listy 1999, č. 2, str. 8 • Rejžek, J.: Poslední opona, Scéna 1991, č. 6
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 72–73
