Provd. Steffani, vystupovala též jako Gabriela Boema. Dcera fürstenberského sládka. Vyrostla v Nižboru u Berouna. Početná rodina se stýkala s předními osobnostmi pražského společenského života, včetně herečky O. Sklenářové-Malé a B. Smetany, v jehož ústavu sestra R. Marie po 1866 vyučovala hře na klavír. První školení získala R. v Nižboru od učitele L. Tolmana. 1862 začala s podporou Fürstenbergů studovat zpěv v Praze u F. Pivody. Mezi ní a Pivodou vznikl osobní vztah, který vyvrcholil v září 1864 Pivodovou žádostí o její ruku. Rodina, která počítala s dceřinou mezinárodní pěveckou kariérou, nedala svolení, a dlouhodobé matčino úsilí zabránit možnému sňatku ovlivnilo celou uměleckou dráhu R.
V červnu 1864 ji Pivoda představil italskému impresáriovi B. Merellimu s myšlenkou na pozdější uplatnění na italském jevišti. 10. 2. 1865 debutovala R. v PD jako Leonora (Verdi: Troubadour) a vystoupila v několika dalších rolích, zpravidla jen jednou nebo dvakrát. 16. 5. 1865, ještě před premiérou Smetanovy Prodané nevěsty, přednesla na koncertě Umělecké Besedy se zpěvákem Klimešem dvě dueta z této opery. 1865 ukončila studium u Pivody a 1866 odešla do Milána, kde jí patrně Merelli zprostředkoval školení u ředitele konzervatoře L. Rossiho. Získala smlouvu na sezonu 1866/67 v místním Teatro Carcano a vystoupila 10. 11. 1866 pod pseudonymem Gabriela Boema (Julia, Spontini: La Vestale). 1867/68 působila v Teatro Grande v Brescii. 1868/69 byla primadonou společnosti Opera italiana (řed. Merelli?), která hrála v zimě v Charkově a v dubnu 1869 uspořádala v Moskvě několik italsko-slovanských koncertů. Na podzim 1869 uvažovala o návratu do Prahy a jednala s vedením PD, k dohodě však nedošlo. V červnu 1870 v Praze pouze hostovala v záskoku za onemocnělou sopranistku (Markéta, Gounod: Faust a Markéta, Leonora, Verdi: Troubadour). Vzbudila nevoli, protože zpívala italsky, což v dopise publiku v Národních listech 29. 6. 1870 omlouvala krátkostí času na přípravu. 1869/70 vystupovala v italském divadle ve Rijece a poté s různými operními společnostmi v Itálii. Několikrát koncertovala v zámoří (1874, 1876, 1878 Indie, Jáva, Filipiny, Čína, Japonsko). 1876 se v Miláně provdala za divadelního ředitele (původně houslistu) R. Steffaniho (1834–1923). 1881 vystupovala v Austrálii a v New Yorku. 1884 hostovala v ND a byla vřele přijata publikem. Kritiky (s výjimkou Jindř. Böhma v Divadelních listech) však byly k případnému angažmá odmítavé s poukazem na její věk. Po finančním krachu manžela se 1901 stala profesorkou zpěvu na univerzitě v Melbourne, kde ve skromných podmínkách žila do roku 1922, v posledních letech téměř slepá.
