Psán též Schütky. Otec zpěvaček Fernandy S. (1845–1889) a Amélie Schmautz-S. (nar. kolem 1866). První hudební školení získal jako sopranista na kůru v rodném městě u místního varhaníka. Po otcově boku hrál ochotnické divadlo. Učil se sochařství, pak tkalcovskému řemeslu. Od 1837 studoval na pražské konzervatoři ve třídě prof. G. B. Gordigianiho. 1840 byl propuštěn s vysvědčením několik týdnů před absolutoriem, aby mohl nastoupit angažmá basisty ve Stavovském divadle v Linci, kde se uvedl jako Belisar (Donizetti: Belisar), Tristan d’Accunha (Spohr: Jessonda) a Kaspar (Weber: Der Freischütz). 12. 5. 1842 hostoval v Praze v italském provedení Mozartovy opery Don Giovanni, které nastudovala konzervatoř (Masetto a Komtur), a vystoupil na dalších třech večerech ve StD ve svých starších rolích. Byl přijat za člena souboru a setrval v něm do 1844. Účastnil se společenského života, mj. v salonu hraběte F. Thuna (má karikaturu v dnes nezvěstném albu, v němž malíř E. Seibert 1847 zobrazil hosty Thunových uměleckých večerů v zimě 1842/43). 1844–46 působil v německém souboru ve Lvově. Přes Vídeň (mj. Carltheater 1849), Salcburk (zde jako barytonista a režisér opery 1849) a Hamburk (Stadttheater, 1849–54) se dostal do Stuttgartu, kde vytrval v aktivitě až do své smrti, od 1864 též ve funkci režiséra opery. Vyučoval zde na konzervatoři (1868–72), komponoval církevní a vokální díla a překládal operní libreta (např. 1863 Salieriho operu Tarare z italštiny do němčiny). 1858 hostoval na jubilejní slavnosti pražské konzervatoře a 1864 ve StD.
Byl dobře vyškoleným basbarytonistou statného, imponujícího zjevu. Jeho doménou byly hrdinské charaktery, ale uplatnil se všestranně. Na začátku své dráhy v Praze se obtížně prosazoval vedle basistů K. Strakatého a E. Kunze a musel převzít nejen řadu epizodních činoherních rolí, ale i níže položené tenorové úlohy (Eoban Hesse, Lortzing: Hans Sachs). 1842 vystoupil i v české opeře (Poustevník, Weber: Střelec kouzelník, Masetto, Mozart: Don Juan). Jeho vytížení sice postupně rostlo, konkurence však mohla být jedním z důvodů jeho časného odchodu. Ve Lvově působil se sopranistkou z pražské konzervatoře Annou von Riesen a získával publikum pro divadlo, jehož celkové poměry byly značně neurovnané (1844: Lucas von Beaumanoir, Marschner: Der Templer und die Jüdin, j. h., 1845: Ivo, Balfe: Die vier Haimonskinder, Kaspar, Weber: Der Freischütz). Ve Stuttgartu se stal nástupcem J. K. Píška v úctyhodném množství barytonových i basových rolí v pozdně romantických a novoromantických operách. Vedle Meyerbeera a Wagnera zpíval i soudobá díla, mj. premiéry oper svého pražského spolužáka z konzervatoře J. J. Aberta. Ukázky ze stuttgartského repertoáru předvedl při hostování v Praze 1864, kdy zaujal sugestivní démoničností jako zatím nejvýraznější pražský Mefisto (Gounod: Faust und Margarethe) a překvapivě zvládl hlasově i herecky hybnou roli Rossiniho Figara (Der Barbier von Sevilla). Svůj mohutný, průrazný hlas, který pronikl i zvukovou masou velkého orchestru, si udržel do stáří.
