Psán též Bohumír. Syn venkovského hudebníka. Záhy zvládl několik nástrojů. 1777 (1780?) až 1782 byl ve službách hudbymilovného hraběte J. Sedlnického v Linhartovech [Geppersdorf] jako lokaj. Na přímluvu K. Ditterse z Dittersdorfu studoval pak dva roky na piaristické koleji v Bílé Vodě u Javorníka, po návratu 1784–86 je veden v Linhartovech v matrice u hraběte Sedlnického jako zámecký muzikus [lit.: Boženek]. V teorii byl žákem J. Damase Brosmanna. 1787 přišel do Brna, kde si načas opatřoval obživu prací holiče a lazebníka. Postupně se mu podařilo získat soukromé žáky. Asi 1790 se stal kapelníkem městského německého divadla a oblíbeným učitelem teorie a skladby. 1805–08 ho zaměstnal hrabě Haugwitz na zámku v Náměšti nad Oslavou. Tam měl k dispozici kapelu s přibližně 60 členy a sbor o 24 členech a mohl provozovat náročný operní repertoár (Gluck, Cherubini, Salieri) i vídeňské singspiely s místními silami. V Náměšti napsal scénické oratorium Thirza und ihre Söhne a suity z oper pro dechovou harmonii (d’Alayrac, Mozart, Schenk). Po návratu do Brna 1808 působil jako dirigent oratorních a symfonických koncertů (mj. Beethoven: Christus am Ölberge, březen 1818). Nadále dirigoval v divadle, přesné údaje o jeho angažmá však nejsou známy. Zdá se, že spolupracoval s kapelníkem J. Triebenseem, který působil v Brně 1811–16, a zastupoval ho, když Triebensee odjížděl do Vídně na koncertní vystoupení. 1823 se R. objevuje v brněnském divadle spolu s kapelníkem J. Platzerem. 1828 založil v Brně hudební ústav, v němž vedle teorie vyučoval i nástrojové hudbě a zpěvu; vychoval asi 200 žáků, k nimž patřili A. E. Titl, H. Vojáček ad. Pro pedagogické potřeby napsal vlivnou a hojně používanou učebnici Theoretisch-praktische Einleitung die Generalbass- und Harmonielehre in 6 Monaten gründlich und leicht zu erlernen (Brünn 1833, 1839 a po 1850). V poměrně početném skladatelském díle (mj. několik kantát a mší) se jeví jako epigon vídeňského klasicismu. Psal hudbu k činohrám, vsuvky do oper apod. (napsal mj. variace na hudbu z Rossiniho opery Lazebník sevillský, op. 17).
Jeho kapelnická činnost v brněnském městském divadle na přelomu 18. a 19. stol. měla pro vývoj divadla základní význam. Za ředitele J. Rotheho (1792–1803) disponoval R. orchestrem o 24 hráčích. Na repertoáru byly německé verze italských oper, někdy nákladně vypravené (1791: Paisiello: Die schöne Müllerin, 1794: Salieri: Axur, 1795: König Theodor in Venedig, 1799: Palmira), Cimarosa (1798: Die heimliche Ehe), hojně byl zastoupen singspiel (1797: Winter: Das unterbrochene Opferfest, 1794: Vranický: Oberon, 1797: Schenk: Der Dorfbarbier). Do doby jeho působení spadají první brněnská provedení Mozartových oper (1793: Die Zauberflöte, Belmont und Constanze [Die Entführung aus dem Serail], 1797: Die Hochzeit des Figaro, Don Giovanni, 1798: Die Güte des Titus). Kromě toho uvádělo divadlo „pantomimické balety“ a lidové hry se zpěvy (W. Müller, Süssmayr, Kauer ad.), zvl. v posledních letech období J. Rotheho, provázených závažnými finančními problémy.
