Dcera spisovatele a redaktora časopisu Zlatá Praha Ferdinanda Sch., neteř bratří E. a J. Grégrových. Studovala němčinu, francouzštinu a dánštinu. Od mládí se intenzivně věnovala literatuře (také jako posluchačka univerzitních přednášek J. Vrchlického) a sledovala divadelní dění na českých i zahraničních scénách. V hudbě se vzdělala u Z. Fibicha, u kterého se školila patrně od 1886 ve hře na klavír a od jara 1892 i v hudební teorii a v základech kompozice. Hudební znalosti uplatnila při vydání čtyřručních klavírních výtahů jeho děl. S Fibichem spolupracovala i na instrumentaci a klavírním výtahu opery Šárka. V polovině 90. let se pokusila o dramatickou tvorbu (Nesmrtelní).
Těžiště její činnosti bylo na poli literárním. Soustavně sledovala především soudobou francouzskou literaturu a z ní zejména tvorbu A. France a E. Zoly, autorů, které kritizoval její konzervativní otec. Překlady jejich povídek a esejů publikovala ve Zlaté Praze a v Květech. Znalost dánštiny jí umožnila v Květech referovat o studiích literárního historika G. Brandese o G. Flaubertovi, E. Zolovi a o bratrech Goncourtových. Z dánštiny přeložila a vydala Brandesova díla Romantická škola ve Francii a portrét filozofa S. Kierkegaarda. Literární přátelství s Brandesem posílilo její zájem o severskou literaturu. Strindbergovi, Bjørnsonovi a zejména Ibsenovi věnovala zvýšenou pozornost i ve svých recenzích činoherních inscenací ND, které od 1890 otiskovala v Květech a příležitostně i ve Zlaté Praze. Byla zanícenou, až exaltovanou bojovnicí proti společenské přetvářce a vyznavačkou lumírovské touhy po plně prožívaném individuálním životě.
Její literární aktivity podstatně ovlivnil romantický milostný vztah se Z. Fibichem. Počínaje operou Hedy se stala jedinou libretistkou jeho oper. Libreto k „českému Tristanu“, jak Hedy nazývali současníci, napsala 1894 podle epizody z nedokončeného Byronova satirického románu ve verších Don Juan. Příběh lásky Juana Tenoria a dcery piráta Lambra doplnila motivem sváru mezi Lambrovými věrnými a částí jeho lidu, která ve sňatku Juana s Hedy viděla naději na nový život. Děj opery obohatila o velkou alegorickou baletní scénu. V libretu k Šárce (1896) pojala příběh Ctirada a Šárky jako novodobou milostnou tragédii. Těžila ze stejnojmenných dramat lumírovců, J. Zeyera (Šárka 1888) a zejména J. Vrchlického, z jehož Šárky (1878) převzala řadu dějových momentů, včetně Šárčiny zrady Děvína a ústřední milostné lesní scény, kde použila i Vrchlického text. Libreto k poslední Fibichově opeře Pád Arkuna (1898) rozčlenila do jednoaktové předehry Helga a do tříaktového druhého dílu opery nazvaného Dargun podle slovanského velekněze, který je hrdinou díla. Nechtěla glorifikovat tragický osud polabských Slovanů, ale sledovala spíše jejich individuální osudy. Její pokus o psychologické zpracování látky zčásti historické, zčásti mytické, jí vynesl oprávněné kritické výtky. (Všechna libreta byla přeložena do němčiny pro event. zahraniční provedení.)
Energické úsilí Sch. o popularizaci a propagaci Fibichova díla vyvrcholilo monografií Zdenko Fibich. Eine musikalische Silhouette (1900). Po Fibichově smrti připravila do tisku poslední řadu jeho cyklu Nálady, dojmy a upomínky, op. 58, vydala první svědectví o poetickém významu většiny těchto klavírních miniatur a 1902 vzpomněla zemřelého přítele časopiseckou statí Zdenko Fibich. Hrstka upomínek a intimních rysův. V „literární causerii“ Paní Bovaryová a Anna Karenina (1903) se zamyslela nad osudy žen provinivších se touhou po plném citovém prožitku. Nedlouho potom si dobrovolně vzala život.
