Ze zmínky R. Huyera [viz lit.] by bylo možno usuzovat, že Sch. divadelní aktivita začala již v roce 1784. Doložen je však až jeho pobyt v Prešpurku 1787, kde byl divadelním tympanistou a rekvizitářem u společnosti hraběte J. N. Erdödyho; tam dostal i první činoherní role. Jeho další dráha byla velmi bohatá. 1790 působil ve společnosti ředitele C. Haina, který vedle činoher provozoval i náročné opery v městských divadelních prostorách v Opavě, o Sch. vystoupení v opeře však není zpráv. V listopadu 1791 vedl Sch. se společníkem A. Hornungem společnost v Krakově. 1795 hrála jeho společnost ve Vídni (Nationaltheater), ve stejném roce je však doložen v Brně jako člen společnosti J. Rotheho, již s manželkou Theresií (zpívala mj. roli Královny noci, Mozart: Die Zauberflöte, a vystupovala jako herečka). Vedle operních zde Sch. hrál též činoherní role a vytvořil mj. postavu Zumia v Perinetově singspielu s hudbou W. Müllera Der Fagottist oder Die Zauberzither. 1796 účinkoval Sch. s vlastní společností v Opavě (do tohoto roku náleží zřejmě opavská cedule k Mozartově opeře Die Zauberflöte), pak patrně ve Znojmě. V únoru 1797 byl opět hercem v Brně u ředitele J. Rotheho, ale již v dubnu přijal s manželkou angažmá ve společnosti ředitele Stentzsche ve Vlastenském divadle v Praze v domě U Hybernů. Po Stentzschově odchodu z Prahy se s ním ještě 1797 rozešel. Nastoupil zprvu jako herec v Lublani, ale když se tamní společnost v únoru 1798 rozpadla, sestavil opět vlastní soubor, s nímž hrál v Lublani a Klagenfurtu. Do dalších působišť v centrech monarchie pronikal Sch. obtížně. 1798/99 hrál v létě měsíc v Terstu a v zimě v Lublani (v Terstu měl na programu asi 10 činoher a 10 oper, ve společnosti bylo 8 hereček a 9 herců, z nichž většina též zpívala). 1800 sešlo z účinkování jeho společnosti v Šoproni [Ödenburg], ale 1801/02 a 1802/03 se uskutečnila vystoupení v Lublani. 1803–05 hrál Sch. v Klagenfurtu, 1805/06 v Leoben a 1806 opět v Klagenfurtu, odkud bez úspěchu žádal o pronájem nově postaveného opavského městského divadla. 1807 se objevil v Bolzanu a zřejmě se ještě po nějaký čas zdržoval v jižních částech monarchie, než se mu 1809 podařilo zakotvit v Karlových Varech (kde v jeho souboru působil bývalý pražský baletní mistr G. Brunetti). Do Karlových Varů se Sch. v letních měsících každoročně vracel až do 1818. Vedle tohoto stálého působiště hojně cestoval: před 1810 hrál v Bayreuthu, 1811 získal povolení pro Cheb, opakovaně vystupoval v Plzni (1811, 1813–16), 1812 též v Ambergu, 1814–16 v Českých Budějovicích a 1814–18 v Teplicích.
O složení společnosti máme zprávy ze září až listopadu 1811, kdy hrál v Plzni. Vystupovali zde herci a zpěváci Beck, Illenberger, Holzman, Koch, Thiem, Uibersetzer, Balet, K. Winter, Braunová, Freimüllerová, Längerová, Thiemová, Uibersetzerová, Baletová, dalším členem souboru byl herec a autor oblíbených rytířských her H. Cuno. Kromě činoher měl Sch. v Plzni na programu vídeňské singspiely Die unruhige Nachbarschaft (t: Huber), Die Schwestern von Prag (t: Perinet), Das neue Sonntagskind (t: Perinet, vše h: W. Müller), Tiroler Wastl (E. Schikaneder–Haibel), Die beiden Antons (t: E. Schikaneder), Das Donauweibchen (t: Hensler, h: Kauer) ad. 1813 hrála společnost v Plzni v tomto složení: dámy Baletová, Horstová, Freimüllerová, Függerová a Thiemová a pánové Balet, Horst, Illenberger, Függer, Thiem, Lattfuss, Lindner a Weiss.
