Raul, Emanuel

Vl. jm. Emanuel Friedmann. Jeho manželkou byla operetní herečka Johanna Henrietta Kat­harina, roz. Hoppeová (nar. 14. 9. 1845 ve Freiburgu u Badenu/Breisgau v Německu), 1873 rozvedená Kolbová. Za R. se provdala 23. 2. 1888 ve Vídni. Její nemanželskou dceru Jacquelinu, později herečku (nar. 16. 5. 1875 ve Vídni) R. zřejmě adoptoval.

R. byl synem obchodníka. Od 1854 navštěvoval s nevalným prospěchem vyšší reálku v Brně a jeden rok studoval na brněnské techni­ce. Pak se vrátil do otcova obchodu, ale 1862 odešel k divadlu (1902/03 a 1912/13 slavil ju­bilea své činnosti). Podle vlastních údajů začínal v Praze, Českých Budějovicích a v Linci, 1863 působil v Klagenfurtu, 1865 ve vídeňském Theater in der Josefstadt, 1868 v Karlo­vých Varech u ředitele C. Haaga, později v Odě­se, Bukurešti a Lublani. Asi od sezony 1874/75 zpíval milovnické role v převážně operetním repertoáru vídeňského Theater an der Wien. Vlastní divadelní společnost založil 1877 (její pětadvacáté výročí oslavil 14. 9. 1902), o jeho ředitelských začátcích v Šoproni [Ödenburg] a poté v Prešpurku [Bratislava] však není zatím nic známo. Pronajímal si zpravidla dvě divadla, jedno celoroční, druhé s letním provozem; jeho aktivitu nelze vždy sledovat v plném rozsahu.

Od 30. 4. 1880 se na 11 let stalo základem je­ho podnikání městské divadlo v Karlových Va­rech; narychlo je převzal po sebevraždě ředite­le E. Bachmanna (18. 4. 1880). 1880–83 byl současně ředitelem městského divadla v Olomouci a 1883–86 si pronajal i městské divadlo v Liberci. 1888 se pokusil převzít Lobe-Thea­ter v Breslau [Wrocław], kde však vzápětí ztroskotal.

Po skončení první karlovarské etapy 1891 přenesl své působiště do Prešpurku a pronajal si (s několika přestávkami) na zimní období zdejší městské divadlo celkem šestkrát mezi 1890/91 a 1898/99. Nevyhnul se tam problé­mům s maďarskou sezonou, která navazovala vždy na jaře na jeho zimní měsíce. S některými operami objížděl i Temešvár a Trenčianské Teplice (např. 1895 Smetana: Die verkaufte Braut). 1895 se mu podařilo obnovit smlouvu v Karlových Varech, kterou postupně prodlužo­val až do 1905. Po vypršení prešpurského úvaz­ku zajišťoval od podzimu 1899 do května 1902 také zimní sezonu v západočeských Teplicích. Karlovarská městská rada uvažovala již od pře­lomu století o celoročním provozu divadla, kte­rý však R. v požadované podobě zřejmě nebyl schopen zajistit. 1905 se proto již nezúčastnil výběrového řízení a od 1906/07 do 1913 půso­bil v německém divadle v Katovicích. Poté se stáhl do soukromí.