Libreta
Hedy, zpěvohra podle 2.–4. zpěvu Byronova satirického románu ve verších Don Juan, 4 jedn., 1894, h: Fibich. 12. 2. 1896 ND, libr. vyd. 1896; Šárka, zpěvohra, 3 jedn., 1896, h: Fibich, 28. 12. 1897 ND, libr. vyd. 1898; Pohanka, zpěvohra z prostředí Šumavy, 1898, h: Fibich, nedokončeno; Pád Arkuna [části: Helga. Předehra opery…, 1 jedn., 1898, 2. díl opery: Dargun, 3 jedn. 1898], h: Fibich. 9. 11. 1900 ND, libr. vyd. 1901, Helga vyd. i časopisecky, Květy 1899, s. 111–121 – viz lit. u FIBICH Zdeněk.
Hud. publicistika
Zdenko Fibich. Eine musikalische Silhouette [pod pseud. C. L. Richter], 1900; Zdenko Fibich. Hrstka upomínek a intimních rysův, Květy 1902, s. 768–783, tamtéž, kniha 2, s. 67–84, knižně vyd. L. Boháček, 1950; Nejnovější skladby Zdeňka Fibicha, Národní listy 27. 7. 1902, příl. k č. 203. • Recenze hudebnědivadelních představení ND: Fibich–Vrchlický: Námluvy Pelopovy, Květy 12, 1890, s. 500–503; Meilhac–Halévy: Frou-Frou, Zlatá Praha 11, 1894, s. 574–575 [opereta].
Klavírní výtahy
Fibichových partitur, pro 4 ruce: Bouře, symf. obraz, op. 46, vyd. 1896; klavírní kvintet D dur, op. 42, vyd. 1896, Toman a lesní panna, symf. obraz, op. 49, vyd. 1897; baletní hudba z opery Hedy, vyd. s. a.
Prameny a literatura
Literární pozůstalost uložena v ČMH (včetně rkp. Nesmrtelní, 1895) a v LA PNP v Praze na Strahově. Část korespondence je v soukromém archivu paní Zdeni Schulz v Norimberku. • O. Hostinský: Vzpomínky na Fibicha, 1909; V. Brtník: Poznámky k libretům Fibichových oper, Dalibor 37, 1920/21, s. 37–39, 51, 59–60, 69–70, 83–85, 99–102, 115–116, 132–134, 145–148; Z. Nejedlý: Zdenka Fibicha milostný deník. Nálady, dojmy a upomínky, 1925; V. Helfert: Zdenka Fibicha milostný deník. Nálady, dojmy a upomínky, Hudební rozhledy [Brno] 1, 1925/26, s. 99–101, 117–118; J. Durych: A. Sch., Akord 4, 1931, s. 326–355; Z. F. Sborník dokumentů o jeho životě a díle I–II, vyd. A. Rektorys, 1951, 1952; V. Kostřica: A. Sch. o L. N. Tolstém, Československá rusistika 5, 1960, s. 239–241; A. Stich: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, 1996, s. 130–155 [libreto Šárky]; J. Jiránek: Žena v životě a díle romantického umělce, Musica, I, 1997, s. 20–21; J. Jiránek: Mezi třemi ženami. Pokus o biografickou reflexi Fibichova díla, Opus musicum 30, 1998, s. 117–122; M. Ottlová–M. Pospíšil: Fibichovo erotické období (k Náladám, dojmům a upomínkám), Sex a tabu v české literatuře 19. století, sb. z konference v Plzni, 1999, s. 114–124; J. Hora: Polemika, k níž nedošlo. Karel Schulz versus Jaroslav Durych, Literární věda osudem i volbou, sb. prací fil. fak. Ostravské univerzity, řada Literární věda č. 4, 193/2000, Ostrava 2000, s. 39–48; V. Hudec: Zdeněk Fibich–ein tschechischer Romantiker, Fibich–Melodram–Secese, sborník z konference v Praze, 2000, s. 12–30; B. Hemelíková: Smrt a tragično v kontextu mýtu, Fenomén smrti v české kultuře 19. století, sb. z konference v Plzni 2000, 2001, s. 169–177 [libreto Šárky]. • Otto [chybné datum nar.]; ČHS; ÖBL.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 476–478
