Vl. jm. Josef Angelo N. Pocházel z asimilované židovské rodiny. Jeho syn Karl Eugen N. (1865 Vídeň–1915 Vídeň), narozený v prvním manželství s Paulou von Mihalovicz, byl významným indologem. Jeho vnuk a syn Karla Eugena, Karl August N. (1897–1947 Berlín), se stal zpěvákem a byl 1924–26 tenoristou pražského německého divadla. N. druhá manželka Johanna Buska (14. 4. 1847 Königsberg [Královec, Kaliningrad]–16. 5. 1922 Drážďany, sňatek v Prešpurku 1887), vdova po polním maršálovi hraběti N. S. Törökovi, byla herečkou dvorního divadla ve Vídni. Pražské angažmá nastoupila 1886. Dcera z tohoto manželství Angela, provdaná za majitele pražského sanatoria A. Gottlieba, žila v Praze i po otcově smrti a byla dlouholetou členkou výboru zdejšího Německého divadelního spolku (Deutscher Theaterverein), který provozoval Nové německé divadlo. I s manželem zahynula pravděpodobně 1941 v plynové komoře.
N. chtěl studovat medicínu ve Vídni, ale v duchu rodinné tradice se připravoval na dráhu obchodníka. Od dětství se vzdělával i ve zpěvu (prof. Th. Stilke-Sessi) a zpíval v kostele. Koncertně debutoval ve Vídni 1859 a ucházel se o místo u dvorní opery v Berlíně. Nepřijal však nabízenou pozici druhého barytonisty a odešel jako první barytonista do Kolína n. R. Po požáru místního divadla, k němuž došlo již v červenci 1859, byl krátce v Krakově u ředitele F. Bluma, poté v Šoproni [Ödenburg] a v Prešpurku [Bratislava], 1861 v Dibbernově operní společnosti v Gdaňsku [Danzig], vedené ředitelovou vdovou. V dubnu 1862 získal angažmá ve vídeňské dvorní opeře (debut 2. 4., Fiesque, Donizetti: Maria di Rohan), kde působil do 1876. V tomto roce se poprvé pokusil o režii [uvádí Eisenberg].
1876 zanechal pěvecké dráhy, snad pro krční chorobu. Stal se operním dramaturgem a společníkem ředitele městského divadla v Lipsku A. Förstera. Zde se seznámil se svým pozdějším dlouholetým spolupracovníkem, divadelním sekretářem C. Rosenheimem. N. byl podnikatelsky značně aktivní, přivedl do Lipska řadu vídeňských zpěváků a 1878 zaměstnal na Wagnerovo doporučení mladého, později známého dirigenta A. Seidla. 1876 zahájil provoz opery Wagnerovým Lohengrinem, 1878 prosadil v lipské městské radě nastudování Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen a získal skladatelovo svolení k použití zkrácených verzí jednotlivých částí. V berlínských ateliérech si opatřil kopie bayreuthských dekorací a rekvizit a od 3. 1. 1879 celou tetralogii uvedl. Mezi 14. a 30. 6. 1882 uspořádal v Lipsku cyklus Wagnerových oper, poté, co tam původní Dingelstedtovu ideu cyklického provádění autorských děl realizoval už Mozartovým (v lednu 1880) a Gluckovým cyklem (v lednu 1882).
S lipským ansámblem uvedl N. Ring des Nibelungen na společensky prestižních představeních v Berlíně (Victoria-Theater 5. až 9. 5. 1881) a německy v Londýně (4. až 9. 5. 1882). 1882, kdy skončil Försterův kontrakt, nebyl N. v Lipsku jmenován ředitelem, ač to bylo všeobecně očekáváno; zdá se, že podle mínění městské rady svým pracovním režimem nadměrně zatěžoval soubor. Založil Richard-Wagner-Theater a se svým wagnerovským inventářem, s vynikajícími pěvci a dirigentem Seidlem podnikl 1882/83 turné po Evropě (Německo, Holandsko, Belgie, Rakousko-Uhersko, Itálie). Na 135 představeních provedl zvl. Ring des Nibelungen, další Wagnerova díla a Beethovenovu operu Fidelio. Po skončení turné přijal místo ředitele v Brémách.