Ve svém hlavním dlouhodobém působišti, Karlových Varech, dával R. před náročným re­pertoárem přednost zábavnému divadlu a uvá­děl téměř výhradně operety. Lázeňské divadlo, hrající od dubna do konce září, se muselo přizpůsobit dennímu režimu pacientů, plenéro­vým koncertům orchestru a mnoha sezonním atrakcím (akrobaté, cikánská hudba, vojenská hudba, hudebníci u pramenů ad.). Po několik prvních měsíců (do srpna 1880) mu konkurovalo samostatně pronajímané dřevěné letní divadlo s vlastním orchestrem, od 1881 si R. pronajímal obě scény. Městská rada zpočátku nebyla zcela spokojena a smlouvou, obnovenou 1883, zavazovala ředitele k rozšíření repertoáru o činohry a hry se zpěvy, k doplnění zásoby de­korací a kostýmů a k vyloučení spoluúčinkujících ochotníků. Dlouhodobě byla však koncep­ce zábavného lázeňského divadla v souladu se záměrem města. 14. 9. 1884 bylo staré divadlo uzavřeno a po nouzové sezoně na letní scéně je od 15. 5. 1886 nahradila nová budova (arch. Fellner a Helmer, otevřeno Mozartovou operou Figaros Hochzeit). O její pronájem se pokusil prostřednictvím svého sekretáře K. Skraupa ře­ditel pražského StD A. Neumann; chtěl využít prvotních námitek proti R. repertoáru a nabíd­nout městu uvádění velkých oper s pražským souborem a vlastní výpravou. Neumannova nabídka, opakovaná ještě 1891, byla však odmítnuta a operety nadále dominovaly; např. 1887 bylo v 168 hracích dnech provedeno 66 čino­her, 6 oper a 96 operet (Offenbach, Suppé, Joh. Strauss, Ad. Müller, C. Zeller, R. Dellinger aj.). Hostovali zpěváci z Prahy, Vídně a z Mnichova. 1888 angažoval R. jako druhého kapelníka mladého F. Schalka, později kapelníka pražského německého divadla a šéfa vídeňské opery, který v Karlových Varech zahájil dirigentskou dráhu.

Ve druhém období po 1895 přivedl R. do Karlových Varů kvalitnější soubor ze zimních sezon v městském divadle v Prešpurku. Byl schopen zvládnout vedle operet i běžné opery (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada, Brüll: Das goldene Kreuz, Verdi: Troubadour, Smeta­na: Die verkaufte Braut se 7 reprízami, Goldmark: Heimchen am Herd, Thomas: Mignon, Flotow: Alessandro Stradella, Martha ad.). 1898 přijal zkušeného kapelníka G. Baldreicha (po 1911 působil pod jménem B. Brzobohatý v ND). Po odchodu z Prešpurku 1899 přenesl R. operní provoz na zimní sezony do Teplic a nedostatky svého personálního vybavení (zvl. ve sboru) nahrazoval výpomocemi z Drážďan.

Tradici společného vedení karlovarské a olo­moucké scény založil již po 1840 ředitel F. Blum. R. se o pronájem olomouckého diva­dla ucházel mezi pěti kandidáty v době, kdy byl ředitelem v Šoproni. Olomoucká smlouva byla podepsána 1880 na šest let, R. ji však ukončil již 1883, podobně jako jeho předchůdci a ně­kteří pokračovatelé. V souboru byla značná fluk­tuace (trvale v něm působila pouze R. manžel­ka). Vedle dvou operních a jednoho operetního kapelníka mělo divadlo sbor o 22 zpěvačkách a zpěvácích, 2 figurantky a 4 elévy v baletu, 1880/81 výtvarníka Schuberta a po další dvě sezony malíře Geisslera jr. R. se snažil uvádět v činohře i operetě co nejvíce novinek, ohlášený repertoár však nedodržoval. Silně byly za­stoupeny frašky se zpěvy, artistická vystoupení a hrála se i efektně vypravená pohádka (Grimm: Aschenbrödel). Klasické hry (Schiller, Shake­speare, Goethe apod.) se objevovaly ponejvíce jako benefice. 1880/81 bylo uvedeno 19 oper­ních titulů, v následujících letech 15 a 21. Kaž­dý rok zazněly: Verdi: Der Troubadour a Rigoletto, Flotow: Martha, Gounod: Faust und Margarethe, Weber: Der Freischütz, Meyerbeer: Die Hugenotten, Lortzing: Der Waffenschmied, ve dvou sezonách Mozart: Don Juan, Lortzing: Zar und Zimmermann, Halévy: Die Jüdin, Meyerbeer: Robert der Teufel, Flotow: Alessan­dro Stradella, v jedné sezoně i další tituly (Nessler: Der Rattenfänger von Hammeln, Verdi: Aida, Meyerbeer: Der Prophet s novou výpra­vou G. Lehnera z Vídně). Pouze v první operní sezoně vystoupilo několik významných hostů. Od sezony 1881/82 ubylo za ostrých kritických komentářů operních představení a v jednotvár­ném repertoáru převládly operety (Suppé, Joh. Strauss, Offenbach, Millöcker, Lecocq ad.). V lednu 1883 vznikla náhlá krize útěkem kapelníka a R. získal prostřednictvím vídeňské agentury Lewy náhradu v G. Mahlerovi. Ten dirigoval mezi 11. 1. a 18. 3. 1883 asi 13 špat­ně obsazených a nouzově vypravených oper (o stavu souboru svědčí fakt, že k první z nich, Meyerbeerovým Hugenotům, nemělo divadlo partituru a Mahler řídil z klavírního výtahu). Repertoárovým přínosem byla Bizetova Car­men (1882/83), kterou uvedla Olomouc jako první malá scéna v monarchii. Důvěra k řediteli již během prvních dvou let zmizela.

