Křtěna Gertrude Walburga. Psána též Sonntag, česky Jindřiška Sontagová. Provdaná hraběnka Rossi. Dcera herce Franze Antona S. (1783 Mainz–1819 Mannheim), původně úředníka, který zanechal divadla po úrazu na jevišti, a herečky a zpěvačky Franzisky roz. Martloffové nebo Markloffové (1789 Heddernheim–1865 Drážďany). Sestra herečky Niny (Nanetty) S. (1811 Koblenz nebo Darmstadt–1879 cisterciácký klášter Marienthal v Sasku), která odešla od divadla a vstoupila do řádu.
S. vystupovala od dětství v činohře (Darmstadt 5. 3. 1811), od 1814 ve zpěvoherních rolích v Mannheimu (Lilly, Hensler–Kauer: Donauweibchen) a od ledna 1816 ve Frankfurtu n. M. (Jeriel, Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg). Její matka byla 1814–24 angažována ve StD v Praze jako milovnice a heroina. S. přijela za ní a 9. 6. 1816 zde debutovala. V červnu 1817 započala spolu se čtyřmi dalšími adeptkami studium zpěvu na pražské konzervatoři v nově otevřené třídě, kterou vedla M. Czejka; S. jí zachovala celoživotní vděčnost. Vyučoval ji též kapelník StD J. Triebensee. Ač vedení konzervatoře vystupování studentů nedovolovalo, hostovala S. občas ve StD i na jevišti soukromého divadla v Clam-Gallasově paláci. Nejpozději 1819 byla již ve StD angažována s platem 600 zl. (V této době tam vystupovala v dětských rolích i její sestra.) Když Henriette účinkovala v listopadu 1820 ve StD při benefici sopranistky W. Beckerové, rozhodlo se vedení konzervatoře vyloučit ji k 20. 2. 1821 ze studia. V divadle se ihned dostala do pozice primadony. Jejího fenomenálního talentu si povšiml ředitel spojených vídeňských operních divadel D. Barbaja, pozval ji k hostování do Theater an der Wien 22. 7. 1822 a po dalších vystoupeních jí nabídl angažmá. V březnu 1823 odešla S. z Prahy; k jejímu poslednímu představení byla složena oslavná báseň. Nedlouho po ní odešla ze StD i její matka, která ji doprovázela na cestách, nejpozději 1834 se však do angažmá ve StD vrátila a opustila je 1837.
4. 4. 1823 vystoupila S. v Theater an der Wien jako Donna Anna (Mozart: Don Juan). V červenci a v srpnu 1824 hostovala ve Štýrském Hradci a její další dráha začala být předmětem intenzivních jednání, v nichž hrála roli i její učitelka M. Czejka. S Vídní se S. rozloučila koncertem 10. 3. 1825, v květnu 1825 hostovala v Lipsku, v červnu pak v Praze. Nakonec uzavřela smlouvu s Königstädtisches Theater v Berlíně (od srpna 1825). Její soukromý život, včetně milostného poměru s E. Clam-Gallasem, s nímž byla do 1828 tajně zasnoubena, byl předmětem žurnalistických indiskrecí.
Během berlínského angažmá 1825–27 hostovala v Paříži, kam nastoupila k italské opeře od ledna 1828, od dubna téhož roku byla v Londýně a v srpnu opět v Paříži, kde nalezla soupeřku v sopranistce M. F. Malibranové. Mezi zářím 1828 a koncem ledna 1829 nevystupovala, údajně pro úraz, snažila se však utajit sňatek s piemontským šlechticem a sardinským diplomatem hrabětem C. Rossim a narození dítěte. Po návratu na scénu v pohostinských vystoupeních v lednu až květnu 1829 usilovala s přímluvou pruského krále Friedricha Wilhelma o uznání sňatku. Turínský dvůr svolil za předpokladu, že S. ukončí uměleckou dráhu. Po několika vystoupeních v berlínské opeře v dubnu a květnu 1830, která dohodl pruský král, a po koncertní cestě divadlo opustila. Friedrich Wilhelm ji 22. 8. 1831 povýšil do šlechtického stavu s přídomkem von Lauenstein. Jako manželka diplomata žila v Haagu, od 1838 v Petrohradě, kde mohla vystupovat u dvora, od 1843 v Berlíně. K návratu na jeviště se rozhodla 1849, když hrabě Rossi po revolučních událostech 1848 opustil diplomatickou službu. Finanční výsledek jejího hostování v Londýně a Paříži 1849–51 poznamenala nesolidnost agenta, proto S. sama podnikla uměleckou cestu po německých divadlech. 13. 3. 1852 uspořádala dobročinný koncert též na Žofíně v Praze (přítomen byl i bývalý císař Ferdinand I. s manželkou); S. zaujala zejména přednesem árie z Händlova Rinalda. V zimě 1852/53 a 1853/54 zpívala v italské opeře v New Yorku a zajížděla do Philadelphie, Bostonu, Baltimoru, na americký jih a západ. Od 21. 4. 1854 přijala angažmá v St. Anna Theatre v Mexico City, za několik týdnů však podlehla epidemii cholery.
