V českém prostředí psán Karel. Debutoval 1869 v Turíně a působil v Záhřebu. Vystupoval též v Benátkách, Bukurešti, ve Lvově, v Oděse, Kyjevě a v Americe. Ač rodem Ital, byl v Praze, kam přišel s výbornou pověstí z milánského Teatro alla Scala, prezentován jako chorvatský zpěvák. Mezi několika dalšími tenoristy hostoval v PD v září a říjnu 1880, v době hledání sil pro dokončované ND, a poté znovu od 25. 7. 1883, kdy před znovuotevřením měl soubor ND pro velké tenorové úlohy k dispozici pouze A. Vávru a V. Soukupa. Byl angažován na pět let, ač se proti přijetí zpěváka neznalého češtiny postavila ještě před podepsáním smlouvy většina hudebních kritiků. Jejich protesty provázely celé R. pražské působení. Během pražského angažmá hostoval ještě u českého divadla v Brně (1885: Manrico, Verdi: Troubadour; Alfredo, Verdi: La Traviata), dále v Pešti (1885), u českého divadla v Plzni (únor 1886: Manrico, Verdi: Troubadour; Eleazar, Halévy: Židovka; Faust, Gounod: Faust a Markéta) a ve Varšavě (1886). V lednu 1887, když ND odmítlo jeho ultimativní požadavek podstatného zvýšení gáže, nedodržel R. smlouvu a odjel z Prahy. Po neúspěšném pokusu získat angažmá v Brně se vrátil do Záhřebu, kde vystupoval do 1889. Po očním onemocnění opustil divadlo a vedl mlékárenský závod. Na konci života oslepl a zemřel v nouzi.
Jeho čtyřleté působení v ND mělo pozitivní i problematické aspekty. Byl hrdinným tenoristou s italsky školeným hlasem, jehož síla, technické ovládání a schopnost výrazového odstínění byla ve srovnání s českými pěvci mimořádná. Celkový dojem z jeho výkonů však nebyl vyrovnaný. Např. jeho provedení Jíry (Smetana: Braniboři v Čechách) mělo vedle vynikajícího hlasu i „vroucnost a opravdové nadšení“, u jiných postav mu bylo vytýkáno, že ve strnulé póze zpívá árie na rampě, přehnaně zdůrazňuje vysoké tóny a stereotypně pohybuje rukama, aniž se pokouší o hereckou charakteristiku. Jeho repertoár se orientoval na francouzskou a italskou operu, v níž zpíval italsky (Auber, Meyerbeer, Gounod, Donizetti, Verdi). Za jeho nejlepší úlohu byl považován Radames (Verdi: Aida). Pod tlakem kritiky se naučil některé úlohy česky (Dvořák, Dimitrij, Šebor: Husitská nevěsta, Smetana: Braniboři v Čechách, Rubinštejn: Démon, Wagner: Lohengrin, první představení opery v češtině), český text však memoroval z fonetického přepisu a jeho výslovnost nebyla korektní (podobně jako u jiných hostujících zpěváků, kteří se naučili roli česky pro zvýšení své popularity). Na rozdíl od pražského německého divadla, které absorbovalo poměrně početné cizince vcelku bez problémů, měl R. v ND nevýhodnou pozici, protože jazykový aspekt zde hrál značnou roli, kritika zveličovala i nevýznamné detaily a R. se navzdory svým hlasovým kvalitám stával obětí polemických kampaní vedených částí tisku proti divadlu.
Role (v PD a ND)
1880, vše j. h.: Manrico (Verdi: Troubadour, v angažmá 1884), Faust (Gounod: Faust a Markéta, v angažmá 1884), Eleazar (Halévy: Židovka), Raoul (Meyerbeer: Hugenoti, v angažmá 1884), Sever (Bellini: Norma), Edgar (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Robert (Meyerbeer: Robert ďábel, v angažmá 1886), Jíra (Smetana: Braniboři v Čechách, v angažmá 1885), Richard (Verdi: Maškarní ples), Masaniello (Auber: Němá z Portici, v angažmá 1885); 1883: Jan z Leydenu (Meyerbeer: Prorok), Ernani (Verdi: Ernani), Dimitrij (Dvořák: Dimitrij, nová verze), Vévoda (Verdi: Rigoletto); 1884: Don José (Bizet: Carmen), Radames (Verdi: Aida), Jaroslav (Šebor: Husitská nevěsta), Vasco de Gama (Meyerbeer: Afričanka), Pollione (Bellini: Norma); 1885: Lohengrin (Wagner: Lohengrin, čes. prem.), Faust (Boito: Mefistofeles), Kníže ze Synodalu (Rubinštejn: Démon); 1886: Sardanapal (Zavrtal: Myrrha, prem.).
Prameny a literatura
Dalibor 2, 1880, s. 126, 150, 157; 5, 1883, s. 292–293, 296, 375–376; 6, 1884, s. 66; s. 464–465; 7, 1885, s. 36, 249, 435; 8, 1886, 46, 202; 9, 1887, s. 21, 23, 30, 247; 30, 1908, s. 154; Národní listy 13.–19. 1. 1887 [spor o gáži]; J. Arbes, Před otevřením Národního divadla, Česká Thalia 5, 1891, s. 98; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, s. 196–197; Bartoš: PD opera; Nejedlý: ND I; L. Novák: Stará garda Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; Dvořák: Korespondence, II; ND po 1883. • ČHS; Otto; Muzička enciklopedija; NDp.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 435–437
