König, Carl

Psán též Karl, občanským jménem Krayll, Krail, v matričních zápisech je doložena i forma Král. Syn obchodního příručího. O jeho vzdělání není nic známo. V Olomouci se policejně přihlásil 1. 10. 1856, bezprostředně přišel ze Lvova. Vzhledem k rozšířenému příjmení, uváděnému v divadelních ročenkách téměř vždy bez křestního jména, nelze zjistit, kde působil v předcházejících letech. 11. 8. 1857 se v Olomouci oženil jako „Carl Krayll, genannt König“, dvaatřicetiletý, s osmnáctiletou Franziskou Sachsovou, dcerou zemřelého divadelního nápovědy Gustava Sachse, jež později na jeho činnost uplatňovala značný vliv. V manželství se v Olomouci narodily čtyři děti: Maria Karolina Franciska (1860), Johanna Augusta (1861-1862), Karl Franz Gustav (1863) a Josefa Franziska Maria (1867).

1856 ho angažoval olomoucký ředitel Friedrich Blum pro první komické role, někdy s upřesněním „na první komické pěvecké role“. Debutoval 1. 10. 1856 jako Ferdinand Raimund ve stejnojmenné hře Karla Elmara. Často vystupoval v Nestroyových fraškách, obrazech ze života od Antona Langera, v parodiích slavných děl, v ženských nebo dětských rolích. V klasických dílech se objevoval výjimečně, uplatnil se však i v nevelké komické operní roli (Pankratius / Lortzing: Der Wildschütz). Kritiky o něm psaly stručně a ne vždy s uznáním. K. píše ve svých vzpomínkách (viz Prameny), že ho v sezoně 1858/59 požádal ředitel Blum o spolupráci ve vedení administrativy olomouckého divadla v době, kdy pobýval ve svém druhém působišti v Krakově (v tomto divadle působil v sezoně 1855/56 „sekretář, knihovník a účetní“ jménem König). Za olomouckého ředitele Karla Haaga(1859–62) přijal K. vedle hereckého úvazku též funkci sekretáře divadla, a to od sezony 1860/1861 až do doby, kdy se stal ředitelem. 1858/59 se objevil poprvé i jako režisér.

V sezoně 1859–60 se K. nenachází v seznamu olomouckých divadelníků. Zápisy o narození jeho dvou dětí ze srpna 1860 a prosince 1861 dokládají, že v této době pracoval jako registrátor u olomouckého státního zastupitelství. V březnu 1862, kdy zemřela jeho dcera Johanna Augusta, již v tomto zaměstnání není zachycen, mezi členy divadla i s funkcí sekretáře ho však nalézáme už na počátku sezony 1860/61. Vzhledem k absenci personálií státního zastupitelství není možno přesně zjistit termín této epizody, snad byl K. vázán smlouvou až do 31. 12. 1861, kdy už pracoval v divadle. Nelze říci, proč k této dočasné změně v jeho profesním životě vůbec došlo.

Již 25. 2. 1862 byla v olomouckém divadle uvedena K. slavnostní hra Österreichs Jubeltag k oslavě rakouské ústavy, vydané 26. února 1861. Vystupuje v ní poutník, který prochází mnoho zemí a hledá v nich štěstí a blahobyt. Nové utváření poměrů v monarchii zde zosobňuje Austria s mladým a schopným císařem v čele. Nedlouho poté se K. stal ředitelem. Dne 30. 6. 1862 podepsal smlouvu s městem Olomoucí na pronájem divadla na šest let za roční nájemné 500 zl. Sezona trvala od září do května (do Velikonoc). Nechal zrenovovat a vyzdobit nejen jeviště (opony, portálové sufity a kulisy aj.), ale celý prostor, jako projev vděčnosti městu, jež také zčásti tuto akci uhradilo. Rekonstrukci vedl významný vídeňský výtvarník a scénograf Heinrich Lehmann. V květnu 1863 se K. s herci odebral do Prostějova, aby ve zdejší aréně až do září dával letní představení.