Po první pražské roli Jeriel (Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg, 1816) patřil k S. dětským postavám i Benjamin (Méhul: Joseph und seine Brüder, 1818). Měla půvab světlovlasé dívky s usměvavou tváří a velkýma modrýma očima, předurčené pro lyrické typy. Svůj zvonivě jasný soprán ve výškách dokonale ovládala a okouzlovala „flétnovými pasážemi, které většinou polohlasem, avšak s nejdokonalejší artikulací přednášela“ [Riegrův Slovník naučný]. Herecký talent osvědčila v činoherní roli Melitty (Grillparzer: Sappho, 1820). Během studia na konzervatoři vystoupila jako zralá Emmelina (Weigl: Die Schweizerfamilie, 1819) a Červená karkulka (Dittersdorf: Rothkäppchen, 1820). Onemocnění W. Beckerové po nástupu do angažmá jí otevřelo cestu k vrcholným rolím a do pozice primadony (mj. Agathe, Weber: Der Freischütz při pražské premiéře 29. 12. 1821), v níž si osvojila základní repertoár. Ve Vídni triumfovala zvl. jako Euryanthe (Weber: Euryanthe, prem. 25. 10. 1823). Při hostování v Praze v červnu 1825 (hojně se uplatnily i matka a sestra) zpívala kromě starších zdejších rolí a árií také Desdemonu (Rossini: Othello); její herecké uchopení této postavy bylo v pozdějších letech obdivováno (méně již pěvecké).
Její berlínský kult spočíval zejména na rossiniovských partech, z nichž Isabellu (Rossini: Italienerin in Algier) zpívala v roce 1825 celkem 41krát. V pařížské italské opeře proslula jako Elena (Rossini: La donna del lago, 1826, v této roli byla zpodobena několika malíři) a Donna Anna (Mozart: Don Giovanni, olejomalbu vytvořil Paul Delaroche). Bezvýhradně obdivné kritiky z této doby vyzdvihují lehkost a pohyblivost hlasu, podmanivost projevu a zejména vzácný souběh pěveckých, pohybových a výrazových schopností. S námitkami se setkala až 1828 v Paříži, kde dal F. J. Fétis přednost Desdemoně v provedení Malibranové. Poprvé si zde také kritika všimla její slábnoucí střední hlasové polohy. Poslední rolí, v níž S. vystoupila 22. 5. 1830 v Berlíně, byla Semiramis ve stejnojmenné Rossiniho opeře. Po návratu na jeviště ve 42 letech se musela vyrovnat s požadavky nového italského repertoáru (Donizetti, Bellini) a také ohlas již nebyl tak spontánní. Zvl. H. von Bülow vytýkal jejím „vnějškově perfektním“ výkonům chlad a neschopnost poetického vyjádření (1852). Před americkým turné studovala ještě pro italskou operu v New Yorku Adinu (Donizetti: L’Elisir d’amore), Marii (Donizetti: Maria di Rohan) a Lucrezii (Donizetti: Lucrezia Borgia).
S. se stala typickým objektem kultu pěveckých hvězd, jenž byl součástí hudebního divadla první poloviny 19. stol. Její umění, barvitý osobní osud s řadou temných míst i předčasná smrt dodávaly látku tisku. Vysoké společenské postavení, jehož dosáhla, ilustruje výsady, jimž se mohly těšit mimořádné umělecké osobnosti této doby.
Role (ve StD)
1816: Jeriel (Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg); 1818: nezn. role (Rossini: Wilhelm Tell), Benjamin (Méhul: Joseph und seine Brüder); 1819: Gustav (Weigl: Das Waisenhaus); 1820: Amor (Martín y Soler: Baum der Diana), Rothkäppchen (Dittersdorf: Rothkäppchen); 1821: Princezna navarrská (Boieldieu: Johann von Paris), Phillis (Weigl: Nachtigall und Rabe), Sophie (Paër: Sargines), Myrrha (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Rosine (Rossini: Barbier von Sevilla), Margarethe (Grétry: Richard das Löwenherz), Clorinde (Isouard: Aschenbrödel), Agathe (Weber: Der Freischütz); 1822: Amenaide (Rossini: Tancred), Donna Anna a Zerlina (Mozart: Don Juan), Elisene (Rösler: Elisene, Prinzessin von Bulgarien); 1825 j. h.: Bertha (Auber: Der Schnee), Susanna (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Desdemona (Rossini: Othello).
