V Rusku psán Eduard Francevič, po přestupu k pravoslaví Dimitrij. Jeho otec, učitel František N., mu dal první hudební školení. Od 1850 se v Pardubicích učil hře na klavír a varhany a hrál v děkanském chrámu. Od 1852 navštěvoval v Praze reálné gymnázium (po otcově smrti 1853 mu pomáhal E. Meliš), 1853/54 varhanickou školu (učitelé: K. F. Pitsch, F. Blažek) a klavírní školu P. Maydla, kde pak 1856–61 vyučoval. Skladbu studoval soukromě u J. F. Kittla (1856 byla v Dašicích provedena N. první mše). Účastnil se národních besed na Žofíně jako klavírista, 1861 se podílel na založení pěveckého spolku Hlahol, získal ocenění za své písně, sbory a orchestrální předehru Vlasta.
V srpnu 1861 přijal nabídku knížete N. B. Jusupova, převzal na dva roky jeho orchestr vPetrohradě a v říjnu 1861 poprvé dirigoval. 1862 zaskočil jako pianista v carském Mariinském divadle a 28. 11. 1863 (podle nového kalendáře) tam byl ustanoven varhaníkem a pomocníkem kapelníka. První představení řídil 12. 10. 1864 (Mozart: Don Žuan). 1867 se stal druhým, 1869 prvním kapelníkem Mariinského divadla. 1869–81 vedl též koncerty Ruské hudební společnosti (Russkoje muzykalnoje obščestvo). Byl předsedou jejího petrohradského odboru, ale odešel po neshodách s okruhem svého předchůdce M. Balakireva; koncerty dirigoval i nadále. 1891 neuspěl vinou úředních průtahů ve snaze získat místo ředitele petrohradské konzervatoře. 1894 absolvoval koncertní turné (Oděsa, Jalta). Aby se přiblížil svým dětem vychovaným v ruských tradicích, přestoupil 1903 k pravoslaví. Od 1898 mu nemoc ztěžovala výkon dirigentského povolání i kompoziční plány, od přelomu století se vyrovnával se závažnými rodinnými problémy. 23. 12. 1914 ukončil dirigentskou činnost provedením vlastní opery Frančeska da Rimini. Svolil k psaní pamětí, které zaznamenal syn Vladimír. 1913, při příležitosti 50. výročí činnosti v Rusku, se stal zasloužilým dirigentem carské opery a obdržel prémii 10.000 rublů, kterou věnoval na stipendia pro děti divadelních hudebníků. 1888 byl povýšen do šlechtického stavu; získal několik ruských a zahraničních vyznamenání a v Mariinském divadle v Petrohradě byl po něm pojmenován foyer.
V době jeho působení v carské opeře byla úroveň scény velmi vysoká, též díky jeho energii, profesionálnímu přístupu a tlaku na zlepšení sociálních podmínek umělců. Od 1872 byl osobním přítelem P. I. Čajkovského, uvedl na scénu všechny jeho opery a radil mu při úpravách a změnách (Kuzněc Vakula, Orleanskaja děva, Pikovaja dama). Dirigentská strohost, kterou Čajkovskij na N. výkonech oceňoval, se naopak zdála být málo inspirativní I. Stravinskému, jehož otec byl zpěvákem carského souboru. Jako dirigent však byl N. respektován i hudebníky s jiným estetickým ideálem (např. členy skupiny Mogučaja kučka). Mezi jeho 74 premiérami byla většina děl významných soudobých ruských skladatelů; některá z nich režijně připravil zpěvák J. Paleček, působící též v Petrohradě. N. snaha prosadit český repertoár nalezla odezvu u publika, nikoli u kritiky (špatné posudky Smetanovy Prodané nevěsty 11. 1. 1871, vlažný ohlas premiéry Smetanova Dalibora 11. 1. 1900). 1893 se spolu s Čajkovským bez úspěchu pokusil vyjednat hostování opery ND v Petrohradě.