Jako ředitel získával Sch. stále lepší pověst. Již v Lublani se 1798 uvedl obsáhlým repertoárem, v němž vedle dobových vídeňských singspielů W. Müllera, B. E. Žáka, V. Martina a činoherních novinek Ifflandových a Kotzebuových nechyběly hry Shakespearovy a Schillerovy. Pro města jižních a západních Čech byl po řadu let hlavním principálem a spolupůsobil při výstavbě nového divadla v Českých Budějovicích (1816).
Jako herec (pokud je známo, výlučně německý) byl Sch. představitelem hrdinů a milovníků v činohře, ve zpěvohrách přebíral komické role. Ve Vlastenském divadle vystoupil 1797 jako Don Pedro (Soden: Ignez de Castro) a jeho výkon byl vysoce oceněn publikem i kritikou, když však převzal po V. Svobodovi v uvedeném roce roli Papagena (Mozart: Die Zauberflöte), ve srovnání s ním neobstál. V Lublani hrál činoherní milovníky a hrdiny a zpíval i v opeře (Lubino, Martín y Soler: Cosa rara, 1798, Eutifronte, E. Schikaneder–Žák aj.: Der Stein der Weisen, 1799). Je známo jeho několik zpěvoherních rolí z Chebu: z roku 1810 Wastl (Haibel: Der Tiroler Wastl), Kasper Larifari (Kauer: Das Donauweibchen) a Kasperle (W. Müller: Die Teufelsmühle), 1815 Richard Boll (Weigl: Die Schweizerfamilie) a 1816 Pedrillo (Mozart: Die Entführung aus dem Serail).
Po Sch. smrti se společnost načas rozpadla. Karlovarské divadlo, které tvořilo jádro Sch. podnikání, si na dva roky pronajal ředitel A. Cramer, již po jedné sezoně je však opustil. Zrušenou společnost rychle obnovila vdova Theresie (roz. Sadílková, nar. 1768 nebo 1769, zemř. 5. 12. 1828 v Karlových Varech) a znovu si pronajala divadlo. Jejím tichým společníkem se stal H. Cuno, podnikající v Karlových Varech jako knihkupec. Již 1820 uvedli dvakrát osm her v Mariánských Lázních v nové letní aréně na pozemku kláštera Teplá. Karlovarské divadlo ožilo a posílila se zpěvoherní složka repertoáru. Ač úroveň souboru kolísala, město přijalo společnost jako významnou součást kulturního života. 1824 byla opravena střecha divadla a 1826 byly „z mravnostních důvodů“ přistavěny šatny, které budova dosud neměla (herci se museli převlékat za kulisami). 1827 objednala ředitelka nové dekorace a prospekty od pražského malíře A. Sacchettiho v ceně 750 zlatých a pořídila nové osvětlení.
Repertoár Theresie Sch. je znám ze sezony 1819/20: obsahoval Rossiniho operu Tankred, Maurerovu operetu Die Alpenhütte a Paerovu heroickou operu Camilla. Později byl hrán Mozart (Don Juan a Die Zauberflöte), Weber (Der Freischütz, P. A. Wolff–Weber: Preciosa) a Boieldieu (Johann von Paris), z činoherních autorů Grillparzer, Schiller, Iffland, Halm, Kotzebue ad. 1828 byli členy společnosti pánové Weiss, Schopper, Ottingen, Bredov, Seidler, Lehmann, Lechner, Illenberger, Crusius, Schütz, Ackermann, Kellner, dámy Weissová, Schmidtová, Schopperová (s křest. jm. Lina), Stahlová a Ackermannová. Vystupovala též dcera manželů Sch. Regina Carolina Theresie. Za ředitelky Sch. se ustálil zvyk pořádat v divadle koncerty významných umělců (mj. pianista I. Moscheles se zpěvačkou T. Grünbaumovou), které mívaly dobré návštěvy a přispěly ke kultivaci vkusu publika. Po ředitelčině smrti zanechal i H. Cuno divadelního podnikání a pokračoval v práci ve svém knihkupectví v domě Zum eisernen Kreuz (zemř. 31. 3. 1829 v Karlových Varech). Dcera Katharina (též Carolina), herečka, se provdala 1828 v Karlových Varech za herce a zpěváka J. Lutze, který převzal společnost a řídil ji po tři další desetiletí.