Prameny a literatura
Část pozůstalosti v LA PNP (inventář Y. Dörflová, 1995). Výčet dalších zachovaných pramenů uvádí H. Stümcke (H. S., Berlin 1913, s. VII–XI). – J. B.: Der jungen Künstlerin Dem. Henriette Sontag bey ihrem Abgehen von der Prager Schaubühne, Prag [1823], oslavná báseň, plné znění cituje E. Rychnovsky, 1904 [lit.]. – Hauptmatrik der Schüler des Conservatoriums,archiv Konzervatoře v Praze. – Martinec: Journal. – Cedule StD 1824–25, NMd. – Cedule Clam-Gallasova soukromého divadla, NK Praha sign. 65 G 19, série XIXb, č. 5–18, 20. – Cedule divadla Königstädtisches Theater, Märkisches Museum Berlín. – Seznam vyobrazení S. uvádějí A. Ungherini (Manuel de Bibliographie biographique et d’Iconographie des femmes célèbres, Torino 1892) a H. Stümcke (s. 305–308, přes 80 položek). K ranému období: H. S. Künstlerlebens Anfänge in Federzeichnungen von Julius Gundling, 2. vyd. Leipzig 1862; nověji vyd. Theaterhistorische Porträtsgraphik. Ein Katalog aus den Beständen der Theaterwissenschaftlichen Sammlung der Universität zu Köln, vyd. R. Flatz, Berlin 1995; jediným obrazovým dokumentem pražského původu je portrétní litografie F. Zelinky, Praha [asi 1855]. • Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde [Wien] 1817, s. 471 [matka]; Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 22, 1820, sl. 288–289, 476–477, 689–690; 23, 1821, sl. 206, 418n., 775–778; Allgemeine Theater-Zeitung [Wien] 15, 1822 až 48, 1854, kde na s. 172–180 nekrolog; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1822, s. 743, 744, 766; J. N. A. Schaden: Kritischer Bocksprung von Dresden nach Prag, Schneeberg 1822, s. 217–218; La revue musicale [Paris] 3, 1829 až 4, 1830; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838, s. 9 [odchod matky z druhého angažmá ve StD]; A Memoir of the Countess de Rossi, London 1849; T. Gautier: L’Ambassadrice, Biographie de la Comtesse Rossi, Paris 1850; V. [Ulm]: Wohltätigkeitskoncert der Gräfin Rossi, Bohemia 16. 3. 1852; Bw. [Bülow]: H. S., Ein Minoritätsgutachten, Neue Zeitschrift für Musik 19, 1852, s. 69–73; New York Herald 28. 6. 1854 [úmrtní ozn.]; C. von Holtei: Vierzig Jahre, III, 2. vyd. Breslau 1859, s. 276; J. H. Mirani: Triebensee, Holbein, Gerstäcker und eine junge Sängerin, Darmstädter Zeitung 18., 19. a 20. 7. 1865; O. Teuber: H. S., Bohemia 1. 12. 1877; Teuber III, s. 70–100; W. Bonnet: Aus der Geschichte des Königstädtischen Theaters: Die H. S.-Periode, Mitteilungen des Vereins für Geschichte Berlins,Berlin 1904; E. Rychnowsky: H. S., Bohemia 2. 1. 1904; H. Stümcke: H. S., Berlin 1913; A. Kohut: Die Gesangsköniginnen in den drei letzten Jahrhunderten, Berlin s. a., s. 112–139; E. Pirchan: H. S., Die Sängerin des Biedermeier, Wien 1946; G. Wahnrau: Berlin, Stadt der Theater, Berlin 1957; A. Chaloupka: Divadelní Pragensia v drobných spisech Lobkovické knihovny, Ročenka Universitní knihovny 1958, 1959, s. 128; P. Wilhelmy: Der Berliner Salon im 19. Jahrhundert (1780–1914), Berlin 1989. • Allgemeines Theater-Lexikon 2; Rieger; Eisenberg; MGG 1965 [lit.]; ČHS; Kosch [rodina]; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Piper, sv. Register; Ulrich 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 502–505