Již v létě 1884 a znovu na jaře 1885 jednal v Praze se zástupci Zemského výboru o pronájmu StD, jehož dosavadní ředitel Edmund Kreibig ekonomicky zkrachoval. 18. 5. 1885 bylo dohodnuto, že N. jako nájemce bude ve StD podnikat se zemskou subvencí a umožní odkoupením Kreibigova fundu odstupujícímu řediteli vyrovnat závazky. Jako ředitelskou kauci přijal Zemský výbor N. wagnerovský fundus. Desetiletá smlouva byla podepsána 21. 5. 1885 a postupně prodlužována až do N. smrti. N. zahájil činnost 15. července, spolu s C. Rosenheimem a s převzatým Kreibigovým spolupracovníkem K. Skraupem.
1905 N. těžce onemocněl (nuceného odpočinku využil k psaní pamětí, Erinnerungen an Richard Wagner, Leipzig 1907). V jeho režimu osobního vedení divadla to mělo vážné důsledky zvl. proto, že musel omezit intenzivní cestování a hledání repertoáru a interpretů v zahraničí, na němž bylo divadlo závislé. Po vnitřních kompetenčních konfliktech, při nichž hrálo roli i autoritativní chování N. manželky, opustil 1907 pražskou scénu C. Rosenheim. 1909 dostal N. nabídku ředitelského místa od podnikatelské skupiny, která chtěla v Berlíně v soukromém divadle provozovat velkou operu. Přijal ji podmíněně, s plánem angažovat dirigenty A. Vignu a G. Mahlera, který právě opustil Metropolitní operu v New Yorku, berlínský projekt se však neuskutečnil. Po dalším zhoršení zdravotního stavu absolvoval N. 1910 novou operaci v Berlíně. Do Prahy se vrátil v prosinci, na zkoušce Beethovenovy opery Fidelio si přivodil nachlazení a 20. 12. podlehl zápalu plic. Jeho pohřeb byl mezinárodní společenskou událostí. Byl pohřben na evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích, hrob se však po druhé světové válce již nepodařilo identifikovat.
Jako zpěvák měl N. pro jeviště dobré fyzické předpoklady (jeho majestátní ředitelský zjev imponoval i později) a nevelký, ale dobře školený hlas; krakovská kritika chválila jeho „elegantní přednes, dobré kolorování“ a „vypracovaný recitativ“. Na vídeňské scéně se přesto neprosadil a za 14 let vystoupil jen v několika významnějších rolích. Seznámil se zde ale s Wagnerovou hudbou (zpíval i v jeho operách) a zvl. s Wagnerovou dirigentskou a režijní prací (Lohengrin 1876); ujasnil si význam dirigenta pro moderní operu. Toto setkání bylo motivem N. pozdějšího nepřetržitého hledání dirigentských talentů pro pražskou scénu (Mahler, Muck, Blech, Klemperer, Bodanzky, Schalk ad.). 1875 zhlédl N. ve vídeňské dvorní opeře italskou stagionu s dirigentskou účastí Verdiho, což později rozhodujícím způsobem inspirovalo jeho pražskou dramaturgii.
Po nástupu do Prahy 1885 N. prakticky rozpustil soubor StD (ze zpěváků převzal pouze M. Moser-Steinitzovou, A. Plodekovou, K. Rosenovou, F. Ehrla, V. Dobše a kapelníka L. Slanského). Měl k dispozici budovu StD a možnost hrát v Novoměstském divadle, na jehož pozemku se investicí pražského Německého divadelního spolku začínala stavět moderní budova (divadlo bylo strženo v lednu 1886); perspektiva nového domu byla jedním z důvodů, pro které N. přijal pražské angažmá. Během stavby mu sloužilo též Theater-Varieté v Karlíně. Nové německé divadlo (dnes Státní opera Praha), jež si Deutscher Theaterverein ponechal trvale ve vlastnictví a pronajal N. souběžně se StD, bylo otevřeno 5. 1. 1888. N. věnoval pozornost především opeře. Pro novou budovu chtěl angažovat ředitele činohry, pro velké finanční nároky kandidátů však od tohoto záměru upustil a přijal jako činoherního dramaturga pražského literáta a novináře H. Tewelese, který se 1910 stal jeho nástupcem na místě ředitele.