R. divadelní dirigentská činnost vyvrcholila v první čtvrtině 19. stol., kdy zastihl ještě první ředitelské působení podnikavého a seriózního ředitele H. Schmidta (1815–25). Vedle děl Mozartových zazněly za R. řízení v divadle především francouzské opery v německých překladech (1803: Cherubini: Lodoiska; 1804: Cherubini: Die Tage der Gefahr [orig. Les Deux journées]; 1809: Grétry: Richard der Löwenherz; 1811: Spontini: Vestalin; 1812: Isouard: Aschenbrödel; 1813: Grétry: Raoul der Blaubart, Boieldieu: Johann von Paris; 1814: Isouard: Das Lotterielos; 1816: Isouard: Joconde; 1817: Isouard: Jeanot und Collin; 1818: Spontini: Ferdinand Cortez; 1819: Boieldieu: Schön Rothkäppchen; 1821: Meyerbeer: Emma di Resburgo; 1824: Auber: Der Schnee). Z méně provozovaného italského repertoáru řídil R. ještě brněnské premiéry Rossiniho (1817: Tancred, 1820: Othello a Der Barbier von Sevilla). Německý repertoár byl převážně vídeňského původu (1808: Jírovec: Agnes Sorell; 1810: Weigl: Die Schweizerfamilie; 1812: Jírovec: Der Augenartz; 1817: Beethoven: Fidelio; 1819: Spohr: Faust’s Schicksale und Höllenfahrt, Weber: Silvana; 1822: Weber: Der Freischütz).
R. patřil k nejvýznamnějším osobnostem hudebního Brna z přelomu 18. a 19. stol. Jeho pedagogická aktivita zformovala celou generaci hudebníků a jeho dlouholeté působení v městském divadle představovalo stabilizační prvek v neklidném období s mnoha personálními změnami a hospodářskými otřesy.
Práce pro divadlo (zjištěná provedení)
Das wütende Heer (Das Mädchen im Thurme), singspiel, 3 jedn., t: Bretzner, 1795 Brno, přesné datum nezjištěno; Jolanta, Königin von Jerusalem, 4 jedn., t: Ziegler, scén. hudba, 27. 9. 1797 Brno; Todtenglocke um Mitternacht, hra se zpěvy, t: Mühlbeck, 1810 nebo 1830 [uvádí Wurmová]; Mäon oder Die Löwenjagd, 5 jedn., t: Collin, scén. hudba, 22. 2. 1813 Brno; Schuster Flink, singspiel, t: anon., asi 1830; Die Stufenjahre der Komik oder Hanswurst, Rippl, Pierot, Thaddädl, Kasperl, Simandl, Staberl und Quecksilber, quodlibet, t: Ruber, 7. 1. 1839 Brno. – Biblickou operu Die Heerde von Bethlehem uvádí R. v autobiografii, prov. nedoloženo.
Prameny a literatura
Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 1, 1797, s. 73; d’Elvert: Musik, s. 161–165 [citace autobiografie z Moravie 1844]; K. Vetterl: B. R. a jeho doba, Časopis Matice moravské, 53, 1929, s. 48–56, 435–500; Vondráček I; J. Němeček: Nástin české hudby 18. stol., 1955; K. Šram: Hudební skladatel B. R., opavický rodák, Krnovsko, 3, 1958, s. 16; Boženek: Opava, zvl. s. 62, 248; J. Trojan: První mozartovský kapelník v Brně (G. R., 1764–1855), program Státního divadla v Brně, listopad 1991, s. 112–114; J. Trojan: Opera v Brně v první polovině 19. století, Opus musicum 27, 1995, s. 128–139, 183–187; Wurmová 1996; J. Trojan: Lokální hry ve staré brněnské Redutě na náměty z historie a lidových pověstí, Vlastivědný věstník moravský 53, 2001, s. 333–352; Dějiny hudby na Moravě. • Mendel; Wurzbach; ČHS; Lexikon zur deutschen Musik.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 445–446