Ke skladbě vlastních oper přistoupil N. až v Rusku. Jeho tvorba měla řemeslnou dovednost a zkušenost divadelního praktika, postrádala však originalitu a vydatnost tvůrčí invence. Opera Nižegorodci (1868) o bojích o trůn po smrti Ivana Hrozného na začátku 17. stol. čerpala v mohutných sborech a lidových scénách z děl Glinkových, Musorgského a Borodinových. Příznivý ohlas měla opera Garold o válkách mezi Anglosasy a Normany (1886), v níž se N. pokusil o wagnerovský deklamační sloh. Navzdory nepříznivým kritikám premiéry 1895 se jeho nejúspěšnějším dílem stal Dubrovskij. Libreto o tragickém osudu mladých lidí ze znesvářených rodů z první poloviny 19. stol., s hojným uplatněním lidového koloritu, napsal bratr Čajkovského. Opera měla úspěch a některé melodie v Rusku zlidověly. Hrála se česky (po Praze v Brně a Plzni, 1898), německy (Lipsko 1897), anglicky (San Francisco a New York 1922), litevsky (Kaunas 1929), lotyšsky (Riga 1933).
N. odešel z Prahy v 21 letech a s ruským prostředím všestranně splynul. Toto konstatovala česká kritika, které se N. v období PD jevil jako prostředník mezi slovanskými kulturami. Pomáhal v jednání s ND při českých premiérách Čajkovského. Opera Nižegorodci (hraná v PD 1875 s historicky zmatenou a značně kritizovanou výpravou) byla přijata jako dílo s typickými slovanskými rysy. Jeho Harold měl v ND 1888 pouze tři reprízy, Dubrovský (1896 s počeštěným jménem) však zůstal na repertoáru jako reprezentační dílo moderní opery s ruskými stylovými prvky.
Práce pro divadlo
Bouře (podle Shakespeara), ztracena; Nižegorodci, opera, 4 jedn., t: Kalašnikov, 27. 12. 1868 (8. 1. 1869), Mariinské divadlo Petrohrad, čes. 5. 11. 1875 PD, přel. J. Hrubý, čes. libr. vyd. 1876; Garold (čes. Harold), 5 jedn., t: Vejnberg podle Wildenbrucha, 23. 11. (3. 12.) 1886, Mariinské divadlo Petrohrad, čes. 23. 3. 1888 ND, přel. L. Dolanský, čes. libr. vyd. 1888, klav. výtah Jurgenson (rusky), Moskva 1885; Dubrovskij, 4 jedn., t: M. I. Čajkovskij podle Puškina, 3. (15.) 1. 1895, Mariinské divadlo Petrohrad, čes. 13. 12. 1896 ND, přel. a upravil V. J. Novotný, čes. libr. vyd. 1897, klav. výtah Jurgenson Moskva (rusky a něm.) [1894]; Frančeska da Rimini, t: J. Paleček a Ponomarev podle tragédie Paolo a Francesca od St. Philippse na motivy Dantovy Božské komedie, 3 jedn., 26. 11. (9. 12.) 1902, Mariinské divadlo Petrohrad, klav. výtah vyd. Jurgenson (rus. a něm.), Moskva s. a.; scénická hudba k dramatu A. K. Tolstého Don Žuan, 1891. – Neuskutečněné projekty: Osvobození Moskvy podle eposu Rossiáda M. M. Cheraskova; Slované [Slavjane] podle stejnojm. dramatu dvorního básníka Kateřiny II. Bogdanoviče; Příhody Ivana Toporova [Priključenija Ivana Toporova] podle povídky P. Volkova patrně bylo již vytvořeno libreto; Jan Hus, t: Böhm podle Tylovy hry.