Jako ředitel věnoval N. divadlu veškeré své síly. Byl autoritativním typem, který vyžadoval respekt a byl respektován. Zaměstnával mezinárodní soubor, v němž netrpěl národnostní ani náboženské konflikty. Na zaměstnance kladl mimořádné nároky, jež byly jednou z hlavních příčin značné fluktuace. Měl však i živý sociální smysl a podporoval profesní zaměstnanecké organizace (1907 ustoupil stávkujícímu divadelnímu orchestru). Hned po nástupu do funkce doplnil sbor, zesílil orchestr, všeobecně zvýšil platy, zavedl však značnou honorářovou diferenciaci.
N. operní dramaturgie vycházela z jeho uměleckých priorit: Wagner, Meyerbeer, Verdi a soudobá italská opera, z jejíž veristické větve uvedl N. vše podstatné. (Ke svým sedmdesátinám však nechal nastudovat Debussyho operu Pelleas a Melisanda). Protože hrál na dvou velkých scénách pro pouhých 40 000 pražských německých obyvatel, musel přihlížet k přáním publika a uváděl značné procento operety. Plně si uvědomoval význam publika pro udržení pražského německého divadla; hned po svém příchodu se na ně obrátil (An die kunstsinnigen Bewohner der Stadt Prag, Bohemia 2. 8. 1885), provokoval je klakou a vedl o tom diskuse v tisku. Pražská situace vyžadovala hledání stále nových podnětů, k nimž patřilo i kvantitativně mimořádné hostování zahraničních dirigentů, pěvců a celých souborů. Kromě R. Strausse (poprvé 1898), E. Carusa (1901, poprvé v zaalpské zemi) a ruského baletu (vedoucí Anna Pavlova, 1909) vystoupily v německém divadle desítky vynikajících umělců.
Na rozdíl od české scény, v jejímž repertoáru dominovali domácí autoři (více než 45 %), neměl N. k dispozici dostatečně kvalitní zázemí domácí původní tvorby a nahrazoval ji permanentním hledáním novinek. Uvedl v premiérách 30 operních titulů (zvl. d'Albert: Tiefland, 1903, Flauto solo, 1905), mezi nimi i díla pražských a s Prahou spjatých autorů (Reznicek: Satanella, 1888, Emerich Fortunat, 1889, Donna Diana, 1894; Wallnöfer: Eddystone, 1889; Grünberger: Die Heimkehr, 1894; Kauders: Walther von der Vogelweide, 1895; Kohout: Stella, 1896; Weis: Der polnische Jude, 1901; Blech: Aschenbrödel, 1905).
Významnou součástí dramaturgie byly autorské cykly. 1885–98 se uskutečnilo osm činoherních cyklů a dva operní, jež se roku 1899 změnily v každoroční Slavnostní májové hry (Maifestspiele) nebo činoherní festival (Meisterspiele) se zahraničními umělci. V opeře byly zvláštními událostmi opakované italské stagiony (jako Maifestspiele 1901–10), jež demonstrovaly italský styl interpretace románské tvorby. Během svého funkčního období uvedl N. cyklicky díla Gluckova, Verdiho, Meyerbeerova, J. Strausse, Mozartova a Wagnerova. Festivaly měly mezinárodní ohlas a hojnost zahraničního publika. N. dramaturgická aktivita do 1905 ovlivňovala širší evropský repertoár a zvl. intenzivním pěstováním Wagnera před rokem 1900 prokázala, že navzdory původním předpokladům lze Ring des Nibelungen realizovat i mimo Bayreuth. Zájezd do Berlína 1891 s Mascagniho operou Cavalleria rusticana (více než 30 představení) pomohl rozšířit po středoevropských scénách verismus. Od sezony 1887/88 prosadil N. filharmonické koncerty divadelního orchestru, jež zůstaly zachovány téměř do druhé světové války.