R. byl jedním z nejdéle působících divadelních ředitelů ve střední Evropě. O jeho mezinárodní proslulosti svědčí italský řád sv. Mauricia a bulharský řád alexandrovský, jimiž byl vyznamenán před 1892. Rozsah a kvalita jeho podnikání kolísaly v závislosti na místních podmínkách a požadavcích. Neměl ctižádost uvádět novinkový repertoár, jeho doménou byla opereta a jen výjimečně disponoval souborem schopným realizovat náročnější díla. Jeho předností byla podnikatelská i finanční solid­nost, jež městu jako majiteli divadla (až na vý­jimky) zaručovala klidný průběh pronájmu. Je­ho souborem prošel značný počet pozdějších vynikajících umělců. 

Prameny a literatura

Matrika narozených židovské nábož. obce Boskovice 1832–1843, Národ­ní archiv (dříve SÚA) Praha, sbírka židovských matrik. – Heiratsbuch, Reihe-Zahl 486/I/1888, Geburts­buch, Reihe-Zahl 1417/1875 [Jacqueline], obojí Israelitische Kultusgemeinde Wien. – Archiv města Brna: B 1/39, Ústřední nár. výbor města Brna, Kar­totéka domovského práva 1850–1948; N 57, Něm. státní reálka v Brně. – Stát. oblast. archiv Olomouc, M 1–1, Archiv města Olomouce, registratura z let 1874–1920, hospodářská. – Deníky Mährisches Tagblatt a Die Neue Zeit. • Reichenberger Zeitung 20. 4. 1886; Prager Zwischenactszeitung 14. a 21. 8. 1887 [o Teplicích]; Statistisches Jahrbuch der könig­lichen Hauptstadt Olmütz, I, Einleitungsband, vyd. W. Müller, Olmütz 1888; Teplitz-Schönauer-Anzei­ger 19. a 20. 9. 1899 [soupis členů souboru]; Karlsbader Badeblatt 28. 8., 2., 7., 14. a 16. 9. 1902; M. Kaufmann: Zu Angelo Neumanns theatergeschäft­licher Tätigkeit, Auftakt 6, 1926, s. 155–157; Reichenberg, sb. vydal K. Kerl [obs.: V. Lug: Die Vor­läufer unseres Stadttheaters, J. Morche: Reichenberg und die Musik, P. Reiner: Das Reichenberger Stadt­theater], Berlin–Friedenau 1929; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Ka­rlsbad 1930; M. Remeš: K dějinám divadla brněn­ského a olomouckého, Pozor, 40, 1933, mezi č. 3 a 97; D. Kučerová: Gustav Mahler a Olomouc, Hu­dební věda 4, 1968, s. 27–40; D. Kučerová: Gustav Mahler v Olomouci, Časopis Vlastivědné společnos­ti muzejní v Olomouci, společenské vědy, 1970, č. 2–3, s. 101–106; K. Weber: Geschichte des Theater­wesens in Schlesien, vyd. B. Rudin, Dortmund 1980, s. 198–199; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschen Theaters in der Slowakei, Köln ad., 1997, s. 217, 218. • Mährens Männer der Gegen­wart; Eisenberg; Kosch; Ulrich 1997.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 432–435