Začínal jako herec u kočující společnosti v Meklenbursku. Od 1856 angažován za ředitele Stögera v pražském Stavovském divadle, kde vynikl v groteskně-komických rolích v burleskním žánru (fraška, švank). Na scéně jej viděl Johann Nestroy, který ho přivedl do vídeňského Carltheater. Knaack zde s mimořádným úspěchem ztvárnil řadu rolí v Nestroyových hrách (Ovčák v Tannhäuser-Parodie). Po Nestroyově smrti vytvořil populární herecké trio s Karlem Blaselem a Josefem Matrasem. Syn Julius Wilhelm Friedrich (1858 – 1941) byl režisér a pěvecký a charakterní komik. Působil v Opavě, Liberci, Plzni a Praze.
Syn lodního kapitána. Brzy osiřel, dětství a rané mládí plné strádání prožil v Roztoku. Nadání pro herecké povolání se u něj projevilo poprvé v roce 1846, když vystoupil v dobročinném představení na jedné sólové scéně. V roce 1847 se připojil ke kočovnému divadelnímu souboru, se kterým hostoval v Stralsundu, Greifswaldu a v Güstrow. Následovala angažmá v Lübecku (sezona 1848/49), u kočovné společnosti v Meklenbursku a v roce 1850 dočasně v Berlíně v Sommertheater. Ve stejném roce byl angažován pro 1. komické role do Gdaňsku. Odtud odešel v roce 1852 do Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater v Berlíně, kde měl úspěch mj. v rolích Ippelberger a Piepenbrinck. Na doporučení Heinricha Laubeho, ředitele Wiener Hofburgtheater, absolvoval 21. 4. 1856 ve Stavovském divadle (ředitel Stöger) nadmíru zdařilé pohostinské vystoupení (Jude Meyer, Kandidat Miller) a byl zaměstnán. Laubeho záměr, přivést ho přes Prahu do Hofburgtheateru (pro jemné komické charakterní role), se však neměl uskutečnit, protože silná stránka K., který byl vlastně zamýšlen jako náhrada za Louise Grauerta, zemřelého představitele tohoto oboru ve Stavovském divadle, spočívala v groteskně-komické poloze. Tuto schopnost mohl rozvinout v burleskním žánru (komické Offenbachovy role, fraška, švank, burleskní sólové scény apod.) a využít k většímu působení na publikum. Svoji virtuozitu prokázal například, když orchestr hrající mars z Meyerbeerovy opery Der Prophet doprovodil vlastním bubnovým koncertem provedeným pomocí pěstí, loktů a nohou (jako vložka k parodii Der Fechter von Berlin)
Pro K. další kariéru bylo rozhodující, že se jeho pražského benefičního představení zúčastnil také Johann Nestroy, jenž ho odtamtud přivedl do Wiener Carltheater, které vedl (Nestroy viděl K. již v pohostinském vystoupení ve Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater). Už v obou svých prvních rolích v Carltheater (25. 4. 1857 jako Kandidát Miller, 6. 5. 1857 jako Pfeffer) dosáhl K. mimořádně velkého úspěchu. Mezi jeho vystoupeními za Nestroyova života je třeba vyzdvihnout zvláště roli Ovčáka v Nestroyově Tannhäuser-Parodie (1857), jejíž přesvědčivě komické působení uměl ocenit dokonce i přísný vídeňský hudební kritik Eduard Hanslick. Barvitý jevištní obraz ztvárněný K. v roli Hanse Styxe v Offenbachově operetě Orpheus in der Unterwelt – s Nestroyem jako Jupiterem – (Adolf Dauthage, 1860) zaujímá důležité místo v Nestroyově ikonografii a mimo to nabízí charakteristický obraz K.vzhledu a herecké osobitosti. Po Nestroyově smrti (roku 1862) převzal K. v Carltheater většinu jeho rolí a vytvořil poté společně s Karlem Blaselem a Josefem Matrasem znamenité a nadmíru populární komické trio této scény, na kterou se (po angažmá v pouze krátce existujícím Wiener Kai-Theater, po americkém turné v roce 1882, na to následujícím dočasném angažmá ve Wiener Stadttheater a po hojném hostování na všech větších německých scénách, ale také např. v Pešti a Oděse) vrátil definitivně v roce 1888. Z jeho dalších pohostinských vystoupení je třeba zmínit ty, které se konaly v Brně (v letech 1872, 1890 a 1893), a celkem 60 vystoupení v Pražském novoměstském divadle (v letech 1859, 1865, 1874, 1877, 1879 a 1880). Krátce poté, co ještě hrál v titulní roli ve zpěvohře Fürst Malachoff od Julia Sterna, zemřel K. na zápal plic.
