V Rusku psán Osip Osipovič, Josif Josifovič. Byl fundatistou starobrněnského kláštera, studoval reálku v Kolíně a učitelský ústav v Praze, kde krátce navštěvoval také varhanickou školu. Pěveckou přípravu získal v Pivodově škole. Účinkoval v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze, kde si ho povšiml ředitel PD J. N. Maýr a angažoval ho 1862 do sboru jako basistu. Kromě oper účinkoval 1862/63 v podružných rolích asi 30 činoher. 1863/64 byl angažován v Olomouci, 1864 se vrátil do PD a 16. 2. 1865 poprvé vystoupil v sólové roli (Sarastro, Mozart: Kouzelná flétna). Se Smetanou jako kapelníkem (od 1866) pak v PD vyrostl v předního basistu souboru, který vynikl zvl. v Mozartových operách a ve slovanském repertoáru. Při premiéře Smetanovy první verze Prodané nevěsty (květen 1866) zpíval Krušinu, Smetana mu však brzy svěřil roli Kecala (o premiéře Hynek), kterou mladý zpěvák formoval do klidné a rozšafné komiky. Sympatie českého publika k němu kulminovaly, když 1868 odmítl nabídku vídeňské dvorní opery a setrval na pražské scéně. V této souvislosti Smetana nově nastudoval Mozartovu Figarovu svatbu, aby ji P. mohl 6. 11. 1868 zvolit ke své benefici. Díky hojnému vystupování se P. rychle zdokonaloval pěvecky i herecky a rozšiřoval svůj repertoár; během pětiletého působení v PD nastudoval a provedl téměř všechny běžné basové role. Jeho objemný hlas s rozsahem C–f1 se zkultivoval a získal schopnost jemnějších výrazových nuancí. Od počáteční přílišné živosti v hereckém projevu se vypracoval soustředěným úsilím ke kázni a herecké všestrannosti.
Změnu v P. kariéře připravila jeho vystoupení v Glinkových operách Život za cara a Ruslan a Ludmila. 1867 se v Praze seznámil s M. Balakirevem a jeho prostřednictvím získal 1869 pozvání do Moskvy ke koncertním vystoupením. Během této cesty uzavřel smlouvu s Mariinským divadlem v Petrohradě. V dubnu 1870 se v PD rozloučil jako Mefisto v Gounodově Faustovi a stejnou rolí zahájil své petrohradské působení, jež trvalo po celý zbytek jeho života. Od 1888 přednášel též na petrohradské konzervatoři a 1912 se stal jejím profesorem. Je pohřben na Smolenském hřbitově v Petrohradě.
Z postav, které ztělesnil v Mariinském divadle, byly ceněny především Kašpar (Weber: Čarostřelec) a Rangoni (Musorgskij: Boris Godunov). Zasloužil se o tamní provedení Prodané nevěsty (1871), které navzdory převážně negativnímu kritickému ohlasu přispělo k popularizaci opery na slovanských scénách. Z Petrohradu navštívil po 1871 několikrát Prahu a pohostinsky zpíval v PD. Vedle několika starších rolí se objevil i ve dvou nových (Guilbert, Halévy: Židovka; Kryšpín, Ricciové: Kryšpín a kmotra; Lorenzo, Gounod: Romeo a Julie). Kromě toho vystoupil v Oděse a Kyjevě. 1872 jel do Milána zdokonalit se ve zpěvu. 1874 mu vedení carského divadla údajně neumožnilo přijmout pozvání do milánského Teatro nuovo dal Verne k vystoupení v Glinkově opeře Život za cara (Dalibor 1874). Do skončení pěvecké dráhy 1882 vytvořil celkem 29 rolí. Poté působil v Mariinském divadle jako pedagog, režisér a člen uměleckého vedení, od 1910 jako ředitel. Spolu s dirigentem E. Nápravníkem režijně připravil řadu premiér Čajkovského (Čarodějka, 1887, Pikovaja dama, 1890, Jolanta, 1892, Čerevički, 1906) a dalších autorů (Rimskij-Korsakov: Mlada, 1892). Pro jeho inscenace bylo charakteristické monumentální pojetí scénického dění, bohatství jevištních prostředků a mohutné sbory statistů. Některým jeho premiérám z přelomu 19. a 20. století již moderně orientovaní kritikové i spolupracovníci vytýkali příliš výpravný a vnějškově efektní režijní styl (zvl. Čajkovského opeře Jevgenij Oněgin, 1900). 1899 napsal spolu s výtvarníkem E. P. Ponomarevem podle tragédie S. Phillipse Paolo und Francesca libreto k Nápravníkově opeře Frančeska da Rimini (Petrohrad 1902).