Referáty o debutu v PD poukazovaly na drobné nedostatky (např. na špatnou sluchovou orientaci v ansámblech), vcelku však byly příznivé. Smetana v Národních listech jí přiznal krásný soprán ušlechtilého zvuku a značného objemu, dosti vyrovnaný ve všech registrech, což připsal dobrému vedení v Pivodově škole. Při dalších vystoupeních se poukazovalo na její hereckou nevyzrálost (Eurydika, Gluck: Orfeus a Eurydika, Gabriela, Kreutzer: Nocleh v Granadě). Ani ohlasy italského debutu 1866 v tisku nebyly průkazné, což bylo patrně ovlivněno i průměrnou pověstí divadla. Až usilovným studiem a rozvíjením svých dispozic se R. propracovala k úspěchům. Na rozdíl od většiny českých zpěváků, kteří mířili na německá nebo rakouská jeviště, dovedla do praktických důsledků studijní zásady Pivodovy školy a zaměřila se na italské scény. Jistou dobu trvalo, než se prosadila; v tamní tvrdé konkurenci rozhodovalo vedle pěveckých kvalit též finanční zajištění, společenské styky a agentážní zázemí, jež R. zpočátku postrádala. Z Prahy odcházela v době, kdy vznikala konfliktní situace mezi tzv. Pivodovým a Smetanovým křídlem hudebního života, a její uplatnění v PD za Smetanova vedení bylo sotva možné. Skupině kolem Smetany se jevila jako představitelka „překonané“ italské operní školy, k níž se hlásila repertoárem, italštinou a rovněž požadavkem suverénního postavení zpěváka v opeře. V Pivodově táboře postupně vznikl mýtus o pěvecké hvězdě vyhnané nepřejícím prostředím do zahraničí. Nedostatek zpráv i záměrné falešné informace zkreslily reálný obraz její kariéry, jež ve všech etapách není dosud zcela osvětlena.
Role
V PD a ND: 1865: Leonora (Verdi: Troubadour), Eliška (Bellini: Náměsíčná), Gabriela (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Leonora (Flotow: Alessandro Stradella); 1866: Agáta (Weber: Střelec kouzelník), Pamina (Mozart: Kouzelná flétna), Eurydika a Mílek (Gluck: Orfeus a Eurydika, vše PD); 1870: Markéta (Gounod: Faust a Markéta), Markéta z Valois (Meyerbeer: Hugenoti, vše ital. v Novoměstském divadle); 1884: Amelie (ital., Verdi: Maškarní ples), Selika (ital., Meyerbeer: Afričanka, vše ND). • V zahraničí: Teatro Carcano Milán 1866/67: Julia (Spontini: La Vestale), Amelia (Verdi: Un ballo in maschera), Elaisa (Mercadante: Il giuramento), Elvira (Verdi: Ernani). – Teatro Grande Brescia 1867/68: Inez (Donizetti: La Favorita), role ? (Errico Petrella: Celinda), role ? (Virgil Marchi: Il cantore di Venezia). – 1868: Divadlo v Cinisi (Palermo): Amelia (Verdi: Un ballo in maschera), Leonora (Verdi: Il trovatore). – Charkov 1868/69: Lucrezia Contarini (Verdi: I due foscari), Elvira (Verdi: Ernani), Amelia (Verdi: Un ballo in maschera), Luisa Miller (Verdi: Luisa Miller), Rosina (Rossini: Il barbiere di Siviglia), Maria (Donizetti: La fille du régiment), Norma (Bellini: Norma), Markéta (Gounod: Faust). – Rijeka 1870: Lady Macbeth (Verdi: Macbeth). – Padova 1873: nezn. role (Verdi: Luisa Miller). – Florencie 1877: Jone (E. Petrella: Jone).
Prameny a literatura
Korespondence G. R. s F. Pivodou a kopiáře korespondence F. Pivody v ČMH. • Národní listy 17. 12. 1864 [plán. debut]; 21. 3. a 27. 8. 1865 [jedn. o angažmá]; 1. 12. 1866 [sml. Milán]; 6., 25. a 29. 6. 1870 [host. v PD]; 3. 4., 5. a 21. 8. 1874; 1. až 11. 11. 1884 [host. v ND]; Dalibor 8, 1869, s. 13, 106, 170 [Charkov]; Dalibor 1, 1873, s. 86; 6, 1884, s. 405, 416; Česká Thalia 4, 1870, s. 92; Hudební a divadelní věstník 1, 1877/78, s. 5–6 [biografie]; Divadelní listy 5, 1884, s. 217; Bartoš: PD opera; M. Očadlík: Smetanův nepřítel, Lidové noviny 24. 11. 1940; L. Novák: O těch, kteří odešli [1940]; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany, 1858–1865, 1948, s. 157, 161, 438–441; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970, zvl. s. 29–30; K. H. Sklenář: Mládí G. R. a umělecké počátky v Itálii, 1980. • Srb-Debrnov; Otto; ČHS [v doplňcích ve sv. II].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 450–452