K. mistrovství spočívající v kombinaci všech myslitelných groteskních výrazových prostředků, jeho umění masky (vystupoval často během jediného večera ve vícero zcela odlišných rolích), dovednost parodovat pěvecké role z operního repertoáru, akrobatická obratnost a jazykově virtuózní překrucování slov stojí v napjatém vztahu k jeho schopnostem získat si publikum také jako „herec učící se své role“ (mj. v Nestroyových rolích), prokázaným během vídeňských let, a k jeho vysokému mínění o úloze herce. Pro vážnost K. také jako soukromé osoby hovoří jeho zájem o biblická témata (ačkoli byl evangelického vyznání, udržoval vědeckou korespondenci s kaločským arcibiskupem Ludwigem Haynaldem), ale také jeho vstup (již v r. 1854) do roztocké lóže svobodných zednářů. K. uznávané postavení ve vídeňské společnosti se projevilo mj. svatbou (r. 1878) jeho dcery Justiny s podílníkem vysoce váženého vídeňského vinného velkoobchodu Gustavem Samuelem Schlumbergerem, šlechticem z Goldecku. Justinina švagrová se v roce 1876 provdala za pozdějšího rakouského ministerského předsedu Paula Freiherrna Gautsche von Frankenthurn.
K. syn Julius Wilhelm Friedrich (Willi; *21. 11. 1858 Vídeň; +kolem r. 1941, Bayreuth) působil jako pěvecký a charakterní komik poprvé v sezoně 1892/93 ve Wiener Neustadt, dále je jeho činnost doložena od sezony 1894/95 mj. v Opavě, Liberci, Černovicích a v Plzni, v roce 1904 pracoval v Praze jako hlavní režisér (ženatý s Henriettou, roz. Glattauerovou; divadelní jméno Bella Ferraryová), v sezoně 1910/11 – 1913/14 v Berlíně (Tournee-Ensemble Leonhardy-Haskel), poté v sezonách 1921/22 a 1925/26 v Städtisches Schauspielhaus (popř. Opernhaus) v Bayreuthu, kde pak žil bez angažmá.
Činnost Karla K. (*19. 10. 1881, Klagenfurt; +15. 1. 1944 Königsberg/Kaliningrad), syna Julia Wilhelma Friedricha K., je možno doložit poprvé v sezoně 1898/99 ve Wiener Neustadt (činný jako zpěvák a v menších rolích). Poté byl angažován v Innsbrucku, v Českých Budějovicích, v sezoně 1901/02 v Jantschtheater ve Vídni, 1902/03 jako herec a zpěvák v Berliner Centraltheater, v sezoně 1905/06 v New Yorku (Irving PlaceTheater), 1907/08 – 1909/10 v Dresdener Residenz-Theater a nakonec byl od sezony 1917/18 do sezony 1926/27 (s přerušeními) činný v Neues Schauspielhaus v Königsbergu jako režisér.
