Vl. jm. Rosenbaum. 1876 přišla jako patnáctiletá na vídeňskou konzervatoř (prof. R. Csillag) a díky mimořádnému talentu zde získala stipendium. 1881 absolvovala obor zpěv, ale pokračovala ve studiu hry na klavír, harmonie, italštiny, tance, mimiky a deklamace. Debutovala 1884 v Mannheimu a necelou jednu sezónu zpívala v městském divadle ve Štýrském Hradci. Ve StD v Praze se ucházela o angažmá 11. 9. 1884 v roli Verdiho Aidy a ředitel Edmund Kreibig ji ihned přijal. 1885 ji nový ředitel StD A. Neumann převzal jako jednu z nemnoha Kreibigových zpěváků do svého souboru, kde setrvala do konce sezóny 1890/91. 1890 jí pražský tisk věnoval pozornost v souvislosti s procesem, který proti ní vedla v Berlíně agentura Selar; R. byla žalována pro údajné nedodržování tantiémových podmínek. Proces měl precedenční charakter, R. jej vyhrála a prosadila se zásada, že umělec není povinen platit provizi agentuře, dosáhne-li angažmá bez jejího přičinění. Z Prahy odešla R. do Breslau [Wrocław] a jako členka tamního divadla hostovala spolu s italským basistou L. Fumagallim v červnu 1894 na pražské německé scéně v hlavních rolích několika představení. Breslau opustila 1896 a po jedné sezoně v Hamburku se z veřejného uměleckého života ztratila.
Její předpoklady pro divadelní dráhu byly výborné. Byla vysoká, štíhlá a měla „mladodramatický hlas s fascinujícím erotickým půvabem a zářivými výškami“ (Rosenheim). Do Prahy přišla jako začátečnice, ale díky dobré technické přípravě mohla postupně nahradit první sopranistku souboru M. Moser-Steinitzovou, blížící se již závěru kariéry. Dokázala svůj hlas na dlouhých tónech rozvinout až do trubkové barvy a vzápětí oduševněle provést jemnou koloraturní ornamentiku. Její široký repertoár zahrnoval i některé mezzosopránové party, jež zvládala svým velkým hlasovým rozsahem. Drobné námitky bývaly vyslovovány proti jejímu ne zcela jistému rytmickému cítění. Soustavně a intenzivně pracovala na svém zdokonalení. 1886, před studiem role Elvíry z Verdiho opery Ernani, odjela do Drážďan k F. Lampertimu, aby si upevnila stylově čisté italské tvoření tónu; vypracovávala herecký projev a snažila se vyhýbat operním manýrám (herecky pozoruhodně zvládala zvl. role Bizetovy Carmen a Goldmarkovy Královny ze Sáby). Spolupráce s dirigenty StD Mahlerem a Muckem, s nimiž připravovala dvě role pro pražskou premiéru Wagnerovy tetralogie Der Ring des Nibelungen, jí dala příležitost k rozvoji, stejně jako vzor M. Moser-Steinitzové. Některé výkony své starší kolegyně ve Wagnerových operách R. přijala jako model ke koordinaci vztahu mezi hudbou a pohybem těla. Ve Wagnerových rolích se obě pěvkyně setkávaly na jevišti: Die Walküre (R. Sieglinda, Moserová–Brünhilda, 20. 12. 1885), Tristan und Isolde (Moserová–Isolda, R. Brangäna, 30. 4. 1886).