První sezonu zahájila Mosenthalova Deborah. Už ve smlouvě se K. zavázal, že uvede Wagnerova Tannhäusera, což se stalo hned 30. 12. 1862 v ředitelově úspěšné režii, jež se údajně setkala i s uznáním autora. Z dalších významných operních titulů byly poprvé uvedeny Wagnerův Der fliegende Holländer, Verdiho La Traviataa Gounodova Margarethe (Faust). K. si ponechal vrchní režii pro všechny obory, zejména pro operu, režisérem činohry (a zároveň hercem) byl Louis Wollrabe, nový člen, který přišel i s manželkou Minnou a vrátil se 1867/68, frašky a operety měl na starosti Carl Arthur, přišedší 1862 ze Štýrského Hradce, který též setrval s K. několik sezon.

Až na výjimky angažoval K. nový soubor, který postupně doplňoval herci a zpěváky z mnoha německých divadel monarchie, výjimečně i z Mnichova a Lipska. Z prvního celku s ním spolupracoval po pět sezon první intrikán a herec charakterních rolí Ludwig Renner, jehož předchozím působištěm byla scéna Theater an der Wien. Dámy většinou odcházely po jedné sezoně. Déle spolupracovaly např. L.Vanini, první sentimentální a mladistvá milovnice (1863–65), a pak zejména Terezie Ledererová, 1863/64 lokální zpěvačka i herečka ve fraškách a veselohrách, záhy představitelka druhých partií v opeře a první operetní zpěvačka, jež se dobře uplatňovala v tomto tehdy nastupujícím žánru (mj. Eurydika, Offenbach: Orpheus in der Unterwelt); po sezóně odešla do Prahy do operního souboru Prozatímního divadla.

Nosnou část olomouckého činoherního repertoáru tvořila dlouhodobě málo náročná díla sloužící zábavě, a pak sentimentální kusy (J. N. Nestroy – častý autor, tvořil tu lepší část tohoto repertoáru, dále Ch. Birch-Pfeiffer, R. Benedix F. Raimund, K. Haffner, K. Elmar, S. Schlesinger, A. Langer, O. F. Berg, K. A. Görner, A. Förster, A. Bergen, E. Mauthner, A. Bittner, A. Berla, H. Pohl, C. von Holtei, E. Raupach s každoročním dušičkovým příběhem Der Müller und sein Kind). V olomoucké dramaturgii tohoto šestiletí je nicméně i A. W. Iffland, A. Kotzebue, C. F. Gutzkow, H. von Kleist (v Olomouci každoroční Käthchen von Heilbronn), S. H. Mosenthal (Deborah, Der Sonnenwendhof). Představení začínala až na výjimky v sedm hodin večer a často sestávala ze dvou, tří, velmi výjimečně čtyř jednoaktovek, přičemž jeden z uváděných kusů bývala opereta (Suppé, Offenbach, jehož jednoaktovky se uplatnily ve velkém počtu provedení). Výjimečné se objevil francouzský autor (E. Scribe, Adrienne Lecouvreur, Das Glas Wasser) nebo V. Sardou (Ein Schuld eines Mannes, Die braven Landleute, Die alten Junggesellen).

O klasická dramatická díla nemělo obecenstvo zájem. Pouze Shakespearův Ein Sommernachtstraums Mendelssohnovou hudbou zazněl jako benefiční představení 28. 10. 1865, ale část obecenstva opouštěla hlediště, ač nastudování a většinu hereckých výkonů kritika v Die Neue Zeit vcelku pochválila. Jediným Molièrovým dílem za K. éry byla komedie Der Geizige (1864 při návštěvě Vídeňana Josefa Lewinského). Goethova Fausta si vybral 14. 1. 1865 beneficiant Kraft, ale podle kritiky se zdá, že herci neměli dost předpokladů zvládnout náročné role. Uskutečnilo se jedno představení Goethova Egmonta s Beethovenovou hudbou. Nejčastěji byl hrán F. Schiller (čtyřikrát Kabale und Liebe, Don Carlos 11. 11. 1864 jako benefice hostující Anny Walterové s malou návštěvou,Die Räuber s hostujícím Josefem Lewinským 15. 11. 1864, dále jednou Maria Stuart, Wallersteins Lager, Wilhelm Tell, dvakrát Die Jungfrau von Orléans.

