Syn J. N. Škroupa, synovec F. Škroupa. Bratr chemika Jana Zdeňka S. (3. 3. 1850 Praha–10. 9. 1910 Vídeň), od 1896 člena Rakouské akademie věd.
Získal vojenské vzdělání a do 1871 byl kadetem. Poté odešel jako herec k divadlu, pro které od 1876 též tvořil. Působil na německých scénách (Oldenburg, Norimberk, Curych, Amsterdam, Brno) a 1879 se stal hercem StD v Praze. Po šesti neúspěšných měsících odešel do Breslau [Wrocław], později do Freiburgu. 1881 se oženil s herečkou H. Leutnerovou, která začínala v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze. Začal se věnovat pedagogické a literární činnosti a následoval manželku do Drážďan a Petrohradu; tam jeho žena 12. 12. 1883 zemřela při epidemii záškrtu. S. se vrátil do Prahy a obnovil kontakt s německým divadlem a s konzervatoří. V divadle působil jako vrchní režisér a získal velkou pravomoc v době od září 1884 do konce května 1885, v posledních měsících před zhroucením StD za ředitele Edmunda Kreibiga, kdy byl pracovníkem kanceláře; jeho úkolem bylo pozvednout disciplínu souboru a oživit provoz. Setrval v divadle i za nového ředitele A. Neumanna (od léta 1885). Již v tomto roce jednal o spojení StD s městským divadlem v Karlových Varech, kde měla být uváděna velká opera. Počítalo se s pražskými pěvci a s půjčováním pražského scénického vybavení. (Bylo obecně známo, že o karlovarskou scénu usiluje S. v zájmu A. Neumanna, jemuž smlouva na pronájem StD zakazovala podnikání jinde.) Karlovarská městská rada však toto řešení odmítla 1885 i 1891, kdy byl pokus opakován. Od 1886/87 do 1. 5. 1893 vyučoval S. na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Současně učil soukromě; od 1886 vedl koncesovanou dramatickou školu, zaměřenou zvláště na kultivaci slovního projevu, která však napravovala též vady řeči u běžné populace. 1893 se stal vrchním režisérem dvorního divadla v Kasselu. Od sezony 1894/95 působil v dvorním divadle a na konzervatoři ve Stuttgartu. 1898–1901 byl uměleckým ředitelem divadla v Curychu, 1904 se objevuje jako vrchní režisér Deutsches Theater v Berlíně, 1905–09 byl ředitelem městského divadla v Erfurtu.
Od 1886 byl žurnalisticky činný. V Praze krátce vydával Kritische Blätter, Organ für Theater, Kunst und Literatur (nedochováno) a v tomtéž roce převzal redakci deníku věnovaného divadlu Prager Zwischenactszeitung. Psal o činohře i opeře a přetiskoval texty ze zahraničních zdrojů. Jeho tematický rozhled byl značně široký; psal pojednání o publiku, režii, inscenační praxi, praktických otázkách provozu, historické studie a zaznamenával aktuality z hudebního a divadelního trhu. Od 3. 2. 1888 postupně uveřejňoval ukázky z monografie Teubera Geschichte des Prager Theaters. Od dubna 1890, kdy Prager Zwischenactszeitung splynul s politickým deníkem Deutsches Abendblatt, vedl po určitou dobu hudební a divadelní rubriku. Napsal pro ni pojednání o situaci a perspektivách pražského německého divadla Die Zukunft des Deutschen Landestheaters, v němž realisticky pojmenoval hlavní problémy bránící hladkému fungování této scény. Vrátil se též k myšlence někdejších ředitelů StD z doby kolem 1865 (Wirsing, Liegert) vytvořit česko-německý operní sbor, balet a orchestr, který by snížil oboustranné provozní náklady a sloužil oběma scénám. Jako pedagog konzervatoře byl respektovaným specialistou na divadelní kostým. Pro výuku deklamace rozdělil pěveckou třídu podle národnosti a od 1889/90 žádal o povolení znovu otevřít školní zkušební jeviště (bez úspěchu). Napsal odborná pedagogická pojednání. Přestože se jako herec neprosadil, v pražském kulturním životě se výrazně uplatnil jako divadelní publicista, organizátor a pedagog.
Texty
Výběr z publicistických článků vyd. v Praze: Führer durch das Neue deutsche Theater in Prag, mit 3 Plänen des Zuschauerraumes [1887]; Prager Zwischenactszeitung: 27. 6. 1886 Rückblick auf das erste Directionsjahr [A. Neumann]; 31. 10. 1886 Das neue Theater [první zveřejnění kresby projektovaného divadla]; 12. 1. a 13. 1. 1887 Siegfried und Götterdämmerung. Inszenierung und Darstellung [prem. K. Mucka]; 31. 7. 1887 Das zweite Directionsjahr [A. Neumann]; 6. 1. 1888 Die Eröffnung des Neuen deutschen Theaters; 15. 9. 1889 Das vierte Jahr der Direction [A. Neumann]. – Die Zukunft des Deutschen Landestheaters, Deutsches Abendblatt,pět částí ve dnech 15., 17., 19., 23. a 25. 4. 1890. • Odborné texty doložené pouze bibliograficky: Die deutsche Bühne und ihre Beziehung zu Kunst und Moral, 1884; Rhetorische und dramatische Ausbildung, 1888; Methodik der Stimm- und Sprachbildung, 1889; Die Kunst der Rede und des Vortrags, 1892; Katechismus der Mimik und Gebärdensprache, 1892 (V. Nejdl nedokončil překlad do češtiny pro nakl. Urbánek), 2. přeprac. vyd. 1908 jako Mimik und Gebärdensprache.
Práce pro divadlo
Činohry: Drei Systeme, veselohra, 1876 StD; Katastrophen, veselohra, před 1879 StD; Familie Hartung, hra, 4 jedn., 1886 StD; Verkauft, veselohra, 3 jedn., 1887 StD; Rübezahl, pohádka s hudbou B. Sängera, 22. 12. 1892 Nové něm. divadlo, 15. 12. 1929 Brno, vyd. Berlin 1893. – Lit. uvádí činohry: Der Schein trügt, 1881; Unter uns, překlad z franc., 1885; Streik, 1890; Legitimiert, 1891; Frepon and Co., 1900.
Prameny a literatura
Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1885, s. 7, 17; Prager Zwischenactszeitung, říjen 1886 [inzerce školy]; Bohemia 12. 2. 1888 [inzerce školy]; Teuber III, s. 772, 775, 785, 794–798, 805; Dalibor 15, 1893, s. 175; 20, 1898, s. 11, 207; Bondi 1907; Dalibor 31, 1909, s. 196 [nekrolog]; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; Jahrbuch des Zürcher Stadttheaters 1924/25 a 1950/51; M. Kaufmann: Angelo Neumanns theatergeschäftliche Tätigkeit [K. Vary], Der Auftakt 6, 1926, s. 155; Sborník na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, 1936, s. 87, 211; J. Plavec: František Škroup, 1941; M. Laiske: Divadelní periodika v Čechách a na Moravě 1772–1963, 1967; H. Kindermann: Theatergeschichte Europas, VIII, Salzburg 1968. • Lexikon der deutschen Dichter; ČHS; Kosch; Ulrich 1997; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 483–484