Do 1905 si N. ponechával i vrchní režijní dohled. Současníci charakterizují jeho režijní styl jako pompézní divadlo s nákladnou výpravou a technickými efekty. N. vykládal text „doslovně“, nesnažil se postihnout jeho smysl, ale chtěl na scéně přesně realizovat jeho obsah. Ve wagnerovských inscenacích záměrně kopíroval a dlouhodobě uchovával styl bayreuthských představení. Na začátku 20. století působil však jeho způsob práce již konzervativně. Rostla i vnitřní opozice v souboru, zvláště mezi mladými kapelníky (Bodanzky, Klemperer), namířená proti N. koncepci „divadla zvláštních událostí“, opírající se o repertoárovou šíři, efektní inscenace a slavné hosty. Názorově posilováni kritikem Bohemie Felixem Adlerem, žádali kapelníci podle Mahlerova vídeňského vzoru budování německého kmenového repertoáru a systematickou práci se stabilním souborem. Při podnikatelském charakteru N. aktivit byly v pražských podmínkách tyto zásady nerealizovatelné. Vedle subvence od Zemského výboru musel N. získat většinu prostředků sám. Podle smlouvy se spolkem Deutscher Theaterverein a se Zemským výborem (26. 7. 1895 na dalších deset let) byl povinen zaměstnat 11 hereček, 17 herců, 8 pěvkyň, 9 pěvců, 24 sboristek a 24 sboristů, 3 sólové tanečnice, 8 členek baletního sboru, 2 kapelníky, 50 členů orchestru, 1 specializovaného režiséra. Přibližně tuto velikost souboru udržoval po celou svou funkční dobu. Ekonomiku divadla poškozovalo, že N. nemohl nakládat volně se StD, o němž spolurozhodoval Zemský výbor a sedm šlechtických rodin, které se 1799 podílely na koupi divadla od dědiců jeho stavebníka hraběte Nostitze a vlastnily tzv. dědičné lóže s bezplatným celoročním abonmá. Závažná byla konkurence zahraničních německých jevišť, jež lepšími honorářovými podmínkami a volnějším pracovním tempem odváděla N. umělecké síly. Již 1895 se Deutscher Theaterverein zavázal postupně odkupovat od N. wagnerovský fundus, čímž scénu fakticky subvencoval, a N. se snažil získávat prostředky obchodními akcemi. Hned v říjnu 1885 a znovu 1891 se pokusil přes prostředníka K. Skraupa dosáhnout spojení pražské a karlovarské scény s letním provozem (pražský kontrakt mu neumožňoval podnikat jinde), karlovarské městské úřady však smlouvu neuzavřely. 1900–06 si N. přes prostředníky pronajímal Deutsches Volkstheater (v zahradě podnikatele Heina proti dnešní budově Českého rozhlasu) a reguloval alespoň německou repertoárovou konkurenci v Praze. V letech, kdy měl k dispozici unikátní repertoár, mu výnosné zájezdy do Moskvy a Petrohradu (1889, Ring des Nibelungen) a 1891 do Berlína (Cavalleria rusticana) umožnily udržet finanční rovnováhu.
K českému divadlu, jež působilo v odlišných podmínkách a hrálo pro mnohonásobně větší publikum, měl N. po několika počátečních konkurenčních incidentech korektní poměr. Obě divadla si vypomáhala v mimořádných situacích a N. se společensky stýkal s řediteli Šubertem i Schmoranzem. Obchodní vztah obou scén byl zakotven ve smlouvě ze září 1888, která stanovila zásady jednání se zahraničními agenturami, výši maximálních tantiém, rozdělení přednostních práv k repertoáru z různých jazykových oblastí a pravidla pro angažmá někdejších členů obou souborů. Česká tvorba zůstala vyhrazena ND (první opera českého autora na pražské německé scéně, Der polnische Jude K. Weise, 1901, byla psána na německý text, až 1924 byla provedena Smetanova Hubička).
Během svého pražského působení uvedl N. (podle Tewelese, 1924) celkem 2999 představení (686 titulů, z toho 311 novinek). Po dvacet pět let udržel pražské německé divadlo na vysoké umělecké úrovni, získal mu v zahraničí značné renomé a v Praze pozici klíčového centra společenského života. Jeho ředitelský styl, spoléhající na mimořádné individuální výkony a překvapivé dramaturgické události, však již neodpovídal vývoji, směřujícímu k novodobým kolektivním formám divadla.
