Studoval na německé hlavní škole na Malé Straně (1842–46), od 1846 na malostranském gymnáziu, kde navštěvoval přednášky češtiny u J. P. Koubka. 1851 přešel na staroměstské Akademické gymnázium (abs. 1853). Nedokončil studia práv a filozofie, během kterých pracoval jako účetní v armádě (odešel 1857). Od 1857 tvořil literárně, 1858 se podílel na vydání almanachu Máj, jímž vystoupila na veřejnost tzv. generace májovců.
Živil se jako učitel, 1857 na Wotzelově ústavu, 1858 na německé vyšší reálce. Od 1856 spolupracoval s novinami. Krátce byl redaktorem německého týdeníku Tagesbote aus Böhmen (1857–59, první referát o divadle 31. 3. 1857) a přispíval do Prager Morgenpost (1859). Kritické přehledy a úvahy publikoval v Obrazech života (1858–61, 1860 redaktor), v Rodinné kronice (1863–64) a Květech (1865, 1867). 1860–62 byl redaktorem deníku Čas, který opustil z politických důvodů a přestoupil do Hlasu (1862–65). Po sloučení Hlasu s Grégrovými mladočeskými Národními listy 1865 se stal členem jejich redakce jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Působil v nich do své smrti, s výjimkou období zahraničních cest 1870 a 1873, kdy ho nahradil V. Hálek; psal i do jejich literární přílohy Literární listy (1865). Pravděpodobně je autorem anonymních referátů v České Thalii (od 1867), jejímž spoluredaktorem byl 1868. Účastnil se činnosti českých spolků (Umělecká beseda 1863, Výbor pro vybudování ND, Spolek čes. žurnalistů aj.) a podnikl několik cest do ciziny, mj. 1870 s otcem E. Destinnové E. Kittlem přes Balkán do Turecka, Palestiny a Egypta. Zajímal se o tanec, znal českou lidovou taneční tradici (České národní tance, Obrazy života, 1859) a prosazoval ji ve vznikajícím českém společenském životě. Psal o národní písni, kterou chápal jako odraz duše a historie národa, a upozorňoval na její postupné mizení (Dvě slovíčka včas o národní písni, Národní listy 28. 6. a 5. 7. 1891). Ač se dlouhá léta podílel na přípravách samostatné národní scény kritickou aktivitou i působením ve Sboru pro zřízení Národního divadla, nestal se dramaturgem ND, jak se očekávalo. Určitou roli zde sehrály i názorové rozpory s vlivnými politiky. V září 1881 rezignoval na kritickou aktivitu a do budovy ND nikdy nevstoupil (což však bylo interpretováno také jako důsledek zdravotních obtíží).
Pro české divadlo napsal několik dobře přijatých veseloher (v ND se nehrály), nezdařil se však jeho pokus o velké drama. Tragédie Francesca di Rimini (15. 1. 1860) propadla pro obtížnou divadelní realizovatelnost textu a snad i pro mimoumělecké důvody. Později již v dramatické tvorbě nepokračoval a 1884 si vynutil slib, že jeho hry nebudou v ND provozovány.
Stovky N. divadelních recenzí, studií a referátů, fejetonů, úvah a drobných zpráv lze rozdělit do tří skupin: 1. úvahy o dramaturgických otázkách a aktuálním stavu českého divadla; 2. životopisné charakteristiky; 3. denní kritiky. Svými úvahami chtěl připravit půdu pro řádné působení ND. Prosazoval naprosté osamostatnění české scény od německé. Požadoval, aby divadlo reflektovalo problémy své doby. Psal o jeho organizaci, skladbě repertoáru, hmotném zajištění herců, o výchově českého publika. Praktické rady se týkají převážně interpretační praxe (realistické herectví, jazyková úroveň interpretů, pojetí jednotlivých typů úloh apod.). Několik článků věnoval obecným problémům kritiky a vlivu cenzury na podobu repertoáru. Mezi životopisnými texty převažují portréty osobností hudebního divadla nad zástupci činohry. Vznikly často z vnějšího popudu: benefice, konec činnosti, nekrolog, hostování umělců působících v zahraničí, jubilea (např. Jména místo reflexí – Operní vzpomínky, Národní listy 24. 3. 1870, k desetiletí české opery). Profily skladatelů psal N. k premiérám jejich děl nebo nezávisle jako souhrnný přehled díla. Denní kritiky publikoval téměř dvacet let. Rozebíral činoherní novinky, domácí i přeložené, psal o opeře a operetě, uveřejňoval kritiky repríz a posudky individuálních výkonů. Sledoval kvalitu a divadelní přesvědčivost jednotlivých událostí, aniž by se řídil principy nějaké přesně definované divadelní estetiky.
Většina jeho rozsáhlejších článků o opeře se zabývá B. Smetanou, jehož N. pokládal za mimořádný umělecký zjev; pojilo ho s ním osobní přátelství. Smetanovu vazbu na západoevropský hudební vývoj zdůrazňoval N. jako rys jednoznačně pozitivní a obhajoval ji v polemikách se skupinou kolem F. Pivody. Těmto otázkám jsou samostatně věnovány tyto stati v Národních listech: Petrohradské časopisy a Smetanova Prodaná nevěsta (9. 2. 1871), Bedřich Smetana (8. 9. 1872), fejeton o Smetanovi a Maýrovi (14. 12. 1872) a fejeton o F. Pivodovi (28. 2. 1875). Smetanovské problematiky se okrajově dotýká i fejeton o R. Wagnerovi a jeho divadle v Bayreuthu (20. 8. 1876), v němž N. s pochybnostmi zvažuje možnost plnohodnotného převedení Wagnerových děl do češtiny azmiňuje se o polemikách kolem Wagnerových oper v Německu. Mezi kritiky své doby představoval (spolu s V. J. Novotným) výjimku jako zastánce operety; oceňoval zvl. Offenbacha a za ideální operetu pokládal jeho jednoaktovku Dafnis a Chloe. Přimlouval se za přenesení Offenbachova vzoru do českého prostředí a na české náměty.