Role
Ve StD a v Novém divadle v Růžové ulici v Praze: 1842: Alfonso, později Oloferno Vitellozzo (Donizetti: Lucrezia Borgia), Lord Ashton (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Gaveston (Boieldieu: Die weisse Frau), Marcell (Meyerbeer: Die Ghibellinen in Pisa [Die Hugenotten], vše j. h. i v angažmá), Matteo (Auber: Fra Diavolo), Masetto (něm. i čes., Mozart: Don Juan), Radní Eoban Hesse (Lortzing: Hans Sachs), Gottlieb Taubenherz (Nestroy–Ad. Müller: Die verhängnissvolle Faschingsnacht), Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), Hortensio, hofmistr (Donizetti: Marie, die Regimentstochter), Kníže Ottokar (Weber: Der Freischütz); 1843: Rocco (Beethoven: Fidelio), Carlo (Mozart: Così fan tutte), Skyt (Gluck: Iphigenie in Tauris), Manfred, hrabě ze Syrakus (Mercadante: Bianca und Claisa), Černý rytíř (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Lysander (Isouard: Joconde oder Die Abenteuer), General Lefort (Lortzing: Zar und Zimmermann), Pedro Lopez (Spohr: Jessonda), Osburg, kastelán (Bellini: Die Unbekannte), Otkar, kníže bulharský (Donizetti: Belisar), Basilio (ital., Rossini: Il Barbiere di Siviglia), Alberto, majordomus (Meyerbeer: Robert der Teufel), Capulet (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti), Girot, hostinský (Hérold: Zweikampf), Huayna Capak, Inka z Peru (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest); 1844: Prefekt (Donizetti: Linda von Chamounix), Gessler (Rossini: Wilhelm Tell), Bartolo (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Manfredi, vévoda z Ferrary (Auber: Die Ballnacht), Mluvčí (Mozart: Die Zauberflöte), Ali, kapitán korzárů (Rossini: Die Italienerin in Algier). – Hostování 1846: Tell (Rossini: Wilhelm Tell), Lovec (Kreutzer: Nachtlager in Granada), Figaro (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Mephisto (Gounod: Faust und Margarethe), Alfonso (Donizetti: Lucretia Borgia), Belisar (Donizetti: Belisar). • Ve Stuttgartu (výběr): 1853: St. Bris (Meyerbeer: Die Hugenotten, j. h.); 1854: Pizzaro (Beethoven: Fidelio), Zacharias (Meyerbeer: Der Prophet), Don Juan (Mozart: Don Juan), Plumket (Flotow: Martha), Kaspar (Weber: Der Freischütz), Alfonso (Donizetti: Lucrezia Borgia), Peter Michailow (Meyerbeer: Der Nordstern); 1859: Hoël (Meyerbeer: Dinorah); 1861: Mephisto (Gounod: Gretchen [Faust]); 1862: Lothario (Thomas: Mignon); 1866: Balbazes (Abert: Astorga, prem.); 1873: Gaddo (Abert: König Enzio); 1878: Monfort (Abert: Ekkehard,prem.); 1885: Wotan (Wagner: Die Walküre); 1887: Beckmesser (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg).
Prameny a literatura
Cedule StD 1842–44, 1864, NMd. • Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] 4, 1840 až 17, 1853; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 34, 1841, s. 308; 35, 1842, s. 832, 1066; 38, 1845, s. 1200; 39, 1846, s. 40, 124, 483; Deutscher Bühnen-Almanach [Berlin] 18, 1854 až 43, 1879, zvl. s. 128–130; E. Meliš: Nynější stav hudby v Čechách vůbec a v Praze zvlášť, Lumír 7, 1857, s. 1239; F. Brendel: Die 50jährige Stiftungsfeier des Prager Conservatoriums, Neue Zeitschrift für Musik 49, 1858, červen až prosinec, s. 31, 42; Bohemia 24. a 27. 7., 1., 3., 6., 8. a 13. 8. 1864; Theateralmanach [Prag], auf das Jahr 1865,s. 28–29; Dalibor 1, 1879, s. 97; Teuber III, s. 265; J. R. Kronbauer: Kniha karikatur z uměleckých dýchánků u hraběte Frant. Thuna v Praze v zimě 1842–1843, Máj 3, 1905, s. 363–364; R. Kraus: Das Stuttgarter Hoftheater von den ältesten Zeiten bis zur Gegenwart, Stuttgart 1908; Kittl: Opera StD 1824–62; H. Abert: Johann Joseph Abert, Bad Neustadt/Saale 1983; Got: Lvov. • Eisenberg; Kosch; ČHS; Kutsch 1997; ÖBL.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 478–479