Zvláštní kapitolu K. ředitelského působení tvoří česká divadelní představení, jež se před ním v olomouckém divadle nekonala více než deset let. Už v únoru 1864 se objevila na plakátech nedělní odpoledne v české řeči (mj. Prodaná láska Jana Nerudy, 13. 3. 1864 s Českým dobrovolníkem a francouzskou selkou podle předlohy L. Schneidera). České hry, začínající v půl čtvrté nebo o čtvrté hodině, měly podobnou skladbu jako zábavné večery německé, hrály se zpravidla dvě až tři jednoaktovky a české překlady veseloher a frašek původně německých (např. Putlitzova jednoaktovka Černý Petr nebo Vychovatel v nesnázi od C. A. Görnera, na konci října 1864 a 1865 Raupachova hra Mlynář a jeho dítě). V lednu 1868 propůjčil K. divadlo na nedělní odpoledne české společnosti Anny Štanderové, která hrála několik měsíců v Prostějově. V Olomouci tak poprvé vystoupili česky mluvící profesionální herci. Hrál se J. J. Kolár (Magelona), F. B. Mikovec (Smrt Václava III., posledního Přemyslovce aneb Záhubný kvas v Olomouci), F. V. Jeřábek (Cesty veřejného mínění), V. K. Klicpera (Jan za chrta dán), především Josef Kajetán Tyl, jako nosný autor olomouckého pohostinského cyklu (Strakonický dudák, Lesní panna s hudbou Františka Škroupa, Jiříkovo vidění, Paličova dcera, Pražský flamendr). Z dvanácti večerů vyplnil Tyl šest. Z přeložených kusů se dával Mlýn na ženy G. Morländera a Mnoho přátel naše škoda V. Sardoua.

1. 9. 1866, tedy téměř v závěru lázeňské sezóny po krachu ředitele Fröhlicha, podepsal K. smlouvu na pronájem městského divadla v Karlových Varech jako na svou druhou scénu, ale ještě během září je zavřel, protože olomoucká situace vyžadovala jeho přítomnost. Vrátil se do Karlových Varů v květnu 1867 a přislíbil vést letní sezonu s hudebním provozem. Začal 1. 5. 1867 Halmovou hrou Wildfeuer, ale během léta uvedl hodně oper i s významnými hosty. Spolu s kapelníkem Adolfem Čechem z Prozatímního divadla pozval také české operní sólisty. Po úspěšném létě dalo město na vlastní náklady renovovat oponu, několik dekorací a bočních kulis. 27. 9. 1867 bylo divadlo K. na příští lázeňskou sezónu pronajato, ředitel však už v lednu 1868 oznámil, že na další působení nereflektuje, protože přebírá divadlo ve Lvově.

Lvovské německé divadlo bylo v neutěšené situaci po působení ředitele Friedricha Bluma. Ač se polská společnost snažila německou scénu odstranit a divadlo nutně potřebovalo státní subvence, souhlasil K. s minimálním příspěvkem místodržitelství a spoléhal na svůj operní soubor. Ve Lvově se zřejmě nejzřetelněji projevila jistá nesolidnost jeho podnikání. K. byl noblesním a společenským člověkem a těmito vlastnostmi zvládal problémy s nedodržováním smluv, s neplacením dluhů a s dalšími podnikatelskými prohřešky, jež ho zřejmě provázely trvale, ale nevyšly tak zřetelně najevo. Ve Lvově K. zcela zanedbal denní provoz, nevyplácel svým zaměstnancům gáže a spoléhal na zisky ze zvýšeného vstupného při známých hostech (za jednu sezonu 60 osob). Jeho zaměstnanci podali trestní oznámení a vyhlásili neposlušnost, když nenastoupili k představení k císařovým narozeninám 17. 8. 1869. O dva dny později byla K. smlouva s místodržitelstvím zrušena. Před soudním jednáním K. ze Lvova uprchl, ale nemohl dále působit jako ředitel.

