Kotzky, Josef

Rodným jménem Josef Michael Candides Kotzian. Psán též Joseph M. Kocky, Kocký. Byl nejstarší ze čtyř dětí kancelisty pražského apelačního soudu. Po absolvování gymnázia studoval 1839–40 filozofii na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde navštěvoval mj. přednášky z estetiky u A. Müllera. Studium však i přes dobrý prospěch nedokončil. Mezidobí odchodu z univerzitních studií a nástupu herecké dráhy stejně jako K. divadelní začátky nejsou známé. V sezoně 1849/50 byl členem činohry Stavovského divadla a v srpnu 1850 získal povolení provozovat divadelní představení v Čechách s výjimkou Prahy a lázeňských měst. V září t. r. opustil Stavovské divadlo a s nově sestavenou společností zamířil do divadla v Žatci. Jako ředitel německojazyčného divadelního souboru pak působil po nadcházející desetiletí v českých zemích (především v západních a severních Čechách). Na lázeňská města obdržel postupně zvláštní povolení od příslušných magistrátů a se svojí společností hrál v Chebu 1850/52, Františkových Lázních 1850/51 a 1851/52, v Plzni 1854/55, v Liberci 1855/56 a 1856/57, Karlových Varech 1854/55, 1855/56 a 1856/57, ale také na Moravě (Jihlava 1852/53 a Opava 1857–60). Výjimkou byla sezona 1853/54, kdy vedl divadlo v uherské Pécsi (Fünfkirchen). V této době se oženil s herečkou Luisou Marií Detroitovou. Od 60. let se K. divadelní aktivity přesunuly natrvalo do Rakouska. 1860–72 vedl divadlo v Salcburku, spojené s provozem letního divadla v lázních Bad Ischl, 1875–81 měl v nájmu divadlo v Linci. 1872 dal postavit letní scénu v hornokorutanských lázních Gmunden, kterou vedl souběžně s lineckým divadlem. 1879 byl stižen záchvatem mrtvice, který mu znemožnil další divadelní činnost. Podnik postoupil manželce a o dva roky později zemřel.
Manželka, herečka a zpěvačka Luisa Marie rozená Detroit (asi 1830–1885) se narodila v Kolíně nad Rýnem a od 1853 hrála v K. společnosti. 1879 se stala faktickou ředitelkou divadla v Gmunden a vedla ho až do své smrti. Syn Friedrich Kotzky (1852–1893) byl herec a režisér. Hrál ve společnosti O. Moserové a v sezoně 1889/90 režíroval v olomouckém divadle. Druhý syn Josef Friedrich Maria Kotzky (1856–1917) absolvoval hudební školení v salcburském Mozarteu, byl dirigentem u svého otce v Linci a v Innsbrucku, později kapelníkem a operním dirigentem ve Štýrském Hradci, Augšpurku a Hannoveru.