Role
César (G. Belly: Monsieur Herkules); Lasenius (Th. Hell: Der Hoffmeister in tausend Nöten); Charlotte (!) (A. Bergen: Eine Vorlesung bei der Hausmeisterin); Ippelberger (A. Görner: Englisch); Piepenbrinck (G. Freytag: Die Journalisten); Abraham Meyer (F. Junger: Man sucht einen Erzieher); Kandidát Miller (A. Elz: Müller und Miller); Schreiber Pfeffer (K. A. Lebrun: Nro. 777); Fips (A. v. Kotzebue: Schneider Fips); Brösel (J. Offenbach: Salon Pitzelberger); Saradrap (J. Offenbach: Die Prinzessin von Trapezunt); Baron Gondremark (J. Offenbach: Pariser Leben); Hans Styx (J. Offenbach: Orpheus in der Unterwelt); Geyer (F. v. Suppé: Flotte Bursche); Marquis de Brickville (Meilhac-Halévy: Spätsommer); Lanzelot Gobbo (W. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig); Sockel (F. Raimund: Der Verschwender); Habakuk (F. Raimund: Der Alpenkönig und der Menschenfeind); Pitzl (J. Nestroy: Umsonst); Klapproth (W. Jacoby – C. Laufs: Pension Schöller) etc.
Prameny
WStLA: Evang. Pfarre A. B., Wien.
NA Praha: Policejní ředitelství I, konskripce, karton 273, obr. 952 (Julius Wilhelm Friedrich K.).
ÖThM Wien: divadelní programy.
ÖNB: Bildarchiv und Grafiksammlung, s. BAK-Index (51 fotek rolí a soukromých snímků).
WBR: Handschriftensammlung (156 dopisů).
Literatura
O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters, III, Prag 1888, s. 418, 442f., 479, 523, 631, 743; L. Rosner: 50 Jahre Carl-Theater (1847–1897), Wien 1897, s. 13, 16, 22, 24, 26, 37, 39; G. Bondi: 25 Jahre Eigenregie. Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882–1907, 1907, s. 78, 103, 236; E. Hanslick: Aus meinem Leben, 4. vyd. 1911, sv. 2, s. 4; R. Holzer: Die Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1951 (s portrétem); H. Schwarz: Nestroy im Bild, Wien 1977, s. 72, 154; J. Hein - J. Hüttner – W. Obermaier – W. E. Yates (eds.): J. Nestroy: 'Sämtliche Werke'. Historisch-kritische Gesamtausgabe, Wien 1997; M. Salzer – P. Karner: Vom Christbaum zur Ringstraße. Evangelisches Wien, Wien 2009.
ADB, Eisenberg, Freimauerlexikon, Genealogisches Taschenbuch, HLW, Kosch Th, ÖBL, Ulrich
Periodika
Wiener Theaterzeitung, 28. 4., 8. 5. 1857. – Der Humorist, 22. 3., 3. 5. 1862. – Kikeriki, roč. 5, č. 8, 23. 2. 1865 (karikatura). – Wiener Theater-Chronik, roč. 9, Nr. 45, 10. 8. 1867, Nr. 46, 15. 8. 1867. – Die Bombe, Jg. 4, Nr. 46, 15. 11. 1874 (Karikatur). – Illustrirtes Wiener Extrablatt, 22. (fotky rolí), 23. 4. 1882, 29., 30. 10. 1894. – Fremden-Blatt, 29. 10. (večerník), 30. 10., 1. 11. 1894. – Neue freie Presse, 29., 30. 10. 1894. – Oesterreichische Volkszeitung, 29. 10. 1894. – Neues Wiener Journal, 17. 7. 1924. – Neuer Theater-Almanach, roč. 7, 1896, s. 1896 (Wilhelm Christoph). – Neuer Theater-Almanach, roč. 4ff., 1893ff. (Julius Wilhelm Knaack). – Neuer Theater-Almanach, roč. 10ff., 1899ff. (Karl Knaack); Deutsches Bühnen-Jahrbuch, roč. 56, 1945/48, s. 27 (Karl Knaack).
Vyobrazení
F. Czeike, Historisches Lexikon Wien 3, 1994 (s fotografií role).
Vznik: 30.11.2012