Psán též Perlusz. O jeho hudebním studiu není nic známo. 1878 byl jedním z deseti členů divadelního souboru v Českých Budějovicích [Budweis], kde vystupoval v činohře, opeře i operetě. 1879 přijal herecké angažmá v Teplicích, s povinností zpívat ve sboru při operách a operetách. 1882 hostoval v dvorní opeře ve Vídni; přesvědčil o svých kvalitách a v Teplicích byl až do roku 1886 obsazován už pouze jako zpěvák. V červenci 1886 ho pozval ředitel pražského německého divadla A. Neumann k hostování v sérii operet; 10. 7. 1886 vystoupil P. před nadšeným publikem jako Sándor Barinkai (J. Strauss: Zigeunerbaron) a Neumann mu s přihlédnutím k jeho hlasovým i hereckým dispozicím nabídl od 1887 nikoli tříletou, ale výjimečně pětiletou smlouvu. Počítal s jeho uplatněním i v opeře a 5. 1. 1888, při slavnostním představení k otevření nové budovy pražského německého divadla, mu svěřil roli Davida (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg). P. získal v souboru velmi dobrou pozici; uznáním jeho kvalit byla 1890 i snaha G. Mahlera získat ho pro dvorní divadlo v Pešti (byl schopen zpívat maďarsky), ředitel Neumann ho však neuvolnil ze smlouvy. Po osmiletém angažmá vystoupil P. naposledy 27. 6. 1894 v operetě Ad. Müllera Lady Charlatan. Podle zpráv v tisku vyhrál větší sumu v loterii, vyvázal se ze stálých úvazků a v divadlech jen hostoval (1897/98 v Irving Place Theatre v New Yorku, 1899/1900 v městském divadle v Halle n. S. ad.). Od 1900 žil v Lipsku, kde též koncertoval. S pražským divadlem udržoval trvalý kontakt (na konci září 1908 se zúčastnil oslav Neumannových 70. narozenin).
Vynikal pracovitostí a v Praze trvale rozšiřoval svůj repertoár. Postupně zlepšil svou německou výslovnost, poznamenanou zprvu ještě maďarským přízvukem, získal přirozenější a výmluvnější gesta a lépe se pohyboval na jevišti. Jeho tenor světlé barvy, dlouhodechá kantiléna a bezpečné zvládání výšek ho předurčovaly pro role milovníků v románských operách. Neumann se pokusil zaměstnat ho i jako wagnerovského pěvce a po Davidovi (Die Meistersinger von Nürnberg) a Heinrichovi (Tannhäuser) mu 1890 svěřil roli Lohengrina, v níž P. dobře konkuroval stěžejnímu pražskému představiteli wagnerovských postav A. Wallnöferovi. Wagnerovy postavy však nevyhovovaly charakteru P. hlasu, kladly větší deklamační nároky a budily předsudky obecenstva a kritiky vůči operetnímu zpěvákovi v dramatických rolích. Vrcholným P. pražským výkonem se stal Turiddu v Mascagniho jednoaktovce Cavalleria rusticana, jež byla 1891–92 nejhranější operou Neumannova repertoáru. Mezinárodní renomé v této roli získal při třítýdenním zájezdu Neumannova souboru do Berlína v červenci 1891, kde měla Cavalleria asi tři desítky repríz.
P. působení v pražském německém divadle představovalo těžiště jeho umělecké dráhy; jeho hlas zde dozrál, herecké dispozice se rozvinuly a s více než 60 operními a operetní postavami, které vytvořil, patřil k nejaktivnějším členům souboru.
Role (v StD a NDT)
1886: Sándor Barinkai (J. Strauss: Zigeunerbaron, j. h.), Bonatti, korporál (Kittl: Bianca und Giuseppe), Don José (Bizet: Carmen), Alfred, učitel zpěvu (J. Strauss: Die Fledermaus), Hrabě Juliano (Auber: Der schwarze Domino); 1887: Lionel (Halévy: Der Blitz), Princ Julius (Ad. Müller jun.: Der Hofnarr), Gauner Marudas (K. von Perfall: Junker Heinz, prem.), La Hire (Reznicek: Jungfrau von Orleans, prem.), Kolon (Kauders: Der Schatz des Rhampsinit, prem.); 1888: David (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Mnich (Reznicek: Satanella, prem.), Žebrák (H. Zöllner: Faust, prem.), Heinrich (Wagner: Tannhäuser), Nureddin (Cornelius: Der Barbier von Bagdad), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo), Romeo (Gounod: Romeo und Julie), Hoffmann (Offenbach: Hoffmanns Erzählungen), Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Lyonel (Flotow: Martha), Markýz (Lortzing: Zar und Zimmermann), Sylvain (Maillart: Das Glöckchen des Eremiten), Rustighello (Donizetti: Lucrezia Borgia), Kormidelník (Wagner: Tristan und Isolde), Froh (Wagner: Das Rheingold); 1889: Don Gomez (Weber–Mahler: Die drei Pintos), Olivier (Woyrsch: Der Pfarrer von Meudon), Astolf von Reisenberg (Schubert: Der häusliche Krieg), Alessandro Stradella (Flotow: Alessandro Stradella), Oberon (Weber: Oberon), Bois Rosé (Meyerbeer: Die Hugenotten), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Rodrigo (Verdi: Othello), Wilhelm Meister (Thomas: Mignon), Contran de l’Ancre (Brüll: Das goldene Kreuz), Pedro Lopez (Spohr: Jessonda); 1890: Kunz (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Raimbaud (Meyerbeer: Robert der Teufel), Gomez (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Chatillon (Litolff: Die Tempelherren), Peter Ismailow (Meyerbeer: Der Nordstern), Alphonso (Hérold: Zampa), Heribert (Nessler: Der Rattenfänger von Hammeln), Lohengrin (Wagner: Lohengrin); 1891: Hrabě Waldemar (Anton Rubinštejn: Kinder der Haide), Gunther (Wagner: Die Feen), Turiddu (Mascagni: Cavalleria rusticana), Pruský voják (Schubert: Der vierjährige Posten); 1892: Alfonso (Auber: Die Stumme von Portici); 1893: Hrabě Adolf (Lortzing: Die Opernprobe), Canio a Beppo (Leoncavallo: Der Bajazzo); 1894: Fenton (Verdi: Falstaff), Hrabě Lusi (Hummel: Ein treuer Schelm), Don Louis (Reznicek: Donna Diana, prem.).
Prameny a literatura
Cedule německého divadla 1886–94, NMd. • Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] auf das Jahr 1878, s. 363; 1879, s. 313; 1881, s. 333; 1883, s. 379; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1887 až 1895; Teuber III, s. 815, 847; Prager Zwischenactszeitung 27. 1. 1890 [Lohengrin]; Rosenheim, s. 60, 87, 110, 117; W. Beetz: Das Wiener Opernhaus 1869 bis 1955, Zürich 1955, s. 70; Němeček 1963. • Kutsch 1997; Ulrich 1997; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 389–390