Začátky K. divadelního podnikání zřejmě nebyly lehké; v Chebu (1850/51 a leden až duben 1852) pro zvýšení příjmů neváhal v době karnevalové sezony půjčovat kostýmy z fundusu své společnosti. Pro téměř desetileté působení K. divadelní společnosti na území českých zemí je typické střídání nájmů v městských divadlech přes zimní sezonu a v divadlech lázeňských měst během léta. Pro zajištění letních sezon pro něj byla určující smlouva z 1854 na provoz karlovarského divadla po dobu následujících tří let. Když 1857–60 vedl městské divadlo v Opavě, zajížděl v letní sezoně 1858/59 se souborem do slezského Bílska (město Bielsko-Biała). Zprvu menší soubor se postupně rozrostl ve středně velký divadelní podnik, ve kterém působily celé herecké rodiny, např. rodina Lippertova, Khaydova, nebo rodina Detroit, z níž pocházela K.manželka. Společností prošla řada předních osobností spjatých s německým i českým divadlem 19. století: herečka E. Seyfferthová, dcera divadelní ředitele G. Denemyho, členové rozvětvené rodiny Suwarů, A. Boschetti s dcerou tehdy v dívčím věku T. Boschettiovou, budoucí herečkou a zpěvačkou, nebo pozdější ředitelka S. Linggová. Jako herce a režiséra K.zaměstnával budoucího divadelního ředitele J. Posingera.
V repertoáru provozovaném K. společností na území Čech a Moravy převládala činohra. Zpočátku nasazoval hlavně romantické historicko-rytířské hry, např. Raupachovu Die Schule des Lebens, Halmovu Donnu Mariu de Molina, nebo Angela, Tyranna von Padua na motivy V. Huga, která měla ve Stavovském divadle premiéru v době K. angažmá. Uváděl také realistické drama (J. H. Mosenthal: Deborah, ve Stavovském divadle poprvé rovněž v čase K. hereckého působení) a veselohry a frašky (C. Blum: Mirandolina podle C. Goldoniho, J. N. Nestroy: Der Affe und Bräutigam). Divácky vděčné tituly z vídeňských předměstských scén získávaly přechodem do nového prostředí na lokálním zabarvení, např. adaptace pohádkové hry se zpěvy A. Bäuerleho Aline oder Wien in einem anderen Weltteil, uvedená 1852 v Chebu v rámci benefičního představení komika společnosti P. Rastellyho pod názvem Aline, Königin von Golkonda. Méně často zařazoval K. do repertoáru klasické drama (W. Shakespeare: Hamlet).
Hudebně-dramatický repertoár tvořily převážně hry se zpěvy. Opera se v programu K. společnosti hrála až během libereckých sezon na počátku druhé poloviny 50. let, kdy byl uváděn W. A. Mozart (Don Juan, Die Zauberflöte), tituly italského bellcanta (V. Bellini, G. Donizetti), německého romantismu (G. A. Lortzing, F. Flotow, C. Kreutzer) a francouzské pozdně klasicistní či raně romantické opery (F. A. Boieldieu, L. Cherubini). Opereta měla v programu K. společnosti výraznější zastoupení až po jeho odchodu z českých zemí. Před tím ovšem nechyběly ani výstupy tehdy oblíbených artistických umělců: s automatickým divadlem svého otce tu hostovala např. dcera rakouského mechanika Ch. J. Tschuggmalla nebo populární anglická tanečnice L. Thompsonová z londýnského divadla Drury Lane v karlovarských letních sezonách 1854/55, 1855/56 a 1856/57.
Po odchodu do Rakouska bylo už K. podnikání stabilnější. Jeho dvanáctileté vedení salcburského divadla přispělo ke zvýšení renomé této scény, srovnatelné s předními provinčními divadly v Německu. Rovněž v Linci přispěl k celkové stabilizaci divadla a nechal postavit letní scénu v Gmunden. Tamní letní divadlo bylo zbudováno podle plánů architekta F. Schupplera a mohlo pojmout až tisíc sedících diváků. Bylo otevřeno 22. 6. 1872 Suppého operetou Die schöne Galathée. Po smrti K. manželky divadlo vedli různí ředitelé, ve druhé polovině devadesátých let se scéna opět vrátila do vlastnictví rodiny Kotzkých. Synové K. nechali zrenovovat interiér divadla, vybavili jej elektrickým osvětlením a pořídili novou malovanou oponu z dílny vídeňského malíře divadelních dekorací J. Kautského. Město Gmunden získalo 1918 divadlo do svého vlastnictví.

Jako herec získal K. cennou průpravu v řadě výrazově rozmanitých malých či epizodních postav, jež mu byly svěřovány na začátku jeho divadelní kariéry; postupně vyzrál v osobnost charakterního herce. Ve Stavovském divadle byl obsazován do vedlejších rolí šlechticů a vojáků, ale též řemeslníků, sluhů, hostinských či židů, tj. postav s individuálně vyhraněnou společenskou a psychologickou kresbou. Hrál zde jak v německých, tak v českých představeních. Ztvárnil trojici typově odlišných postav ve třech nových hrách dramaturga českého souboru Stavovského divadla J. K. Tyla: Mefista v pohádkové báchorce Čert na zemi, Markuse Tausiga ve hře se zpěvy Lesní panna a Hořičku ve výpravném historicko-vlasteneckém kusu Měšťané a študenti. V případě potřeby pružně přebíral role svých kolegů (A. Hynka nebo K. Šimanovského). V Pécsi pak pokračoval v hereckém záběru, jenž mu byl vlastní i v Praze (rytíři, šlechticové, lokální typy), vzhledem k odlišnému postavení uvnitř souboru tu však hrál stěžejní role (první intrikány či rytíře a postavy hovořící dialektem), na něž ve Stavovském divadle z důvodu konkurence (J. J. Kolár, F. Krumlovský) nedosáhl. Herecký rejstřík obohatil v Chebu, kde již v první sezoně svého podnikání ztvárnil romantického hrdinu a milovníka, šlechtice Rudolfa v adaptaci dramatu V. Huga Angelo, Tyrann von Padua, ale také šibalského tanečníka Antinouse z Holteiovy veselohry Tauber und Taube. V Kotzebuově hře Der arme Poet sehrál hlavní roli existenčně upadajícího básníka, naleznuvšího ztracenou dceru.
Ve své cestující společnosti se K. věnoval také režii, především činoher, veseloher, frašek a parodií. Na konci působení v Čechách a na Moravě během vedení opavského divadla zastával rovněž funkci režiséra zpěvohry.

