Schmidt, Heinrich

Manžel sopranistky Th. Dollingerové (1786 Vídeň–1806 Eisenstadt), angažované v Eisenstadtu. Po její smrti manžel sopranistky E. Schneiderové ([?]–1850 Vídeň), angažované v Eisenstadtu 1805 a 1808–13 a v městském divadle v Brně 1814–25 [?] v pozici první dámy pod jménem E. Schmidtová.

Pocházel z bohaté měšťanské rodiny, jež se stýkala s předními osobnostmi své doby (Schiller, Herder). Již v dětském věku hrál malé role v ochotnickém divadle. Ve Výmaru absolvoval gymnázium a 1797–1800 studoval práva v Jeně. Od roku 1800 udržoval kontakt s Goethem a s jeho doporučením se pokusil o hereckou dráhu ve dvorní činohře ve Vídni. Během 18 měsíců se jako herec neuplatnil, kníže Miklós II. Esterházy si však všiml jeho organizačních vloh a od 1804 ho pověřil správou své hudební knihovny a vedením svého divadla v Eisenstadtu, věnujícího se zvl. opeře a singspielu. Scéna byla v provozu od září do prosince a po zbývající část roku pracoval Sch. také pro konsorcium šlechticů v čele s Esterházym, které 1807–10 spravovalo vídeňské dvorní divadlo. Přispíval i do časopisů (Der Freymüthige, 1802–03, Die Zeitung für die elegante Welt, 1806–07, Allgemeine deutsche Theaterzeitung, 1807–08, ad.). 1810 přivezl Esterházy z Paříže Isouardovu operu Cendrillon, Sch. ji přeložil pro domácí scénu (Aschenbrödel) a nechal nastudovat s kopií pařížské výpravy. Po eisenstadtské premiéře provedl Sch. úpravy a zadal operu vídeňským divadlům, v nichž měla více než 100 repríz a pomohla mu existenčně zakotvit. V březnu 1813 Esterházy z finančních důvodů kulturní aktivity ukončil. Sch. se věnoval literární činnosti, psal básně, z nichž některé byly zhudebněny, a vytvořil podle Schillerova vzoru výpravnou patriotickou hru Das österreichische Feldlager, jež během napoleonských válek ve Vídni zpopulárněla (24. 8. 1813 se hrála v Praze a 31. 7. 1815 v Brně).

Od 1814 žil Sch. v Brně, zajímal se o místní městské divadlo a o Velikonocích 1815 je převzal do nájmu. Oficiálně jen zastupoval ředitele F. J. Korntheuera, jehož nájemní smlouva trvala až do roku 1819, který však nebyl schopen funkci vykonávat. Hned po Sch. příchodu mu „skupina kavalírů“ (Taschenbuch 1816) pomohla zlepšit vzhled domu. Po novém jednání o nájmu 1819 a s jeho dvojím prodloužením vedl Sch. brněnské divadlo do roku 1825. 1824 se ucházel o pražské StD, nedošlo však k dohodě o podmínkách nájmu (jeho úspěšnými konkurenty byli Polawsky, Kainz a Štěpánek). Žil v Brně jako soukromník a 1831 si městské divadlo pronajal znovu. Opět nechal upravit jeho interiér (jeho zeť, vídeňský architekt L. Förster, je vytapetoval, dekoroval a obnovil malby). Ředitelem zůstal do 1837, kdy divadlo předal městu v dobrém stavu, včetně dekorací a knihovny. Poté se usadil ve Vídni a psal vzpomínky, jež se koncentrují na Eisenstadt a na kontakty s významnými osobnostmi, o brněnském divadle se však zmiňují jen letmo (Erinnerungen [...], 1856).

Pro funkci divadelního ředitele byl Sch. vybaven vzděláním, společenskou zběhlostí a praxí impresária soukromé scény. V Brně pečlivě studoval potenciální možnosti divadla, včetně složení publika, což se pozitivně odrazilo v návštěvnosti. Na rozdíl od Eisenstadtu, kde měl neomezené zdroje, byla obě jeho brněnská období provázena finančními spory s městem. Veden svým vzděláním, chápal Sch. divadlo jako ušlechtilou instituci s výchovným posláním, chtěl poskytovat kvalitní umění, a v tomto smyslu jednal i s městskou radou, ale byl také dobrým obchodníkem a repertoárově vycházel vstříc širokému měšťanskému publiku. Kvalitu prosazoval při postupné výměně personálu. V sezoně 1815/16 zařadil málo kusů s hudbou, protože mu zřejmě chyběli zpěváci. Začínal s nerozlišeným činoherním a operním souborem o 25 členech. Poprvé angažoval pro brněnské divadlo stálý operní sbor (6 pánů, 5 dam, později až 9 pánů, 10 dam a 4 dětské sboristy) a orchestr zvětšil na 28 členů (srovnatelně s pražským StD). Při vhodných příležitostech zval významné herce a zpěváky, jež nabízela Vídeň (A. Campi, 1819, A. Catalani, 1820 ad., a pozval i italskou společnost, která uvedla opery v italštině).