Prameny a literatura
Osobní data ověřil Stát. oblast. archiv Plzeň, matrika zemřelých fary Plzeň, sv. 38, 14./16. 3. 1819 [zde datum nar. Georga Sch.]; matrika zemřelých fary Plzeň, sv. 26, 5./7. 12. 1828 [úmrtí manželky]. – Sch. žádost z 18. 1. 1806 o pronájem divadla, Zemský archiv Opava, fond 159, sign. LXXXII/2. – Cedule: Ozn. her I. F. Jüngera Was sein soll schickt sich wohl a Ehepaar aus der Provinz ředitele J. Rotheho z července 1795, Stát. okr. archiv Olomouc, sbírka soudobé dokumentace, M 8–22, karton C (plakáty) 1783–1866; NMd: Kotzebue: Die Indianer in England, ozn. představení v Brně 19. 10. 1793, Martín y Soler: Der Baum der Diana, ozn. představení ve Vídni 9. 2. 1795, sign. P–6–A–265. – Národní archiv (dříve SÚA): fond Českého gubernia, presidium, sign. 15b. – Stát. okresní archiv Cheb, fond č. 1, fasc. 527, i. 4. A 955, kart. 251 [cesty v záp. Čechách]. • Hochgräflich-Erdödischer Theateralmanach auf das Jahr 1787, Leipzig–Berlin 1787, s. 47–48; Theaterkalender[Gotha] auf das Jahr 1788, s. 196; 1798, s. 249; 1800, s. 291–293; Theater-Souvenirs aller Unter der Direktion des Herrn Karl Hain von 15. August bis 9. Dez. 1790 zu Troppau aufgeführten Trauer-, Schau-, Lust- und Singspiele [...], s. l., s. a.; Allgemeines europäisches Journal, [Brünn] 1795, sv. 2, s. 179–181, 188–189; 1797, sv. 7, s. 207n.; Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 1, 1797, s. 9–10, 38, 207, 210–216; 2, 1798, s. 43, 44; 3, 1799, s. 164–170; Der Theatralische Eulenspiegel, [Prag] 1797, s. 205; J. Tietz: Abschieds-Bagatellen, Laibach 1798; Theater-Journal, Laibach 1798/99; Allgemeines Theater-Journal [Wien], 3, 1807, s. 221; Thalia [Wien–Triest] 1, 1810, s. 160; Wiener allgemeine Theaterzeitung 7, 1814, s. 177; 10, 1817, s. 148; 11, 1818, s, 24; 12, 1819, s. 196 [nekrolog Georg Sch.]; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1821, Stuttgart s. a., s. 310–312; Almanach für Freunde der Schauspielkunst 1839, Berlin, s. 316; G. C. Bottura: Storia [...] del teatro comunale di Trieste, Trieste 1885, s. 33; A. Harpf: Geschichte des Leobner Stadttheaters, Leoben 1892, s. 8; Příspěvky k dějinám českého divadla, vyd. J. Ladecký, 1895, s. 26; J. Schiebl: České divadlo v Plzni, Plzeň 1902, s. 9, 15; K. Bakowski: Teatr krakowski, Kraków 1907, s. 9; P. von Radics: Die Entwicklung des deutschen Bühnenwesens in Laibach, Laibach 1912, s. 64–67, 72–74; R. Huyer: Das hundertjährige Jubiläum des Stadttheaters in Budweis, Budweiser Zeitung 1919, č. 98, 99; F. Lám: A györi német színeszet törtenette 1742–1885, Györ 1938, s. 40; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; Marienbad, sb., kapitoly Theater, Musik und Musikalisches, Marienbad 1932, edice Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper, Eine Sammlung von Darstellungen der sudetendeutschen Städte [...], sv. 11; J. Pukánsky-Kádár: Geschichte des deutschen Theaters in Ungarn, München 1933, s. 143; Vondráček I.; O. Rudan: Das ständische Theater in Klagenfurt, Klagenfurt 1973, s. 40, 63, 158; E. Kühebacher: Eine fahrende Schauspielgruppe als Gast in Bozen, Der Schlern, Monatszeitschrift für Südtiroler Landeskunde 76, 2002, č. 1–2, s. 90–101; J. Hilmera: Schantroch–Schantrochová–Lutz, rkp. 2003; J. Hilmera: Archiv gubernia, fond PG, sign. 15b, rkp. 2005.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 463–466