Dirigent (premiéry v Mariinském divadle v Petrohradě)
1864: Mozart: Don Žuan; 1865: Flotow: Naida; 1867: Kašperov: Groza; 1868: Nápravník: Nižegorodci; 1869: Kjuj: Viljam Ratklif, Gounod: Faust, Meyerbeer: Prorok; 1870: Moniuszko: Galka, Afanasjev: Amalat-Bek, Smetana: Prodanaja nevěsta [1871 podle nového kalendáře]; 1872: Dargomyžskij: Kamennyj gost; 1873: Rimskij-Korsakov: Pskoviťanka, de Santis: Jermak; 1874: Musorgskij: Boris Godunov (scény 1873), Čajkovskij: Opričnik, Wagner: Tangejzer; 1875: Ant. Rubinštejn: Demon, Nicolai: Vindzorskije kumuški, Famincyn: Sardanapal; 1876: Kjuj: Andželo, Čajkovskij: Kuzněc Vakula; 1877: Anton Rubinštejn: Makkavei, Verdi: Aida; 1878: Auber: Bronzovyj koň, Verdi: Rigoletto; 1879: Wagner: Rienci; 1880: Rimskij-Korsakov: Majskaja noč, Anton Rubinštejn: Kupec Kalašnikov, Kühner: Taras Bulba; 1881: Čajkovskij: Orleanskaja děva; 1882: Rimskij-Korsakov: Sněguročka; 1883: Kjuj: Kavkazskij plennik; 1884: Čajkovskij: Mazeppa, Čajkovskij: Jevgenij Oněgin; 1885: Bizet: Karmen, Solovjev: Mest; 1886: Nápravník: Garold, Boito: Mefistofel; 1887: Čajkovskij: Čarodějka, Verdi: Otello; 1888: Ponchielli: Džokonda; 1890: Meyerbeer: Afrikanka, Čajkovskij: Pikovaja dama; 1891: Gounod: Romeo i Žuljetta; 1892: Rimskij-Korsakov: Mlada, Čajkovskij: Jolanta; 1893: Leoncavallo: Pajacyi, Bizet: Džamile; 1894: Verdi: Falstaf; 1895: Nápravník: Dubrovskij, Rimskij-Korsakov: Noč pered rožděstvom; 1896: Massenet: Verter, Saint-Saëns: Samson i Dalila; 1897: Kjuj: Saracin; 1899: Smetana: Dalibor [1900 podle nového kalendáře]; 1900: Wagner: Valkirija; 1901: Rimskij-Korsakov: Sadko, Rimskij-Korsakov: Carskaja nevěsta; 1902: Wagner: Zigfrid, Nápravník: Frančeska da Rimini; 1903: Wagner: Gibel bogov; 1905: Beethoven: Fidelio, Rimskij-Korsakov: Mocart i Saljeri, Wagner: Zoloto Rejna; 1906: Čajkovskij: Čerevički; 1911: Kjuj: Kapitanskaja dočka, Gluck: Orfej i Evridika; 1912: Bizet: Iskateli žemčuga.
Prameny a literatura
Pozůstalost: Gosudarstvennyj teatralnyj muzej v Petrohradě. • Souhrnnou bibliografii do 1965, včetně čes. a rus. časopisů s ohlasy premiér, uveřejnil M. Postler (Život a dílo Eduarda Nápravníka, in: Příspěvky k dějinám česko–ruských kulturních styků, I, 1965, s. 20–116). Pro pozdější období uvádí bibl. ruských prací L. V. Michejeva (E. F. N., Moskva 1985, se soupisem N. repertoáru v Mariinském divadle a na koncertech Rus. hud. společnosti). – Dále vyšlo: R. Taruskin: The Presence in the Past: Russian Opera and Russian Historiography, ca 1870, in: Russian and Soviet Music, Essays for Boris Schwarz, Ann Arbor 1984, zvl. s. 104–110; N. Malko: Napravnik and the Russian Opera, A Certain Art [New York], 1966, s. 105–122. • Obsahy oper: Tvrdek 1 a 2; Branberger 1947 [Dubrovský]; Hostomská 1959. • Bolšaja sovětskaja enciklopedija, sv. 29, 1954; ČHS [lit.]; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Piper, sv. Register; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 354–356