Role (v PD)
1865: Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Marcel a St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Poustevník a Kašpar (Weber: Střelec kouzelník), Bassi (Flotow: Alessandro Stradella), Justinian (Donizetti: Belisar), Pan Bohatý (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Bedřich z Cimburku (Šebor: Templáři na Moravě, prem.), Guilbert (Halévy: Židovka), Masetto (Mozart: Don Juan); 1866: Květenský (F. Škroup: Dráteník), Kmet (Smetana: Braniboři v Čechách, prem.), Pietro (Auber: Němá z Portici), Hidraot (Gluck: Armida), Krušina a Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta, prem.), Ivan Susanin (Glinka: Život za cara), Komtur (Mozart: Don Juan), Walter (Rossini: Vilém Tell), Van Bett (Lortzing: Car a tesař), Myslivec (Meyerbeer: Dinorah), St. Mars (Halévy: Židovka); 1867: Farlaf (Glinka: Ruslan a Ludmila), Leporello (Mozart: Don Juan), Turek z Rožmitálu (J. N. Škroup: Švédové v Praze, prem.), Mefisto (Gounod: Faust a Markéta), Kruvoj (Šebor: Drahomíra, prem.), Don Juan de Silva (Donizetti: Dom Sebastian), Janek (Blodek: V studni, prem.), Fernando (Verdi: Troubadour), Sparafucile (Verdi: Rigoletto), Basilio (Rossini: Lazebník sevillský), Giacomo (Auber: Fra Diavolo); 1868: Almamen (Bendl: Lejla, prem.), Bertram (Meyerbeer: Robert ďábel), Falstaff (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Vít (Skuherský: Lora, prem.), Radimský (Šebor: Nevěsta husitská, prem.), Figaro (Mozart: Figarova svatba), Beneš (Smetana: Dalibor, prem.); 1869: Don Pasquale (Donizetti: Don Pasquale), Kryšpín (Ricciové: Kryšpín a kmotra), řeholník Jakub (Gounod: Romeo a Julie), Osmin (Mozart: Únos ze serailu); 1870: Don Magnifico (Rossini: Popelka), Rocco (Beethoven: Fidelio).
Prameny a literatura
J. Neruda, Národní listy 12. 4. 1870; V. V. Zelený, Divadelní listy 2, 1881; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 22, 34, 44, 49, 67–68; J. Plaček, Dalibor 35, 1913, tři pokrač. mezi s. 237 a 321; Z. Nejedlý: Za J. P., Smetana 5, 1915, s. 93–94; Hudební revue 8, 1915, s. 149; Bartoš: PD opera; Ježegodnik Imperatorskich teatrov [zejm. roč. 5, s. 358 ad.]; J. B. Foerster: Poutník, 1942; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany, 1858–1865, 1948, s. 160–161, 441–442; V. Štěpánek: Pražské návštěvy P. I. Čajkovského, 1952; A. Rektorys: Naši operní pěvci, 1958, s.17–22; Javorin, s. 135; J. Schránilec: Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, 1961 [zvl. s. 87–96, seznam rolí a režií v Rusku na s. 198–199, koresp.]; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, s. 41, 53, 73, 92, 96, 192–207 [uvedení v Petrohradě]; K. Martínek: Mejerchold, 1963, s. 115 [Boris Godunov v Petrohradě]; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; A. Kittl: Činohra StD 1824–62; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto; Otto–Dodatky [chybné datum úmrtí]; Bolšaja sovětskaja enciklopedija, sv. 31; ČHS [lit.]; NDp; Piper, sv. Register [Petrohrad].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 378–379