Z představitele vedlejších postav se K. vypracoval v herce charakterních rolí a majitele divadelní společnosti. Jeho divadelní podnikání v Rakousku bylo jednoznačně úspěšné, o čemž svědčí nejen dlouhodobé vedení linecké a salcburské scény, ale i investice do stavby divadla v Gmunden, které založilo tradici tamních letních představení. Z této tradice vychází mezinárodní divadelní a hudební festival Salzkammergut Festwochen Gmunden, který se ve městě koná od 90. let 20. století.

Role

Stavovské divadlo, Praha (Pštros. – Aréna v Pštrosce)

Mrk (dle B. Hermanna: Tři hodiny před svatbou, Pštros.), Petr (?: Píše sama sobě, Pštros.), Baron Reibstein (R. Benedix: Chudý amanuensis anebo Starý pražský študent), Myšák (A. Klingemann: Doktor Faust aneb Pekelná nevěsta), Chevalier Stříbrotopolský (dle F. Hoppa: Doktora Fausta domácí čepička aneb Loupežnická krčma v lese), Stašek (K. V. Kopecký: Žižka z Trocnova a Bitva u Sudoměřic), Freron (A. Dumas st.: Napoleon, jeho počátek, štěstí a záhuba), Švédský poručík (F. Turinský: Pražané v roku 1648), Tubal (W. Shakespeare: Benátský kupec), Willibald (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, Pštros.), Baron Staudenheim (J. K. Tyl dle A. Varryho: Císař Josef aneb Oběť synovské lásky, Pštros.), Pan Vydřiduška (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec), Hrabě Kronenburg (J. K. Zbraslavský dle H. F. Möllera: Hrabě Waltron aneb Stanné právo, Pštros.), Hync (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu, Pštros.), Luskáček (?: Otec mladé herečky aneb Však my to přece porazíme, Pštros.) – 1849; Lahvička (L. Mayer dle E. Sue: Panský syn a děti z národu, ú.: J. Řezníček), Klapka (A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mne nikdo nezná?), Efraim (K. Gutzkow: Boháč ve škole chudoby), Jan Blahota (K. Lewartowski, vol. přel. dle Ch. Birch-Pfeifferové: Král Václav IV. a jeho kat s předehrou v jednom jednání Kšaft purkmistra plzeňského), Kavalír Bonbon (J. N. Nestroy: Při zemi a v prvním poschodí aneb Rozmary štěstí), Albik z Uničova (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlémský), Mefisto (J. K. Tyl: Čert na zemi), Croupier v lázeňské herně (A. Dumas st.: Hrabě Herrmann), Krejčí (J. H. Mosenthal: Deborah), školní učitel + krejčí (týž: Deborah, Pštros.), Baziliš Pekárek (A. H.: Praha bez kalendáře), Krejčí (Bohdanecký: Čechové u Milána), Gruskel (J. F. v. Weissenthurn: Jan, vévoda finský), Markus Tausig (J. K. Tyl: Lesní panna, nebo: cesta do Ameriky, Pštros.), Hořička (J. K. Tyl: Měšťané a študenti čili Dobývání Prahy od Švédů, Pštros.), Anastáz (F. Kaiser: Kněz a voják aneb Bitva u kláštera skalického, Pštros.), Vavřinec (V. K. Klicpera: Blaník aneb rytíř Zdeněk Zásmucký, Pštros.), Hrabě Rožmberk (V. K. Klicpera: Soběslav, sedlský kníže aneb Boj o knížecí korunu, Pštros.), Willer + hrabě Kronenburg (J. K. Zbraslavský: Hrabě Waltron aneb Stanné právo, Pštros.), Racman (F. Schiller: Loupežníci, Pštros.), Ekbert (Neustädt dle Spindlera: Žid a křesťan, aneb: Lupič dítěte před soudem, Pštros.), Krčmář u zlatého hada v Holomúci (F. B. Mikovec: Záhuba rodu přemyslovského, Pštros.) – 1850.