Prameny a literatura
N. pozůstalost nebyla nalezena, fragmenty má Archiv hl. města Prahy, jeho korespondenci s ND vlastní Národní archiv (dříve SÚA), Praha, fond ND. • Teuber III, s. 729, 768, 785, 793, 801–805, 807–849; K. Skraup: Die Zukunft des Deutschen Landestheaters, Deutsches Abendblatt mezi 14. a 25. 5. 1890; V. Joss: Die Leiter der Prager Bühne, Neue musikalische Presse [Wien] 1896, č. 52, s. 21–22 [Neumann a Šubert]; F. A. Šubert: Moje divadelní toulky, II, 1902; R. Tyrolt: Aus dem Tagebuch eines Wiener Schauspielers, 1848–1902, Wien–Leipzig 1904, s. 121, 211, 212, 338; W. Golther: A. Neumanns Richard-Wagner-Theater, Musica 6, 1906/7, IV, s. 21–26; Bohemia a Prager Tagblatt 29. a 30. 9. 1908 [k 70. nar.]; Deutsches Theater in Prag 1885–1910, Der Merker 1, 1910, č. 14 [mj. R. Batka: Die Ära A. N., P. Eger: Das Prager Landestheater in den letzten 25 Jahren. Das Schauspiel]. – Nekrology: Neue freie Presse 21. 12. 1910; Kunstwart 24, 1910; Bohemia 21. 12. 1910; Dalibor 33, 1911, s. 84; Hudební revue 4, 1911, s. 39; Deutsche Arbeit 10, 1910/11, s. 566–571; Der Merker 2, 1911, č. 7; Smetana 1, 1911, s. 102. – H. Teweles: Erinnerungen an A. N., Illustrierte Theaterrevue 1, 1911; H. Teweles: Geschichte unseres Theaters 1885–1918, Prager Theaterbuch 1924, s. 1–16; Bondi 1924; W. Kaufmann: Zu A. N. theatergeschäftlicher Tätigkeit, Der Auftakt 6, 1926, s. 155–157 [Karlovy Vary]; H. Teweles: Theater und Publikum. Erinnerungen und Erfahrungen, [s mnoha chybnými daty], 1927; F. Kranich: Bühnentechnik der Gegenwart, I., München–Berlin 1929, s. 24, 25 [turné 1882/83]; O. Pick: Um das deutsche Theater in Prag, 1931; H. Teweles: A. N. und die ersten Prager Maisfestpiele, Blätter des deutschen Theaters 22, 1933/34, č. 37; W. Haas: Lebens-Sinnbilder. Prager Theater vor dem Krieg, Die Kritik, August 1933, s. 1–2, 15; Nejedlý: Opera ND I; Rosenheim; P. Nettl: Mozart in Böhmen, 1938, s. 153; L. Hájek: Paměti A. Bergra, 1942, s. 188, 226, 248; W. Beetz: Das Wiener Opernhaus 1869–1955, Zürich 1955, s. 98; H. Fetting: Die Geschichte der deutschen Staatsoper, Berlin 1955; G. Wahnrau: Berlin. Stadt der Theater, Berlin 1957, zvl. 485, 486, 517, 518; K. Nedbal: Půlstoletí s českou operou, 1959, s. 59, 63, 256, 353, 382; V. Lébl: G. Mahler als Kapellmeister des deutschen Landestheaters in Prag, Hudební věda 12, 1975, s. 351–370; J. Got–E. Orzechowski: Repertuar teatru Krakowskiego, Warszawa 1975, II, rejstřík; O. G. Bauer: R. Wagner. Die Bühnenwerke von der UA bis heute, Berlin–Wien 1982; P. Heyworth:Otto Klemperer, His Life and Times, I, Cambridge 1983, s. 31–46; J. Ludvová: Německý hudební život v Praze 1880–1939, Uměnovědné studie IV, 1983, zvl. s. 70–119 [soupis oper. repertoáru], něm. jako Das Neue Deutsche Theater in Prag (1888–1938), Oper heute. Ein Almanach der Musikbühne 6, Berlin 1983, s. 269–287; Got: Krakov; J.-H. Lederer: Verismo auf der deutschsprachigen Bühne 1901–1926, Wien 1992; F. Hennenberg: 300 Jahre Leipziger Oper. Geschichte und Gegenwart, München 1993, s. 74–82; Gustav Mahler a Praha, sb., 1997 [souběžně něm.]; J. Ludvová: Národní divadlo a menšinové divadlo. Idea a její realizace, Divadelní revue 11, 2000, č.3, s. 62–67; Deutschsprachiges Theater in Prag 2001 (obsahuje: J. Ludvová: Nationaltheater und Minderheitentheater, Ideen und Theaterpraxis; M. Ottlová: Eine unbekannte Quelle zu A. N.); J. Ludvová: Wagnerova tvorba v Praze, in: Richard Wagner a česká kultura, sborník vyd. P. Petráněk, 2005, s. 17–70. • Eisenberg; Wininger IV [Angelo a Karl Eugen]; Otto-Dodatky; Kosch [další lit.]; Němeček 1963; ČHS; Kutsch 1997; Piper, sv. Register; Lexikon zur deutschen Musik; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 365–370