Zprávy o jeho úmrtí v karlovarském tisku sdělují, že K. snad po odchodu ze Lvova podnikl ještě několik pokusů o ředitelství, pak přijímal herecká angažmá, ale nakonec se živil v několika provinčních divadlech už jen jako nápověda. Později si vzpomněl na svá početná přátelství uzavřená v Karlových Varech za svých tamních úspěšných pobytů, vrátil se tam (neznámo kdy) a přátelé mu skutečně vydatně pomáhali, aby zde mohl začít novou existenci. Tu vtělil do zaměstnání deníkového reportéra pro zdejší i vzdálenější tisk. Napsal a vydal i několik příležitostných menších textů a dějiny karlovarského divadla. Říkalo se mu všeobecně „der alte Kőnig“, jak jsou i všechny zprávy o jeho odchodu ze světa nadepsány. Měl za sebou pohnutou minulost a přes všechny léta trvající životní těžkosti, i boj o holou existenci, si zachoval povahu dobrosrdečného vypravěče.

Prameny

ZA Opava, pobočka Olomouc" Sbírka matrik, matriky řím. kat. farnosti u sv. Mořice v Olomouci; oddací matrika a matrika narozených (zde je uveden jeho otec Franz Krayl[l] 1856 jako obchodní příručí, naposledy 1867 jako pensionovaný policejní ředitel, stále ve Vídni; Státní zastupitelství Olomouc 1850-1923.

MZA v Brně: C 7, Vrchní státní zastupitelství Brno 1850-1949.

SOk Olomouc: Archiv města Olomouce, Registratura hospodářská 1786-1873, sg. VI/XI, inv. č. 546;

SOA Plzeň: Sbírka matrik, úmrtní matrika řím. kat. farnosti v Karlových Varech.

Texty - teatralia

C. König: Zwölf Jahre am Theater in Olmütz, Olmützer Zwischenact, leden 1868; C. König: Theatralische Schnurren, Erlebtes und Gesammletes in zwangsloser Reihenfolge, Karlsbad 1888.

C. König: Geschichte des Stadt-Theaters in Karlsbad von seiner Entstehung 1788 bis zur Demolirung desselben1884, Karlsbad, s.d.;

C. König: Gedenkschrift zur Feier der Enthüllung des vom k. k. priv. Karlsbader Schützen-Corps im Monate Oktober 1890 errichteten Hochberger Denkmales, Karlsbad, s.d.

Literatura

Olmützer Zeitung 25. 2. 1862 a 27. 2. 1862 (ozn. a recenze K. hry Österreichs Jubeltag); Die Neue Zeit 7. 9. 1862 (o úpravě divadelního sálu); Karlsbader Volkszeitung 3. 6. 1893; Karlsbader Badeblatt 27. 5. 1893; Karlsbader Wochenblatt 27. 5. 1893; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; V. Nešpor: Dějiny Olomouce, Brno 1936; J. Kalistová: První wagnerovská inscenace v Olomouci, in: Střední Morava, kulturně historická revue, č. 2, Olomouc 1968, str. 100-103; J. Got: Das österreichische Theater in Lemberg im 18. und 19. Jahrhundert. Aus dem Theaterleben der Vielvölkermonarchie, I-II, Wien 1997, Theatergeschichte Österreichs, sv. X, sešit 4, s. 734–742; J. Hilmera: Letní sezóny ředitelů opavského a olomouckého divadla v českých lázních; in: O divadle na Moravě a ve Slezsku II., sborník z mezinárodní konference v Olomouci 2003, Olomouc, Univerzita Palackého 2004, s. 167-225; J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770-1944. Repertoár a členstvo. Elektronická databáze, Olomouc 2005. Umělecké centrum Univerzity Palackého, Dokumentační centrum dramatických umění Olomouc; Dějiny Olomouce, 2. svazek, Statutární město Olomouc, Olomouc 2009; J. Štefanides: Carl König v Olomouci / in Olmütz (1856-1868), Univerzita Palackého Olomouc, 2009; J. Balatková: Osobnost divadelního ředitele Carla Königa v zrcadle olomouckých archivních pramenů. In:Olomoucký archivní sborník, 9, 2011, str. 93-100; M. Havlíčková - S. Pracná - J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku 1/3. Ředitelé městských divadel, Olomouc 2011; J. Kopecký: Olomoučtí divadelní ředitelé a německá opera 1830-1878. In: Divadelní revue, 2012, ročník 23, č. 1, str. 95-121.

HD

Vznik: 30.11.2012