1867 vyšla N. stať o prvních českých operních libretech (Český obzor literární 20. 12. 1867), jež hodnotila jejich literární úroveň jako nízkou a oceňovala pouze náměty. Za nejnadanějšího autora pokládal N. Sabinu (zvl. Braniboři v Čechách), nebyl však spokojen s jeho literárním stylem. K celkové úrovni soudobé české opery zaujímal značně kritický postoj.
Dílo
J. Neruda: Sebrané spisy, Praha, Topič 1892–1904, vydal I. Herrmann, 14 sv.; 2. vydání 1907–20, 40 sv. – Dílo J. Nerudy, Praha, Kvasnička–Hampl, 1923–25, 25 sv., zde: Psáno pro jeviště, sv. 16, 1924; Divadelní studie a referáty I–IV, sv. 20–23, 1924–25. – Spisy Jana Nerudy, Praha, Čs. spisovatel, SNKLHU, 1950–76, 39 sv., zde: České divadlo I–VI, sv. 14–19, 1959–73; Divadelní hry, sv. 10, 1961; Výtvarné umění a hudba, sv. 20, 1962, vyd. L. Novák.
Texty o divadle (výbory z díla)
J. Neruda: K základům Národního divadla, 1918; J. Neruda: Vybrané spisy, I–IV, 1927, zde sv. IV: Kritické a smíšené spisy J. Nerudy (Úvahy a podobizny divadelní; Ukázky kritik divadelních; Úvahy hudební aj.); Neruda a Smetana. Tři feuilletony J. Nerudy, 1940, vyd. P. Pražák; J. Neruda: O umění, 1950, Kritická knihovna sv. 3, vyd. F. Černý.
Prameny a literatura
Bibliografie prací o N.: Literatura o J. N., 1976, usp. H. Šik a M. Laiske. • J. V. Frič: J. N., Divadelní listy 1, 1880, s. 250–251; A. Pražák: N. divadelní kritika, Zvon 7, 1906/07, s. 185–189, 219–223, 231–234, 247–250; A. Pražák: Neruda o úkolu hereckém a o hercích, ČČM 1907, s. 36–46; A. Rektorys: N. a Smetana, Dalibor 30, 1908, s. 247–251 [korespondence se Smetanou 1879–80]; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917 a 1919, rejstřík ve sv. II; F. Heller: Vzpomínky na B. Smetanu, 1917 [o stycích s N. na poč. 60. let]; A. Novák: Bedřich Smetana a J. N., Hudební revue 11, 1917/18, s. 45–52; I. Herrmann: Národní divadlo a N., Zlatá Praha 35, 1917/18, s. 404; O. Fischer: Nedoceněný kritik českého divadla, Rozhledy 1933, s. 65, 74, přetištěno in: O. Fischer: Slovo o kritice, 1947; M. Štěpánek: J. N. a hudba, 1934; Kd [E. Konrád]: N. a jevištní výslovnost, Lidové noviny 25. 5. 1940; M. [J. F. Munclinger]: J. N. jako divadelní kritik, Národní divadlo 18, 1940/41, č. 12; P. Pražák: N. o hudbě, 1941; V. Vycpálek: Hudba a N., 1941; Anon.: N. a divadlo, Národní divadlo 19, 1941/42, č. 1, s. 2–3; A. Pražák: J. N. a Národní divadlo, Divadelní zápisník 2, 1947, s. 256–260; O. Vašek: Nerudův boj o české divadlo, in: Pocta P. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, sb., 1948; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; F. Černý: J. N. a české divadlo, Lidová tvořivost 2, 1951, s. 357; O Janu Nerudovi, sb. vyd. K. Polák, 1952; Neruda o tanci, Lidová tvořivost 5, 1954, s. 388; J. Kopecký: J. N. a Národní divadlo, Divadlo 5, 1954, s. 1036–1038; M. Pohorský: J. N. jako básník dramatický, Portréty a problémy, 1974, s. 89–95; Z. Lajkep: Pokus o přehled a hodnocení dosavadních názorů na divadelněkritickou činnost J. N., Sborník prací fil. fak. univ. Brno, řada D–lit. věda, 1976/77, č. 23–24, s. 21–30; DČD III; Šulc: Opereta; M. Ottlová: Offenbach’s Arrival on the Czech Stage, in: Le rayonnement de l’opéra-comique en Europe au XIXe siècle, sborník z konf. v Praze 1999, vyd. M. Pospíšil, A. Jacobshagen, F. Claudon, M. Ottlová, 2003, s. 265–275 [N. a opereta], česky jako Offenbachův vstup na českou scénu ve sb. Hudební divadlo jako výzva, vyd. H. Spurná, 2004, s. 157–166. • Otto; ČHS [se soupisem zhudebněných básní]; LČL.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 359–361