V pražském souboru patřila k nejzaměstnanějším silám v běžném repertoáru a účinkovala též při premiérách soudobých oper (Kauders: Der Schatz des Rhampsinit 1887, Reznicek: Satanella 1888, Emerich Fortunat 1889, H. Zöllner: Faust 1888, Wallnöffer: Eddystone 1889). Ředitel Neumann si byl vědom jejích kvalit a udělil jí mimořádná privilegia, k nimž patřilo osvobození od vystupování v operetách (zpívala pouze ve výjimečných představeních) a právo sjednávat si hostování na jiných scénách. Spolu s významnými domácími a zahraničními pěvci ji Neumann zařadil i do zájezdového souboru, s nímž v březnu a dubnu 1889 pohostinsky vystupoval v Petrohradě a Moskvě (Wagner: Der Ring des Nibelungen). Byla též členkou pražské skupiny, s níž Neumann hostoval v červnu a červenci 1891 v Berlíně, kde vystoupila v mimořádně úspěšných představeních téměř 30krát jako Santuzza (Mascagni: Cavalleria rusticana). Díky této roli získala v Německu jméno. V nedlouhé kariéře R. představovala pražská léta nejvýznamnější období, v němž se propracovala ke svým vrcholným výkonům.
Role (ve StD a v Novém německém divadle)
1885–87: Sieglinde (Wagner: Die Walküre), Gutrune (Wagner: Götterdämmerung), Elsa (Wagner: Lohengrin), Senta (Wagner: Der fliegende Holländer), Brangäne (Wagner: Tristan und Isolde), Vitelia (Mozart: Titus), Leonora [Fiordiligi] (Mozart: Così fan tutte), Dáma (Mozart: Die Zauberflöte), Donna Elvira (Mozart: Don Juan), Hraběnka (Mozart: Figaros Hochzeit), Argelia, Dardanova vnučka (Catalani: Dejanice), Agnes (von Perfall: Junker Heinz), Lucrezia (Donizetti: Lucrezia Borgia), Felisa d'Amores (Ad. Müller: Der Hofnarr), Laura (Ponchielli: Gioconda), Valentina (Meyerbeer: Die Hugenotten), Norma (Bellini: Norma), Rodopis (Kauders: Der Schatz des Rhampsinit, prem.); 1888: Leonore (Verdi: Troubadour), Violetta (Verdi: Traviata), Angela (Klughardt: Astorre), Satanella (Reznicek: Satanella, prem.), Margarethe (Gounod: Faust und Margarethe), Agathe (Weber: Der Freischütz), Margarethe (H. Zöllner: Faust, prem.), Světlovlasá Lisbeth (Brüll: Das steinerne Herz), Thalea (Enna: Die Hexe); 1889: Irene (Wagner: Rienzi), Venus (Wagner: Tannhäuser), Lady Hariot (Wallnöfer: Eddystone, prem.), Desdemona (Rossini: Othello), Rezia (Weber: Oberon), Jessonda (Spohr: Jessonda), Selica (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Ilona (Reznicek: Emerich Fortunat, prem.); 1890: Isabelle (Meyerbeer: Robert der Teufel), Isabella Francouzská (Litolff: Die Tempelherren), Elvira (Verdi: Ernani), Královna (Marschner: Hans Heiling); 1891: Cikánka Isbrana (Anton Rubinštejn: Kinder der Haide), Pastýř (Meyerbeer: Dinorah), Isabel (Bretón: Die Liebenden von Teruel), Isolde (Wagner: Tristan und Isolde), Santuzza (Mascagni: Cavalleria rusticana); 1894, vše j. h.: Selica (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Aida (Verdi: Aida), Carmen (Bizet: Carmen), Sulamith (Goldmark: Königin von Saba), Saffi (J. Strauss: Zigeunerbaron), Nedda (Leoncavallo: Der Bajazzo).
Prameny a literatura
Životní data sdělila rodina. – Cedule pražského německého divadla 1887–92, NMd. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1887 až 1892, 1895, s. 43; Prager Zwischenactszeitung 21. 3. 1888 [Violetta], 4. 2. 1890 [Sieglinda]; Deutsches Abendblatt 12. a 14. 5. 1890 [proces v Berlíně]; Illustrierte Deutsche Presse 15. 2. 1891 [biogr.]; O. Wilda, Neue musikalische Zeitung 14, 1893, č. 19 [studium a debut]; Der Humorist [Wien] 1893, č. 11; Teuber III, zvl. 762, 773, 812–815, 819, 820, 824; Rosenheim, s. 28, 43, 60, 82, 101, 110; Němeček 1963. • Eisenberg; Kutsch 1997; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 447–449