V činohře prvních let dominoval Kotzebue, klasičtí autoři byli výjimkou. Nejhojněji byl zastoupen repertoár vídeňských předměstských divadel, upravovaný pro místní poměry (Hensler, Bäuerle, Gleich ad.). Sch. kapelníky byli na počátku J. Triebensee a C. von Blumenthal, po 1815 G. Rieger a snad J. Platzer. Na sezonu 1819/20 oznamuje almanach příchod blíže neznámého kapelníka Brauna, dříve v Düsseldorfu a režiséra opery Steina, který zároveň zpíval basové role. 1824–25 dirigoval blíže neznámý Schürer; všichni kapelníci psali hudbu k činohrám. Soubor měl 15 mužských představitelů, z nichž asi polovina též zpívala, a 16 žen v podobném složení. Primadonami byly 1819 manželka kapelníka Brauna a manželka ředitele.

Operní představení se častěji objevovala od 1817, zřejmě po doplnění souboru (již 6. 9. 1815 provedl Sch. jako jednu z mála oper Almazinde na vlastní text, h: Bierey). Později byl program opery srovnatelný s vídeňským nebo pražským, přinášel vyváženě soudobou italskou, francouzskou a německou tvorbu (Beethoven: Fidelio, 1817, od 1817 hojně Rossini, Isouard, Grétry, Paer, Cherubini, Spohr, Spontini, Paisiello ad.). Sch. uváděl též výstupy akrobatů, výpravné kusy s šermířskými scénami, létacími stroji a pohybovými efekty a živé obrazy se zvláštním osvětlením. Početné byly kouzelné hry s hudbou, parodie a frašky z vídeňského předměstského repertoáru, často lokalizované do brněnských poměrů (Bäuerle, C. J. Schikaneder, Meisl, Hensler, Perinet, skladatelé W. Müller, Kauer, Jírovec, Tuček, J. J. Rösler ad.). V schikanederovské tradici uváděl vlastenecké hry, event. s hudbou (1816: Töpfer–Triebensee: Svatopluk, König von Grossmähren, 1817: Pichlerová: Ferdinand der Zweite, König von Ungarn und Böhmen, F. Hopp: Die Burg Nowihrad bei Adamsthal oder Die Schauerkluft der Blutrache, 1819: opera Libussa, Königin von Böhmen und Mähren, h: Lannoy, t: podle ital.). Zařadil i balety a pantomimy, když 1819 pozval na tři měsíce k sérii představení taneční rodinu Uhlichových. S jeho jménem jsou spojeny i první české hry v Brně: 7. 12. 1815 nechal provést českou adaptaci Weidmannovy hry původně s hudbou W. Müllera Das Gespenst in der Mühle–Strašidlo ve mlejně, kterou pro Brno upravili skladatel K. F. Rafael a překladatel Vohanka (prem. již 7. 12. 1814 za Korntheuera), 22. 7. 1822 dal na program Kotzebuovu frašku Kníže na honbě neboli Na zapřenou, v níž basista V. Michalesi zpíval zpěvní vložky, a 28. 10. 1822 uvedl Štěpánkovy Berounské koláče.

Ve druhém ředitelském období 1831–37 Sch. dále zvýšil počet her pro nejširší publikum a následoval i dobový trend k nákladným výpravám (10. 10. 1831 Weber: Oberon s novými dekoracemi a kostýmy podle lipských modelů a s baletem, 26. 10. 1831 F. Roser dle Rossiniho: Die Silberschlange oder Das magische Zauberkabinett, kouzelná pantomima s novými dekoracemi a novou mašinerií). Na dirigování se podílel kapelník J. Hnojil (do 1832), pak kapelník a režisér J. Ruess, který působil jako režisér v Brně již několik let, a v posledním roce kapelník W. Görgl. Zazněla většina evropských novinek (Bellini: Die Puritaner, 1833, Die Montecchi und Capuletti, 1833, Donizetti: Anna Bolena, 1833, Kreutzer: Melusine, 1833, Auber: Maurer und Schlosser, 1833, Die Ballnacht, 1836). Bohatě byla vypravena Meyerbeerova opera Robert der Teufel, jako jinde i zde s mimořádným ohlasem (23. 8. 1834). Domácí tvorba se uplatnila scénickými hudbami Hnojilovými a patriotickými kusy (mj. od režiséra divadla W. Thiela Die Brünner Bettler-Lisel oder Der Sturm auf Eichhorn). 28. 5. 1832 zazněla premiéra romantické opery o 3 jedn. Die Burgfrau auf dem Schloss Pernstein od A. Titla na libreto stavovského moravského archiváře A. Bočka. Ani v druhém ředitelském období Sch. neuvedl operu v českém jazyce, ale dal na program české činohry: 5. 9. 1831: Gleich–Hnojil: Kumrovické koláče (hrálo se též jako Komárovské koláče nebo Masopustní koblihy), 24. 7. 1835 Štěpánek: Čech a Němec.