Společnost Josefa Kotzkého, Cheb

Antinous (F. von Holtei: Tauber und Taube oder Die Lebensretter), Rudolfo (F. Seybold dle V. Huga: Angelo, Tyrann von Padua), Ein Gerichtscommisär (F. Hopp: Der dreizehnte Mantel oder Der Schneider und der Haushofmeister), Lorenz Kindlein (A. Kotzebue: Der arme Poet), Ein Reisender (C. Blum dle C. Goldoniho: Mirandolina oder Das Gasthaus zu Genf), Lazarus Polkwitzer (F. Hopp: Lazarus Polkwitzer von Nikolsburg) – 1851.

Prameny

NA Praha: Policejní ředitelství I., konskripce, karton 276, obr. 195.

AMP: matrika MIK N 15 – 1812–1825 [datum nar. 21. 4., v literatuře uváděno chybně, rodiče: Johann Kotzian a Barbara, roz. Thumová ze Šárky u Prahy].

AUK: seznamy studentů filozofických ročníků Univerzity Karlovy a jejich studijní výsledky z období 1839 – 1840.

SOkA Karlovy Vary: matrika narozených 023, 1851–1862 [narození syna Josefa Friedricha Kotziana].

NMd: cedule Stavovského divadla a Letního divadla ve Pštrosce, sezona 1849/50.

SOkA Cheb: fond č. 1, kart. 255, fasc. 327, složka č. A 960, cedule k představení v Chebu z r. 1851.

Literatura

Bohemia (Prag) 6. 1., 14. 5. 1850, 16. 2. 1856; Almanach des königl. ständ. Theaters (deutschen und böhmischen) zu Prag auf das Jahr 1850, Prag, s. 8–9, s. 17, s. 33, s. 45–46; 1851, s. 18; Almanach für die Freunde der Schauspielkunst (Berlin) 1851, d. [2], s. 259–260; 1852, d. [2], s. 346; 1853, d. [2], s. 163–164; Egerer Anzeiger10. 1. 1852, 21. 2. 1852; Deutscher Bühnen Almanach (Berlin) 1854, d. [2], s. 165–168; 1855, d. [2], s. 94–95; 1856, d. [2], s. 138–139; 1857, d. [2], s. 84–85; 1858, d. [2], s. 369–370; 1859, d. [2], s. 403–404; 1860, d. [2], s. 392, 1889, d. 2, s. 329; Die Presse (Wien) 5. 6. 1856; J. J. Lenhart: Fortsetzung der Memorabilien Karlsbads vom Jahre 1840 bis Ende 1858 mit einer kurzen Darstellungen der merkwürdigen Ereignisse Karlsbads vom Jahre 1325 bis 1839, Prag 1860, s. 82, s. 93, s. 102; Innsbrucker Nachrichten 24. 9. 1881 ● zprávy o úmrtí: Salzburger Volksblatt 2. 1. 1882; Wiener Theaterzeitung 16. 1. 1882 ● Linzer Volksblatt 4. 11. 1885 [zpráva o úmrtí Luisy Marie Kotzky]; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters III, Prag 1888, s. 388–390, s. 858; Salzburger Volksblatt 8. 6. 1893 [zpráva o úmrtí Friedricha K.]; Salzburger Chronik 14. 6. 1897 [letní divadlo v Gmunden]; Linzer Tages Post 16. 6. 1897 [letní divadlo v Gmunden]; M. G. Hall: In unserem kleinen Musentempel. Zu einer Schnitzler-Erstaufführung in Gmunden, in sb. Kulturzeitschrift „Oberösterreich“ 4, 1984, s. 51–55; J. Hilmera: Činnost německých divadelních společností v českých provinciích 19. století, Praha 2006, DÚk, CD 307; J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha 2008, s. 69; J. Janáček: Čtení o německém divadle v Reichenbergu, Liberec 2010, s. 44, s. 69–70; M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku 1/3, Olomouc 2011, s. 142; J. Birchfeld – J. Bohnengel – A. Košenina: Kotzebues Dramen. Ein Lexikon; Hannover 2011, s. 11–12.

Kosch Th, ÖBL, Ulrich

Vznik: 2017